Kritika kritiky (30)

  1. 1
  2. 2

Na adresu hudební kritiky se v průběhu času opakovaně objevovaly debaty o tom, kdo je vlastně oprávněn je psát, kdo má dostačující vzdělání a přehled, aby mohl kritizovat výtvory a výkony jiných, a zda by takové právo nepříslušelo vlastně výhradně umělcům samotným. Zamýšlí se nad tím i následující článek. Jeho autor Antonín Šilhan (1875–1952) psal nejprve do listu Čas a posléze třicet let do Národních listů, až do jejich zastavení v roce 1941. Byl jedním z těch, kteří obhajovali Josefa Suka, když byl Zdeňkem Nejedlým napaden ze zrádcovství na vlastním národu a bojovně vystupoval i později, jenže podobně jako Nejedlý – na opačné názorové straně – ve svých názorech zkostnatěl a zuřivě se stavěl vůči všemu novému. Nechvalně se vyznamenal v tak zvané „aféře Vojcek“ po pražské premiéře Bergovy opery roku 1926 (Zdeněk Nejedlý tehdy patřil k hlavním obhájcům Bergova díla). V Šilhanově článku V cizích službách (Národní listy, 13. listopadu 1926) čteme například:

Jsem opravdu na rozpacích, jak mám p. Berga titulovat. Říkat mu skladatel bylo by trochu velkou, nezaslouženou ctí, stejně jako nazývat jeho produkt hudbou. (…) Cíl je tu jasný: působit rozvrat v umění, ubít všechen smysl pro krásu a ušlechtilost. (…) Nikoli povznést hudbou děj z nížin do ušlechtilejších sfér, ale hodit na jeviště pumu hnusu a šířit anarchii. Chce tím podati něco originálního a ohromujícího svou nezvyklostí v opeře, aby tak maskoval vlastní tvůrčí impotenci. Pan Berg nemá ani špetku invence, v celé opeře není ani jediné hudební myšlenky,“ a tak dále. Příznačné je, že Šilhan cituje jako oporu svého názoru německého kritika Paula Zschorlicha, který se v příštím desetiletí stal jedním ze zuřivých pronásledovatelů tak zvané „zvrhlé hudby“; Zschorlich nazval takovou hudbu, jakou píše Berg, dokonce kriminálním činem.Šilhanův článek byl také namířen proti dramaturgii Národního divadla a šéfovi jeho opery Otakaru Ostrčilovi. Bergova opera byla krátce před Prahou uvedena v Leningradě a Šilhan v jejím uvedení v Praze viděl zatahování „židobolševismu“ na českou scénu. Končí výkřikem:

Může pan intendant vzíti zodpovědnost za to, že divadlo, na které se v dnešní těžké finanční situaci státu a za všeobecné hospodářské tísně doplácí z veřejných prostředků ročně 12–15 milionů, podniká drahé experimenty s cizáckým šmejdem jen proto, aby české divadlo šlo solidárně s Leningradem a aby veřejně dokumentovalo, že české divadlo stojí v cizích službách?

Šilhanův článek z roku 1911, kdy stál na začátku novinářské dráhy, ještě sliboval, že jeho pisatel bude schopen objektivního soudu. Ovšem když převládne v hodnocení umění stanovisko spojené s politickým postojem, je po objektivitě veta. (Článek je zkrácen a jazykově upraven.)
***

Hudební umělci jako kritikové
(Antonín Šilhan, Příloha Národních listů 16. 4. 1911)

Kdo zaujímá málo záviděníhodné místo hudebního kritika, a jmenovitě ten, kdo stojí na exponovaném místě denního listu, mohl by občas vydávat slušné svazky korespondence, které jako ohlasy na své kritiky dostává. Reagují na ně skladatelé, výkonní umělci, jejich přátelé a příbuzní a dokonce i obecenstvo, buď jednotlivě, nebo i korporativně. Projevy souhlasu – tyto komplimenty bývají nadmíru fádní a malicherné – jsou relativně vzácné, tím vzácnější, čím více má kritik odvahu psáti dle svého přesvědčení a otevřeně. Zato velmi zajímavé jsou mnohdy projevy odporu a nesouhlasu s napsaným posudkem. V těchto vysvětleních, ohrazeních, protestech, výhrůžkách vystoupením na veřejnosti – co tu bývá dotčené citlivosti, uražené domýšlivosti a nahé lidské zloby a hněvu! Mnohý dostane na dvě stránky listovního formátu více temperamentu a vervy, než ho ve svém vlastním oboru projeví za celý svůj život.

Síla výrazů a despekt ke kritickému slovu bývá zpravidla v opačném poměru k umělecké potenci pisatelově. Je přirozené a jedině správné, jestliže kritik, který je si vědom, že posuzuje činnost tvůrčího i výkonného umělce podle uměleckých měřítek a úsudkem, nezkaleným žádnými cizorodými vlivy ani osobním vkusem, nechává tyto projevy nespokojených nepovšimnuty – ať o nich rozhodne neúprosná, spravedlivá budoucnost. Nehodlám jakýmkoli způsobem hájit postavení a svobodu kritikova projevu a nekladu žádnou zvláštní váhu ani na projevy těch nespokojených, psychologicky jsou vysvětlitelné i ty nejprudší výrazy. Chci se jen dotknout něčeho, co se v oněch projevech často vyskytuje a co je všeobecnějšího a zásadnějšího významu. Píše-li kritiku ten, kdo není sám hudební skladatel, jako hudební teoretik literárně nebo prakticky činný, nebo není veřejně výkonným umělcem, pak je společným refrénem všech, kdo se cítí být kritikou zasaženi, výtka neodbornosti. „Pane, jak se můžete opovážiti jako neodborník posuzovat moji skladbu.“ Nebo: „Divím se, jak může vážený list uveřejnit kritiku neodborníka“. Tak zní pravidelně poslední trumf a vyvrcholení plamenného protestu potrefeného.

Takto negativně vyjádřený názor tedy znamená: Jen ten, kdo sám komponuje, jen ten, kdo je teoretikem nebo výkonným hudebníkem z profese, je kvalifikovaný k hudební kritice. Důsledkem tohoto názoru by bylo: Jedině největší tvůrčí umělci jsou povolanými a směrodatnými kritiky v oboru hudebního umění. Vždyť jedině od nich lze očekávat plné pochopení a ocenění umělecky tvořící činnosti, oni ovládají zákony hudební teorie a estetické principy, jsou zpravidla vynikajícími výkonnými umělci v tom i onom oboru. Jedině od nich lze očekávat, že objeví v tom kterém díle něco velkého, že dovedou být hlasem budoucnosti. Vše se to zdá přirozené a samozřejmé – ale hudební historie hudební i historie hudební kritiky poučuje o něčem jiném. Historie – i zde magistra vitae – ukazuje, že ani největší umělci nebyli v kritice svých druhů neomylní a budoucnost jejich úsudek mnohdy musela korigovat. Jen několik příkladů.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář