Miroslava Časarová: Punk, improvizace, Aida. A bagrová show
Na herectví to tedy nikdy nevyšlo, jak lákavá pro vás byla vize, že z vás nakonec bude učitelka?
Nelákala mne a stále jsem si říkala – ne, musím dělat něco jiného. A protože se u nás doma hodně zpívalo, zašla jsem za tehdejší vedoucí pěveckého oddělení na Pražské konzervatoři Brigitou Šulcovou. Ta si mě ochotně poslechla a připravila na přijímací zkoušky. Ty jsem pak udělala rovnou do třetího ročníku.
Z toho, co říkáte o vašich studiích, a také z rozmanitých aktivit, jimž se věnujete dnes, bych mohl soudit, že vám vlastně primárně nešlo a nejde o to, stát se operní sólistkou…
Jak jsem řekla, vždycky jsem stála především o divadlo. A operou jsem si ten sen de facto splnila, i pokud jde o studium na konzervatoři. Byť se na této škole herectví věnuje pozornost až ve vyšších ročnících. Navíc jsem měla štěstí na fantastickou profesorku Reginu Szymikovou. Ale spojení hudby, zpěvu a divadla mi přišlo přirozené. I hudbu mám v krvi odmalička, hrála jsem na housle a v Humpolci – nedaleko od mého rodiště – jsem hrála při mších v kostele na varhany. A samozřejmě jsem chodila i na zpěv.
Ty roky vašeho studia jsem počítal taky s ohledem na osobní možnosti, ne každý má to štěstí, že ho mohou rodiče na studiích dlouhá léta podporovat…
A to jsem já právě nechtěla. Takže ze mě nakonec na jistou dobu byla ta učitelka. Dostala jsem se na základě velmi náročného konkurzu k Václavu Klausovi mladšímu na PORG coby češtinářka. Místo to bylo skvělé, ale práci jsem bohužel nezvládala hlasově. Nešlo učit a zpívat zároveň, takže jsem po půl roce skončila. Obeslala jsem všechny možné časopisy a vzali mne do Světa motorů jako korektorku. A tam jsem pak zůstala ještě dalších šest let jako redaktorka.
Vystudovaná čeština se určitě hodila, ale jak jste si získávala pro tuhle branži odbornost? Motorističtí redaktoři musí mít široký přehled a neustále si ho doplňovat…
Odbornost jsem získala částečně za dva roky během čtení textů a jejich korektur. Ale především – Svět motorů má dvě oddělení – technické a servisní. V tom prvním jsou odborníci a pro členy servisního oddělení je důležité, aby uměli zajímavým způsobem psát. A dokázali si získat informace. Vymyslela jsem si tedy téma, informovala se na něj z různých zdrojů a vše pak poskládala dohromady. Psala jsem šest let reportáže, rozhovory, zpravodajství.
Šest let je dlouhá doba a myslím, že tak dlouho člověk nemůže dělat něco jen proto, aby si vydělal na živobytí a na vlastní studia. Našla jste si ve Světě motorů něco zajímavého pro sebe samotnou?
Samozřejmě! Byla to úžasná práce; každý týden jsem psala o něčem jiném, každý týden jezdila v jiném autě a do toho si zpívala. Tak třeba na vyhlášení Auta roku jsem předvedla Rusalku… Moderátor ohlásil, že zazpívá redaktorka Světa motorů, všichni čekali nějakou šílenou legraci, ale ono to bylo na vážno.
Říkáte, že jste konzervatoř studovala rovnou od třetího ročníku. To už jste měla vy a vaše kantorka tak jasnou představu o oboru, o repertoáru?
Adekvátní repertoár nebyl problém, ten jsem se prostě naučila a u zkoušek ho zvládla. Musím se vám však přiznat, že můj výkon nebyla žádná velká sláva… Ale paní Šulcová něco tušila, viděla ve mně snad nějaký potenciál a prosadila si mě. Byť další renomovaní kantoři, třeba profesor Jiří Kotouč, byli proti. A já mu zpětně dávám za pravdu! Kdybych se tehdy slyšela, tak se také nikdy nepřijmu… Ale Brigita Šulcová věřila tomu, že to společně dokážeme. Konečně ona byla vůbec prvním člověkem, který s mým hlasem něco svedl. A za to jí jsem dodneška vděčná.
