Kritika kritiky (29)

O budoucnosti opery 
Ferruccio Busoni (1913)

Zpívané slovo na jevišti zůstane vždycky konvencí a překážkou pravého účinku. Aby se z tohoto konfliktu vyšlo se ctí, musí být děj, v němž osoby jednají a přitom zpívají, od začátku postaven jako nedůvěryhodný, neskutečný, nepravděpodobný; jedna nemožnost se setkává se druhou, a proto se musí obojí učinit přijatelným.

Takzvaný italský verismus tento nejdůležitější princip ignoruje, a proto ho považuji na hudebním jevišti za neudržitelný.

Naproti tomu bych chtěl zmínit formu hudbou doprovázeného a zpěvem ilustrovaného děje, bez textu: byl by to jakýsi druh zpívané pantomimy.Při otázce po budoucnosti opery je třeba si zjednat jasno v jednom: „V jakých okamžicích je hudba na jevišti nezbytná?“ Přesnou odpověď dává toto sdělení: „Při tanci, v pohádce, v písních – v nadpřirozeném ději.“

Možnost myšlenky nadpřirozeného námětu by se měla využít. A ještě jedna – myšlenka absolutní „hry“, zábavného reje převleků, idea jeviště jako očividného a ohlášeného přetvařování; myšlenka žertu a neskutečna jako protikladu k vážnosti a opravdovosti života. Tam pak je na místě, když se osoby ujišťují o lásce zpěvem a vybuchují v něm hněvem, bojují spolu melodiemi v duetech, když v patetických explozích a na vysokých tónech drží fermaty; pak je také správné, když se záměrně tváří jinak než v životě, namísto aby (jak se to v našich divadlech a v opeře často děje) nechtěně činili obráceně.

Opera ať se zmocní nadpřirozeného nebo nepřirozeného jako jediné oblasti jevů a citů a vytvoří svět zdánlivý, který reflektuje život jako v kouzelném zrcadle nebo ve zkreslení křivého zrcadla. Ať vznikne opera, která bude vědomě předvádět to, co ve skutečném životě nenacházíme. Kouzelné zrcadlo pro vážnou operu, křivé zrcadlo pro komickou. A ať použije také tanec a masky a strašidla, aby si divák na každém kroku uvědomoval, že jde o příjemnou lež, a neoddával se jí jako skutečnému prožitku.Tak jako umělec tam, kde má dojmout, nesmí dojímat sám sebe – nemá-li v takovém okamžiku ztratit vládu nad svými prostředky –  nesmí se ani divák, chce-li vychutnat divadelní účinek, dívat na divadlo jako na skutečnost; umělecký zážitek nesmí klesnout na lidské účastenství. Vždyť herec „hraje“ – neprožívá. Divák nechť zůstane nedůvěřivý a tak může nerušeně duchovně vnímat a vychutnávat.

S oporou takovýchto předpokladů lze vyčkávat budoucnost opery. Avšak první a největší překážku, obávám se, nám připraví samo publikum.

Jak se mi zdá, je totiž, pokud jde o divadlo, založeno velmi zločinecky. Lze se domnívat, že většina z diváků vyžaduje od jeviště silný lidský prožitek jistě proto, protože jim takový v průměrné existenci schází; a určitě i proto, protože jim schází odvaha jít do takových konfliktů, po nichž sami touží. A jeviště jim takové konflikty nabízí, bez doprovodných nebezpečí a špatných následků, nekompromituje je, a především – nenamáhá. Neboť publikum neví, a nechce vědět jedno: aby bylo umělecké dílo možno přijmout, musí polovinu práce vykonat příjemce sám.

Přeložila a připravila Vlasta Reittererová
Foto archiv 

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na