Při podobných slavnostních příležitostech bývá jinde, např. ve vídeňském Musikvereinu, zvykem, že je přítomen prezident republiky (bývá tam ostatně tradičně i nejen na těch oficiálních koncertech). Pražské Rudolfinum zaplnila česká smetánka, včetně ministra kultury a řady businessmanů. Příchozí návštěvníky koncertu uvítal červený koberec natažený po schodech Rudolfina, opulentní květinové vázy v národních barvách u vchodů a hostesky v upravené ve stylu art deco.
Sálem se nejprve rozezněla předehra ze Smetanovy Prodané nevěsty, jíž následovala Polka, Furiant a Skočná. Dirigent Semjon Byčkov akcentoval brysknost a lesk Smetanovské orchestrace, volil mírnější tempa a dbal na kvalitní souhru orchestru.
Po přestavbě pódia pro Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány, H 271 Bohuslava Martinů, byly při slovní vsuvce krátce vzpomenuty dějiny české hudby na příkladu legendárních českých dirigentů Václava Talicha, Václava Neumanna i Rafaela Kubelíka, připomenut byl vznik Martinů skladby v době mnichovské dohody koncem září 1938. V provedení Martinů díla, které poté následovalo, zahrál na tympány člen České filharmonie Michael Kroutil a na klavír Ivo Kahánek. Byčkovův Martinů byl méně hravý, než jak jsme zvyklí u českých dirigentů, sál však naplnil opulentními zvukovými barvami a dobře rozvrhnutými tempy.
Koncert po přestávce vrcholil „Novosvětskou“ Antonína Dvořáka. Provedení Symfonie č. 9 e moll pod taktovkou šéfdirigenta Semjona Byčkova mělo zcela jiný charakter, než jak je zafixován v uchu každého Čecha, který dílo slýchával v bravurních provedeních Jiřího Bělohlávka a dalších význačných českých dirigentů. Zejména Byčkovem nezvykle pomalu nasazené a držené Largo setřelo Dvořákovy jímavé tóny a ve výsledku upomnělo spíše na táhnoucí se ruské dumky. A přece právě „Novosvětská“ je u Dvořáka tím nejvlastnějším hudebním vyjádřením energie pohybu. Dynamika pohybu, která skladatele tak fascinovala, se však na úkor statičnosti vytratila, stejně parní lokomotivy z dnešních kolejí.
Dramaturg koncertu vznesl úvodem v tištěném programu řečnickou otázku: „Co z české hudební literatury je nejvíce národní? A odpověděl na ni velmi dobře volenou sestavou děl tohoto koncertu (ne nadarmo nazvaného „český“): Smetana, Martinů, Dvořák. Tato idea žel byla šéfdirigentem rozbita po „Novosvětské“, jíž koncert programově myšlenkově a záměrně gradoval, řadou přídavků, z nichž prvním byl zcela nelogicky zvolený Brahmsův Uherský tanec č. 5. Tím nejenže bylo zbytečně rozmělněno již řečené, ale došlo k vyšinutí z tematické vazby koncertu. Přídavky jsou vždy problematické. Vyjma snad výjimečně jednoho, který si posluchači vytleskají, bývají tradičně známkou toho, že je jaksi třeba ještě něco dodat.
Koncert České filharmonie k 100. výročí republiky předznamenal její 123. sezónu. Ta bude oficiálně zahájena pod Byčkovovým vedením 10. října 2018.
