Kritika kritiky (15)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Jméno pražského rodáka Eduarda Hanslicka (1825–1904) je patrně známo každému, kdo se jen trochu zajímá o to, jak byla některá díla přijímána v době svého vzniku. Hanslick, žák Václava Jana Tomáška, v mládí také trochu komponoval. Jeho základní prací je spis O hudebním krásnu, zakladatelské dílo formalistické estetiky, které od vydání do vydání stále přepracovával a dopracovával. Ve Vídni, kam v polovině století natrvalo přesídlil, psal kritiky přes šedesát let. Byl jedním z posledních, kteří předtím, než vyslovili soud, pečlivě nastudovali dílo z partitury nebo klavírního výtahu a na koncertech také partituru sledovali. Měl pochopitelně své oblíbence a svůj osobní vkus nezapíral, vždy však dokázal přinést argument, proč se mu něco „nelíbí“. Jeho kritiky nebyly pouhým konstatováním, kdo, kdy, a kde vystoupil a zda to bylo skvělé, či to nestálo za nic, byly to samostatné literární útvary, pro které ovšem také dostával – a to je nutno zdůraznit – ve vídeňských denících dostatečný prostor. Byl často kousavý a ironický, nikdy však zlý a mstivý, a dokázal projevit i sebeironii, jako když například parafrázoval výrok Roberta Schumanna (jako kritika jednoho ze svých předchůdců) „dnes jsem hovořil málo, ale dobře“ slovy: „Dnes jsem nepsal dobře, ale zato hodně.“


Hanslickovy kritiky jsou svědectvím doby, a právě proto, že málokdy pochválil, jsou pro historika cennější, než nadšené hlasy obdivovatelů toho či onoho skladatele či výkonu. Jeho recenze ve Vídni uvedených děl českých skladatelů si je možno v překladu přečíst v edici Jitky Ludvové „Dokonalý antiwagnerián“ (Supraphon Praha 1992). Editorka zvolila variantu názvu výboru z kritik Wagnerova anglického obdivovatele G. B. Shawa „Dokonalý wagnerián“, neboť Hanslick byl považován za zarputilého Wagnerova odpůrce. Nebylo to tak doslova. Pro svůj odstup od bezvýhradného obdivu k „hudbě budoucnosti“ měl Hanslick, jako vždy, zdůvodnění. V následujícím textu je zmíněna nerealizovaná premiéra Tristana a Isoldy, s níž Wagner počítal ve Vídni. Prvním Tristanem měl být tenorista z Čech Alois Ander, u nějž se již však tehdy projevovala psychická choroba (Ander zemřel roku 1864) a ředitelství Dvorní opery po sedmdesáti sedmi uskutečněných zkouškách premiéru odvolalo (premiéra se uskutečnila roku 1865 v Mnichově).

***

Koncert Richarda Wagnera roku 1862


Richard Wagner dával v Divadle na Vídeňce velké „hudební provedení“, sestavené z úryvků jeho dosud nedokončených děl Mistři pěvci a Prsten Nibelungův. Přijde nám podivné, že mohl právě Wagner uspořádat takové potpourri bez souvislosti a bez scénické výbavy z děl, jejichž obsah je publiku znám jen povrchně. Wagner se přece nesčíslněkrát vyslovil, že hudba v opeře sama o sobě není ničím, nesmí ničím být, protože svého významu dosáhne teprve v souvislosti s dějem, s textem, hereckým projevem a jevištěm. Ani jednotlivá scéna nesmí být podle jeho teorie vydělena z hudebně-dramatického organismu, jehož živoucí část tvoří. Autor spisu Opera a drama se tak koncertním provedením bezpochyby sám vůči sobě dopustil nedůslednosti. Nijak mu to nemáme za zlé. Umělecká povaha má ještě jiné potřeby, než aby musela být důsledná.
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Reakcí (2) “Kritika kritiky (15)

  1. Eduard Hanslick, vystudovaný právník, začal dráhu hudebního kritika chvalozpěvem na Tannhäusera, načež následovalo jeho nemilosrdné strhání Lohengrina. O tom, co se stalo mezitím spekuluje mj. Eric Sams ve svém článku: "Eduard Hanslick, 1825-1904, The perfect anti-Wagnerite", uveřejněném v "The Musical Times" v říjnu 1975 (pp. 867-868)

    Podle Samse byla důvodem stať "Das Judenthum in der Musik" uveřejněná v roce 1850 v "Neue Zeitschrift für Musik" pod pseudonymem K. Freigedank, o které každý z brandže věděl, že ji napsal Wagner. Tou pourážel jiné skladatele, herce, pěvce, pedagogy, hudebníky i intendanty. Následovalo doživotní Hanslickovo antiwagneriánství.

    Hanslickova matka Karoline Lotti Kisch byla původem Židovka, která v roce 1823 konvertovala na Katolickou víru. (otec: Salomon Abraham Kisch, matka: Rebekka Götzl)

    Ve druhé, rozšířené verzi statě "Das Judenthum in der Musik" v roce 1869 pak Wagner napadl přímo Hanslicka takto:
    …"meine Musik müsse so abscheulich sein wie meine Theorie" … "Die eigentliche gebildete Intelligenz mußte für diese Ansicht gewonnen werden. Dies ward durch einen Wiener Juristen erreicht, welcher großer Musikfreund und Kenner der Hegelschen Dialektik war, außerdem aber durch seine, wenn auch zierlich verdeckte jüdische Abkunft besonders zugänglich befunden wurde."

    Hanslick reagoval fejetonem v "Neue Freie Presse" 9. března 1869 a jejich nepřátelství pak nemělo konce.

Napsat komentář