Berlín: Imponující boj sira Simona

Před odjezdem do Číny, Jižní Koreji , na Tchaj-wan a do Japonska se Berlínští filharmonici a jejich šéf Simon Rattle rozloučili s domácím publikem Mahlerovou Devátou symfonií. Tu ve stejné sestavě naposledy uvedli koncem října 2007.

Po nevýrazném kusu pro orchestr s názvem Tableau soudobého německého skladatele Helmuta Lachenmanna, u něhož filharmonici projevili své pověstné nadšení pro každé dílo, které právě hrají, se s Rattlem vydali na cestu Mahlerovým vesmírem. A že je to právě s tímto dirigentem cesta nelehká, víme z letošní Písně o zemi či ze Šesté a Osmé symfonii. Je cítit, že Rattle je stále nespokojen sám se sebou, stále se k Mahlerovi vrací a o tuto svou nešťastnou lásku z Kališti se snaží bojovat. Avšak už jen tento samotný boj imponuje. Například k Písni o zemi se navrací již v prosinci, aby ji zkombinoval s finále Lišky Bystroušky. Věří snad anglický mistr, že mu Janáček ukáže cestu k Mahlerovi?

Rattle není analytik a jeho interpretace nikdy nebudou mít podobný punc, srovnatelný se jmény jako Otto Klemperer, Karel Ančerl, Giuseppe Sinopoli či Carl Maria Gilulini. Ani emfatické krédo mahlerovských kreací, tak jak je známe od mladého Leonarda Bernsteina, Bruna Waltera, Rafaela Kubelíka nebo Zubina Mehty, nejsou jeho parketou. Rattle posouvá Mahlera spíše do blízkosti Jeana Sibelia a právě tento aspekt je nový, neznámý a inspirující.

Víc, než jsme měli možnost slyšet při předchozích koncertech, dominovala tomuto pátku úzká spolupráce dirigenta a orchestru. Důležitost večera potrhlo to, že na pódiu byli tři ze čtyř koncertních mistrů, přičemž Guy Braunstein seděl na pozici prvního. Ve skupině viol měl jedno ze svých prvních vystoupení v roli dalšího sóla Maďar Màtè Szücs, s velkým gestem nepříliš vzdáleným teatrálnosti a nervózním vibrátem. Leč to vše je pochopitelné na tomto postu, s tímto dílem, v tomto sále a s tímto dirigentem. Další nováček, klarinetista Andreas Ottensamer – syn vídeňského sóloklarinetisty Ernsta Ottensamera – suverénně zužitkoval své mahlerovské zkušenosti.

Přesvědčivý závěr symfonie – dovětek, resp. epilog smyčců v mnohonásobném pianu – to byla vždy doména tohoto orchestru. A i přesto stojí za zvláštní zmínku dovětek Ludwiga Quandta u sólového cella. To byla ta extratřída, kvůli které Berlínští filharmonici právem patří do světové špičky. Něco takového jsme v sále Filharmonie neslyšeli od koncertu FOKu s Jiřím Koutem, se sólem Rity Čepurčenko (naši recenzi najdete zde).

Mahlerova Devátá, o kterou se ve Filharmonii sváděli v minulosti velké boje Bernstein vs. Karajan, teď nachází u filharmoniků stále lepšího a lepšího advokáta. Je dost dobře možné, že Berlínští budou v budoucnu spojováni se jménem našeho skladatele podobně, jako Concertgebouw Orchestra, Česká filharmonie či Vídeňští filharmonici.

Před lety, na závěr turné po USA, si Rattlovi posteskl tehdejší německý ministr zahraničí Joschka Fischer při recepci v San Francisku, že filharmonici jsou lepší diplomaté své země, než politici. Takto připraven bude orchestr skvěle Německo při nadcházejícím zájezdu reprezentovat. Kéž by si čeští politici, kteří právě v aktuálním čísle anglického časopisu The Economist dostali katastrofální vysvědčení, uvědomili, jak důležitá je hudební kultura pro Českou republiku, na rozdíl od jejich amatérského politikaření.

Berliner Philharmoniker
Dirigent: Sir Simon Rattle
3.listopadu 2011 Philharmonie Berlin

program:
Helmut Lachenmann: Tableau für Orchester
Gustav Mahler: Symphonie Nr. 9