Mime, Siegfried a ti druzí

  1. 1
  2. 2

Zatímco obrovské hlediště newyorské Metropolitní opery bylo zaplněno až pod střechu a aspoň podle záběrů kamer to vypadalo, že na spočítání volných míst by pomalu stačily prsty na rukou, řady jednoho ze sálů multikina u pražského Anděla tentokrát notně prořídly: byť při Anně Boleně i Donu Giovannim to vypadalo, že je vyprodáno, zájem o přenos Wagnerova Siegfrieda dokázal naplnit jen asi čtvrtinu míst. Vedle vzácné příležitosti k setkání s titulem(a vlastně i skladatelem), který se u nás takřka nehraje, přitom byla na místě i zvědavost, jaké další možnosti předvede složitý scénický „stroj“, kterým režisér Robert Lepage nový Ring v Met vybavil, či jak šťastnou ruku měla první americká operní scéna se svými nemalými možnostmi při výběru protagonistů dalšího večera obří ságy, jejíž interpretační nároky se doposud snad žádnému opernímu domu – bayreuthský festival nevyjímaje – ještě nepovedlo naplnit na sto procent, tedy absolutně bez výhrad.

Rozhodně ne malé technické potíže, kdy při minulých dílech Ringu po obřích lamelách na scéně nejeden z protagonistů uklouzil a spadl, kdy představení Valkýry vysílané do kin muselo být kvůli poslušnost odmítající technice o několik desítek minut odloženo a kdy „stroj“také stávkoval hned při první repríze nového Siegfrieda a protagonisté na jevišti tak museli v hereckých akcích notně improvizovat, se naštěstí – alespoň z pohledu návštěvníka kina – sobotnímu Siegfriedovi vyhnuly. Rozhodně se přitom vyplatilo zůstat v sále i o přestávkách, kdy v zákulisí těkající kamery potvrdily, že i složitý „stroj“ za 16 milionů dolarů se pro svoji správnou funkci bez notné porce mnohdy docela fyzicky náročné lidské práce neobejde. Desítky kulisáků tak musely k tomu správnému přestavění lamel nasadit své ruce i nohy, zatímco bokem nečinně odpočívalo složité počítačové centrum s několika blikajícími obrazovkami computerů.

Iluze tajemného lesa, kterou se podařilo právě za pomoci „stroje“ a 3D projekce vykouzlit, byla dokonalá, stejně jako i věčným ohněm obehnaný horský štít v závěru; právě cesta Siegfrieda hradbou plamenů byla jedním z nejpůsobivějších momentů inscenace (i s otázkou, zda chvilkové zaváhání hlavního protagonisty při až kaskadérsky působící chůzi na rozevřených, nebezpečně nakloněných lamelách bylo hrané či zda šlo o skutečnou ztrátu rovnováhy). S čím si ovšem „stroj“ příliš poradit nedokázal, bylo neméně kouzelné – avšak tady, alespoň v záběrech kamer hodně nudné – prostředí Mimovy kovárny – kuchyně ve skalní jeskyni prvního dějství. Vyloženě zklamalo pak ztvárnění draka, který jakoby do Lepageovy inscenace zabloudil z hodně kýčovité poutě odkudsi z chudého předměstí New Yorku.


Wagnerův Siegfried je rolí přetěžkou, na samé hranici možností lidského hlasu, bezpochyby s nemalým rizikem jeho trvalého poškození; není proto divu, že vhodných představitelů, ochotných tento part zpívat, je po celém světě jak šafránu. Jako blesk z čistého nebe v tomto ohledu působí nečekané zjevení se Texasana Jaye Huntera Morrise, i pro skalní wagneriány v Evropě nejspíš zcela neznámého. Na Brodwayi svoji kariéru před pár lety začínající Morris potvrdil v opeře snad dvojnásob platící rčení o tom, že štěstí přeje připraveným. Poté, co hned několik jeho kolegů (naposledy ze zdravotních důvodů tenorista Gary Lehman) účast v novém Siegfriedovi v Met odřekli, Morris se chopil nabídnuté příležitosti a doslova zazářil, a to i přesto, že příliš zkušeností s touto rolí z jiných scén nemá (v několika dalších amerických operních domech fungoval pro Siegfrieda jako cover, „naostro“ si roli vyzkoušel v San Francisku). Při poslechu reproduktorů v kině se na nejednom místě sice vnucovala otázka, zda Wagnerův Siegfried je pro Morrisův světlejší, poměrně lehce působící tenor tou pravou rolí, obavu mohlo vzbudit i jeho chvilkové hlasové zaváhání v závěru prvního dějství. Morris ale nakonec předvedl obdivuhodnou, zdaleka ne vždy v této roli slýchanou hlasovou svěžest – a to i v samotném závěru pět a půl hodiny trvajícího představení, stejně jako i nečekaně jistý, soustředěný, ve výrazu přesný a vcelku vyzrále působící výkon. Bude hodně zajímavé tohoto tenoristu dál sledovat, příští rok má poprvé zpívat ve Velšské národní opeře Tristana (a v repertoáru má i několik českých rolí – mimo jiné Števu, se kterým v Met debutoval).