Nicméně po skončení studia na konzervatoři jste se, pokud vím, velmi snažila dostat do divadla, a nedařilo se vám to…
A to také zpětně chápu! Zkoušela jsem to intenzivně, ale vlastně jsem na to ještě neměla. Dnes však vím, že pokud se něco nedaří, je to proto, aby se to podařilo později. Zpívala jsem v RockOpeře a tam jsem byla spokojená. Rockovou muziku miluji, a přestože na mikrofon tam zpívám stále operním stylem, daleko více sázím na energii a odvaz. Vdala jsem se, založila rodinu a neustále si snila svůj sen o divadle. A v okamžiku, kdy jsem se rozhodla, že to zabalím, to vyšlo. Bylo to na konci druhé mateřské dovolené. Řekla jsem si, když se do konce října nic nestane, definitivně zavírám dveře, končím s veškerým zpěvem, nechci o něm už ani slyšet a vracím se do Světa motorů. A v červnu volá Tomáš Pilař – šéf plzeňské opery, kde jsem předtím absolvovala jedno z mnoha mých předzpívání. Oznámil mi, že jedna z představitelek Sylvy v Čardášové princezně je těhotná, a ptal se, jsem-li ochotná se roli doma sama naučit a v září naskočit do produkce. Aniž bych věděla, co mě čeká, okamžitě jsem souhlasila. A tím se moje zpívání rozjelo.
Tedy řeknu vám, Sylva Varescu jako vůbec první role a rozjezd kariéry, to je opravdový odvaz…
No, byla to odvaha… A že se de facto jedná o můj debut, jsem tehdy v Plzni nikomu neřekla. Ale mám pocit, že nejhorší věc, jakou člověku Bůh dal, je možnost volby. A člověk si to strašně usnadní, když řekne ano. A teprve pak začnete dělat jednotlivé kroky a zkoumat, co to obnáší. Ale zkuste si představit, že bych tehdy řekla, že nevím, možná a tak dále. Za hodinu mají někoho jiného.
Do této doby také spadá začátek vaší spolupráce s brazilským barytonistou Miguelem Cavalcantim, u kterého se pěvecky zdokonalujete a stále jste v kontaktu…
Právě kolem té Čardášové princezny jsem si ho našla. Cítila jsem, že pro pravidelný provoz v opeře si musím hlas srovnat, a on to dokázal. A vše, co teď zvládám, zvládám díky němu. Na škole jsem jako temnější a barevný hlas třeba považovala za normální, že nebudu zpívat koloraturní role. A Miguel mě naučil, že koloratura je naprostý základ. Ne pro konkrétní role, ale pro techniku jako takovou. Jistěže nebudu nikdy před lidmi zpívat Královnu noci. Ale je to takový můj fitness, denně „ty hady“ cvičím a zazpívám díky nim třeba i Aidu.
Připomněla jste svou spolupráci s RockOperou, která také dodnes trvá. Jaký díl ve vašem pěveckém tréninku přisuzujete jí?
Přiznám se vám, že mám obrovské problémy s trémou… a RockOpera mě doslova otřískala. Díky ní jsem se dostala před lidi. A postupně se trémy zbavila. Navíc když se něco v produkcích RockOpery stane, není to žádné drama. Je to punk, improvizace a show. Tím nechci říct, že bychom nemuseli umět svoje party! Ale když přidáte jednu notu navíc nebo ji uberete, nikdo vám hlavu neutrhne. Dodnes mi to pomáhá.
Pomohla vám v boji s trémou taky pedagogická praxe?
Je zajímavé, že před dětmi ve třídě trému vůbec nemám. Jestli mi něco na světě jde nejlíp – a to se opravdu nechci chvástat – tak je to učení. Jde mi to zcela přirozeně, ale dělat to nechci… Je to nesmírně těžká a u nás velmi nedoceněná práce.
A tréma ještě jednou – dva roky jste úspěšně působila jako moderátorka denního vysílání na stanici Český rozhlas Vltava. I to by mohla být odvykací kúra pro trémisty…
To si buďte jist, že byla! A taky jsem se naučila bojovat se stresem, nějak ho ze sebe sklepat, protože když jdete do éteru, nikdo vám nepomůže, jen vy sám. Samozřejmě, že jsem se pečlivě připravovala a měla většinu svých vstupů napsanou dopředu. Ale často se to prostě nestihlo, pořád jsem ty věty měnila a nebyla s nimi spokojená a najednou jsem třicet vteřin před červenou nevěděla, co budu říkat. Ale musela jsem.
