Kritika kritiky (35)

S profesionalizací divadel v devatenáctém století postupně zanikla instituce kočovných společností. Po dlouhé věky je provázely vděčnost i pohrdání, posměšky i obdiv, špatná pověst i závist volného života, hlavně však bída s nouzí. Mluvilo se o nich jako o potulných komediantech, kejklířích, vandrácích a šmíře – hranice mezi divadlem, cirkusem a pouťovou atrakcí byla často velmi rozostřená. Ti seriozní položili základ divadelnímu umění kamenných divadel, z českých Josef Kajetán Tyl, Jan Pištěk, Pavel Švanda, František Trnka a jiní, českými zeměmi procházela řada německých společností. Po některých zbyla jen jména a anekdoty. V německých zemích zůstalo dodnes příslovečným výrazem pohrdání „meiningenskými“, u nás zdomácnělo úsloví o pochybné kvalitě představení „jako u Červíčků” – obojí do značné míry nespravedlivá hodnocení (Jan Hrušínský se se svým divadlem k rodinné tradici zakladatele rodu Ondřeje Červíčka hrdě hlásí).

Pražský literát a novinář Ernst (Arnošt) Feigl (1887–1957) jeden z redaktorů proslulého Prager Tagblattu, se s érou kočovníků loučil nostalgicky laděným článkem z roku 1910. Připomíná v něm jedno pojmenování kočovných společností, které už dnes neznáme. A také s humornou nadsázkou podmínky a atmosféru zaniklé doby divadelního podnikání; i když – od té dnešní se v mnohém vlastně příliš neliší.Na začátku článku jmenuje Feigl dánského literárního kritika Georga M. C. Brandese (1842– 1927), jenž se svým způsobem zasloužil o oblibu skandinávské dramatiky, pronikající koncem devatenáctého století na všechny evropské scény. A ještě jedno vysvětlení: „patron Striese” je postava divadelního ředitele Emanuela Strieseho z veselohry Franze a Paula von Schönthana Únos Sabinek. Premiéru měla roku 1884, následujícího roku ji uvedlo pražské Národní divadlo v překladu Emanuela Züngela a v přepracování Juliana Tuwima se jako hudební komedie hraje dodnes. Hra je satirou na principála kočovné společnosti a jeho herce, ale zejména na ctižádost váženého profesora, který „spáchal“ tajně drama a rád by se dožil jeho uvedení, v čemž mu chce nebohý Striese ze všech sil vyhovět.

Ernst Feigl: U „morčátek“
Nedávno psal Georg Brandes, že v Dánsku vznikla divadelní společnost, která pěkně nacvičenými, dobře volenými představeními přináší do dánských vesnic kulturu a literaturu, a že tato představení nacházejí u duchovně probuzených bohaté ocenění (vždyť i meiningenští byli svého času kočovná společnost.)

Ano, ještě existují také naši dobří, ctihodní šmíráčtí komedianti, kteří právě tak táhnou krajem a provozují umění Thálie. Jsou to chudí komedianti, ubozí kejklíři, herečtí korzáři, říkají si „morčata“ a jejich „patronem“ je Striese. Pracují za stravu, tak jako krejčovští učni nebo učedníci rukavičkářů. Občas se stane, že se v některém z nich skrývá velká touha, že cítí puzení ke skutečnému umění, ale často jsou to jen sekundární jevy, které najdeme i u velkých divadel ve známé formě závisti a hádek o role. Jsou herci, kteří hrají tak mizerně, že se s tím nesetkáme ani u největšího ochotníka u nějakého spolku. Když mají možnost vidět opravdu velké divadlo, stejně jsou přesvědčeni, že jejich Valdštejn je tisíckrát lepší než ten druhý a že to bylo jen pouhé štěstí, které jednoho vyneslo na jeviště „u dvora“ a druhého odmrštilo ke šmíře „ve dvoře“.