Jako hlavní hvězda večera ovšem zazářil Gerhard Siegel jako Mime. Jakoby se coby psychicky labilní Nibelung už narodil, jakoby Wagner psal roli nervního skřeta přímo pro něj. Dokonalost sama po hlasové i herecké stránce! Právě jeho scény s Morrisem patřily ze včerejšího Siegfrieda k těm nejlepším. Nezklamal rozhodně ani další osvědčený wagnerovský představitel – Bryn Terfel jako Poutník resp. Wotan, s působivým přechodem od své až cynické sebejistoty po Siegfriedem zlomenou bezmocnou trosku. Sázkou na jistotou byl i hlasově famózní Hans Peter-König coby Fafner, stejně jako neméně pěvecky i představitelsky dokonalý Eric Owens v úloze Albericha, také známý už z předchozích večerů Ringu z Met. Jen průměrná naopak byla Erda Patricie Bardon, především kvůli svým nepříliš znělým hloubkám (a nepomohl jí ani její alespoň z blízka bezradně působící kostým).


K tvrzení nejedné ze svých předchůdkyň v roli Brünnhildy (mimo jiné i naší Ludmily Dvořákové) o tom, že ač rozsáhlostí partu nevelká, je právě role v Siegfriedovi z celého Ringu pěvecky nejobtížnější, se v přestávkovém rozhovoru připojila i Deborah Voigt. Na rozdíl od předchozí Valkýry tentokrát na jevišti působila nepříliš přesvědčivě, a to jak v samotném zvládnutí pěveckého partu, tak i herecky. Tím spíš vzbuzuje zvědavost, jak si bude vést ve večeru závěrečném. Fabio Luisi coby náhradník za odstoupivšího Jamese Levina na řadě míst překvapil nezvykle rychlými tempy, i v sále kina díky dobře zvukařsky zvládnutému přenosu stála za vychutnání Luisiho práce s jednotlivými motivy wagnerovské partitury a neomylný cit pro jejich vzájemné proporce.
  1. 1
  2. 2

Související články


Reakcí (13) “Mime, Siegfried a ti druzí

  1. Plno nebylo ani v Hradci. Kinodiváka Wagner jen stěží zajímá. Kdyby tak zpívala Garanča nebo Netrebko v Lazebníku nebo v Carmen, to by těch pár stovek vytáhlo z pěněženky daleko víc lidí. Ale Siegfried? To těžko :-) Jejich škoda. Protože přišli o skvěle zazpívaného Siegfrieda i Mimeho a taky o možnost potkat se podle mne s nejlepším dílem tetralogie, kterou v našich divadlech jen tak neuvidí :-)

  2. V kině jsem zaslechla od řady lidí věty svědčící o neznalosti zcela základních informací o celé tetralogii i o samotném Wagnerovi. Je to smutné, kam až se v kulturním povědomí propadáme. Asi není daleko doba, kdy politici operní divadla u nás zavřou a do kina se bude chodit jen na Traviaty s Netrebko.

  3. Pro Dana a paní Anonymní – příspěvek č. 8 – proč se do nás návštěvníků kinopřenosů takhle navážíte? My nejsme žádná banda nedovzdělanců, kterou lákají jenom laciné efekty – to bychom se asi na operu do toho kina neobtěžovali a neplatili za to nemalé vstupné. Wagnerovy opery jsou přeci jenom dost náročné, už jenom kvůli svému značnému rozsahu, a každý milovník opery musí si k ním najít cestu. Většinou asi každý začne s tradičním italským repertoárem, který je přístupnější. Sama jsem s kamarádkou díky přenosům z Met viděla prozatím první tři díly Prstenu poprvé, a jsme obě nadšeny a okouzleny a těšíme se na ten závěrečný a zajímáme se o další Wagnerova díla, něco už jsme sehnaly na DVD a našly si nějakou literaturu. A mimochodem, Dane, mě nedostanete ani tak na Netrebko nebo Garanču jako spíš na Plácida Dominga. Pro toho mám přímo horoucí vášeň od mých 17 let, kdy jsem jej viděla a slyšela poprvé …

  4. I v Plzni byly ve srovnání s např. Donem Giovannim prořídlé řady, ale netýká se to jen Wagnera – zatímco na italské opery nebo Mozarta se letos "jede" na 2 sály, Siegfried ale i např. Kouzelný ostrov a tuším i Rodelinda nenaplní ani jeden sál. Myslím, že je to i částečně tím, že se tyto opery v diavdlech málo inscenují a tak zatímco alespoň v Plzni je prakticky každý rok na repertoáru některá z italských oper (Verdi, Puccini, …), tak za 15 let, co chodím pravdidelněji do divadla, byl Wagner jen jednou a to byla dost brzy derniera (dle mě celkem zdařilá iscenace Bludného Holanďana). U řady lidí může také Wagner budit i strach svou délkou, ale že je to úchvatná hudba už neví, protože neměli šanci ho slyšet v divadle ani v TV a CD si třeba nekoupí.
    Jinak mě se Siegfried moc líbil, úplně mě vtáhl a ani jsem nevěděla jak a byl konec. Nejlepší scéna pro mě bylo kování meče a vůbec celé první dějství mě oslovilo nejvíc. Těšila jsem se i na třetí s probuzením Brünhildy, ale Voigt mě trochu zklamala – zpěv si netroufám hodnotit, ale i herecky. Vedle nasazení Morrise byla tak trochu "chcíplá"

Napsat komentář

Reklama