Vraťme se na start vaší pěvecké kariéry. Zatímco jiné vaše kolegyně si získávají ostruhy na epizodních postavách, vy jste na jeviště vykročila jako Sylva Varescu. A pokračovala jste coby Verdiho Aida…
To už nebyl záskok, Aidu jsem regulérně dostala v Liberci v inscenaci režiséra Michaela Taranta v prosinci 2015 jako alternantka Lívie Vénosové. Dirigent Martin Doubravský mi dal Aidu jako studijní úkol. Potřeboval někoho na vykrytí domácí sólistky a chtěl vidět, jak budu pracovat. Šla jsem do toho s tím, že si Aidu před publikem třeba ani nezazpívám. Ale byla to velká šance. A od té doby jsem Aidu zpívala asi dvanáctkrát…
Včetně zájezdu do zahraničí letos v zimě…
To bylo v únoru a já jsem zazpívala čtyři Aidy ve čtyřech dnech bez pauzy. A jako velká trémistka jsem se z toho celý leden dopředu hroutila. Zpětně si říkám, že jsem byla adept na blázinec, ale ve skrytu duše jsem věděla, že to dám. Můj manžel se divil, proč jsem tak na nervy, když jsem si to vždycky přála. A já mu řekla: „Víš, Aida je role, se kterou zpěvačky svou kariéru spíš ukončují…“ A on mi se smíchem řekl, že třeba dneska skončím. Ale dopadlo to dobře.
Mezitím ale přišlo několik dalších rolí v operetách – vedle Sylvy v plzeňské Čardášové princezně to byla třeba Krásná Helena a Giuditta v Severočeském divadle v Ústí nad Labem. Děláte na mě dojem temperamentního, energií sršícího člověka, stále se usmíváte, živě gestikulujete a je radost zblízka pozorovat vaši mimiku… což mi připadá jako ideální předpoklady pro operetní žánr…
Musím vám říct, že mě si opereta našla sama. A bez výjimky si užívám každou inscenaci. Ústeckou Giudittu, Krásnou Helenu, kterou jsem dala bez jediné zkoušky jen podle dévédéčka, Offenbachův Pařížský život v Plzni. A těším se velice na Anninu v Noci v Benátkách, kterou právě teď připravujeme v Liberci s režisérkou Danou Dinkovou. Vlastně se tomu dodnes divím. Na konzervatoři operetou všichni pohrdali a každý se třásl na velkooperní árie.
Ale snad se tu přece jen mění něco k lepšímu; od té doby, co Zbyněk Brabec připravuje se studenty Pražské konzervatoře ročně jednu operetní produkci, řada vašich kolegů si k ní získává vztah už na škole a v profesionálních divadlech vidíme v operetách řadu nových tváří…
Máte samozřejmě pravdu, ale já jsem ukončila studium před osmi lety. A tehdy jsme tam my studenti operetu vnímali jako žánr, který potřebuje malé, tenké, subtilní hlasy. A to tak vůbec není! Jak jsem řekla, ke mně přišla nějak sama. A já se pak našla v ní. Zastávám názor, že lidé se v divadle chtějí bavit. Chtějí si užívat radost a veselí. A i já se v operetě dokážu odvázat – pěvecky, výrazově, tanečně. Před nedávnem mě oslovila jihlavská Filharmonie Gustava Mahlera s tím, abych si sama dala dohromady hodinový operetní pořad. Troufám si tvrdit, že jsem vymyslela nový žánr – říkám mu „stand-up opereta“ – jakási one-woman show. Celý pořad je o zpěvačce, která přijde na konkurz do divadla. Hodinu vykládám fórky, ale mám je poskládané v ucelený příběh, a mezi nimi zpívám asi osm operetních árií. Diváci se dopředu obávají, a pak se po celou dobu válejí smíchy. Aktuálně jsme ten program hráli s velkým úspěchem pro pár firem a teď hledáme cestu, jak ho nabízet dál.
Vím o vás, že máte zálibu v improvizaci, a takovéto podniky vám asi dávají mnohem širší uplatnění než produkce v kamenném divadle…
To jistě. Také ráda a pravidelně moderuji. Vždycky si připravím kostru, ale dopředu vím, že z ní téměř nic nepoužiji. Jakmile přijdu před lidi, nasaji jejich náladu a začnou se mi sama odvíjet slova a věty. A co mi přijde na jazyk, to řeknu. Někdy je to, pravda, trochu průšvih, ale většinou je legrace…
Říkáte, že se ráda bavíte tancem, improvizací, ale Sylva Varescu v Čardášové princezně je vlastně vážná role, v řadě momentů v této operetě vůbec nejde o legraci…
Je to vážná role, ale na druhou stranu je to pořád zamilovaná holka. A takové dělají ztřeštěnosti. Přemýšlela jsem o ní jako o mladé, hlasově štíhlé dívce, která musí mít mladistvý esprit. Také jsem měla silnou inspiraci v Anně Moffo, která v Čardášové princezně byla – podle mě – nedostižná.
Vedle RockOpery pravidelně spolupracujete s Hudbou hradní stráže a Policie České republiky. Další specifický žánr…
Ano, orchestr je složený jen z dechových nástrojů, ale společně děláme zase operu nebo operetu. Aranže jsou samozřejmě přizpůsobené kapele, která má zvukově daleko větší grády než klasický orchestr. Pro mě se nic nemění, snad jen že zpívám na mikrofon. A ten máme spíš kvůli vystupování třeba v kostele, kde orchestr vytvoří obrovský kulatý zvuk a je potřeba, aby hlas sólisty byl konkrétní. Ale především jsem se v rámci této spolupráce seznámila s Janem Zástěrou, dirigentem a hlavně skladatelem, který píše báječnou muziku. Snad jen termín dodání by nemusel někdy být tak blízko termínu provedení. (smích) Ale miluji soudobou hudbu a ráda ji interpretuji, protože i v ní se můžu vyřádit.
Současná hudební tvorba je ovšem polystylová, každý autor používá jiné metody kompozice, některý dokáže v jediném díle zpracovat vlivy klasiky, kabaretu, jazzu, country i rocku, jiný zas vytvoří homogenní dílo v jednom oblouku, těžko tu vyvářet nějaké kategorie… a myslím, že ani vaše vášeň pro soudobou hudbu není univerzální…
To jistě není! A v mém případě je to většinou záležitost osobního kontaktu. Se skladateli, jejichž díla interpretuji, se osobně znám, víme o svých představách a dokážeme je naplnit. To je třeba případ pana Zdeňka Šestáka. V listopadu loňského roku jsme s basistou Františkem Zahradníčkem nastudovali jeho cyklus Moudrost lásky inspirovaný dopisy Cyrana a Roxany. A pan Šesták mi na základě tohoto koncertu nabídl svou další skladbu, kterou napsal původně pro Brigitu Šulcovou a která nebyla dosud uvedená. Takže teď se jí dočkám já.
Řekl jste polystylovost – ano, na soudobé hudbě mě baví i to, že se do ní vejde úplně všechno. Vybavuji si jednu historku, kterou bych možná ani neměla zveřejňovat, abych se umělecky nedeklasovala… Kdysi jsem vystupovala se souborem Konvergence v kostele v Hellichově ulici v Praze. Dávali jsme i skladbu pro hlas, flétnu a bicí nástroje, na jejímž konci jsem měla předepsáno pouze dělat: „Pšššš, pšššš, pšššš“. V kostele byl strašně suchý vzduch, já se na tom konci rozkašlala a nešlo to zastavit. Kašlala jsem a kašlala a tekly mi slzy, muzikanti produkci elegantně ukončili, uklonili jsme se, do potlesku odcházeli a já jsem pořád kašlala a slzela. Po koncertě za mnou přišly studentky skladby s tím, že „ten kašel byl perfektně podaný“, a ptaly se, jak dlouho jsem ho trénovala. Zkrátka ho považovaly za součást autorovy umělecké výpovědi… A tehdy jsem si uvědomila, že když je člověk dostatečně přesvědčivý, divák to vezme. Prostě co neuzpívám, „uvypadám“…
Polystylovost reprezentujete koneckonců vy sama. Soudobá hudba, muzikál, zábavné programy, rocková opera, jak byste ráda pokračovala v samotné opeře? V ní k vám, pokud vím, zatím mnoho příležitostí nepřišlo. Kromě Aidy pouze Cizí kněžna, Druhá žínka, role Crobyle v Massenetově Thaïs…
A ještě Mařenka v Ústí nad Labem! No, mně by se líbilo, kdyby mi někdo zavolal a něco nabídl… Mám trochu problém s „prosazováním“ své osoby. Navíc nerada používám ostré lokty, ale zatím mám práce dost, nemůžu si stěžovat. A v první řadě se starám o svoje děti!
Podle všeho jste velmi emotivní člověk. A vlastně mi sedí ta široká škála vašich aktivit a nejdete mi dohromady s představou sólistky v divadelním angažmá. Působíte, jako byste snad ani neměla „žaludek“ na otrlý a drsný život v divadelním prostředí…
A to je možná důvod, proč nezpívám tolik jako moje kolegyně. Jsem hodně citově založená, snažím se s každým vyjít a být zadobře. Pokaždé chci své okolí povzbudit a dodat energii. Když někdo sleze z jeviště, tak říct „… jo, dalas to!“ Protože sama vím, jak je někdy strašně těžké jen před ty lidi vylézt. A přitom se mi nedávno stalo, že jsem po svém výstupu přišla do šatny a najednou mezi mými kolegyněmi zavládlo hrobové ticho. Jenže v tu chvíli to znamenalo, že jsem zpívala dobře. Možná, že bych v divadle byla nešťastná a třeba mě tím Bůh i trochu chrání… na druhou stranu si říkám, jak bych si strašně přála být v angažmá. Ale musím přiznat, že zatím jsem se podílela na inscenacích, kde jsem potkala přátele. A představte si, že moje čtyři nejlepší kamarádky jsou sopranistky a mezzosopranistka…
Jak tuto vaši exponovanost snášejí vaše děti?
Moje nejmladší dcera mi nedávno zničehožnic řekla, že se strašně bojí, že až bude velká, nezvládne zpívat operu… A já ji musela ujišťovat, že operu rozhodně dělat nemusí. Děti jsou na mě pyšné a pokaždé se ptají, jestli jsem to představení zvládla. A dětský pohled mě nesmírně baví. Pětiletá Maruška se mnou byla před pár dny v Liberci na Dvou vdovách, kde budu zaskakovat jako Anežka, a právě se je učím. Primárně to samozřejmě představení pro děti není, ale ona zkrátka Dvěma vdovám rozuměla „po svém“. Podle svého světa. Ukázala na Karolínu se slovy: „Mami, ona přišla, ani nepozdravila, a hned začala zpívat…“ Anebo se ve chvíli, kdy Anežka zpívá o svém zemřelém manželovi a po jevišti je nesen jeho obraz, ptala: „Maminko, kdo to je?“ Já odpověděla, že její mrtvý manžel. A ona na to: „A kdo ho zavraždil?“
To má z domova…?
V podstatě ano, to všechno zná z Hvězdných válek od svého staršího bratra…
Vyprávěla jste mi také o takzvané „bagrové show“, kterou pořádáte pouze pro uzavřenou společnost, ale snad právě proto bychom o ní mohli říci i naším čtenářům…
Jedna firma, která prodává stavební stroje, vymyslela předváděcí akci pro potenciální zákazníky. Bagry všemožných druhů tu doslova tančí na určitou choreografii, kterou pro ně připravuje moje kamarádka ze souboru RockOpery. Na reprodukovanou hudbu synchronně jezdí, pohybují rypadly, předvádějí například Boha Šivu… a já mezi nimi ve sporém kostýmku, někdy i za mrazu, běhám a zpívám. Jsou tam ještě akrobaté, ohňaři, bubeník… Dostala jsem se tam jako náhrada za onemocnělou houslistku. A hraji také na „bagrovou harfu“ – konkrétní stroj má jednoduše na ramenech rypadla napjatých osm ozvučených drátů jako struny. Já si už jen naladím stupnici. A jsem za takovouto práci nesmírně vděčná, protože co si tam vymyslím, to mám.
Děkuji za rozhovor!
VIZITKA
Sopranistka Miroslava Časarová pochází z malé vesničky Křepiny na Vysočině. Její cesta k dráze profesionální zpěvačky byla velmi dlouhá. Po absolvování gymnázia v Humpolci vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor český jazyk a hudební výchova.
V posledním ročníku vysoké školy nastoupila jako redaktorka do časopisu Svět motorů a začala studovat zpěv ve třídě Brigity Šulcové na Pražské konzervatoři. Tu dokončila v roce 2008.
Během studií získala první místo v celostátní soutěži konzervatoří v Pardubicích, stala se laureátkou soutěže Ad Honorem Mozart a na Mezinárodní soutěži Antonína Dvořáka jí byla udělena cena za nejlepší interpretaci soudobé hudby.
Od roku 2015 se zdokonaluje u brazilského barytonisty Miguela Cavalcantiho.
V roce 2007 se stala členkou divadla Rockopery a stálým hostem na koncertech Hudby hradní stráže a Policie ČR, s oběma soubory spolupracuje dodnes.
V roce 2014 úspěšně prošla náročným tříkolovým konkurzem do muzikálu Fantom opery, kde získala roli Madamme Giry.
Na operních prknech debutovala na podzim 2015 coby Sylva Varescu v Čardášové princezně F. Lehára v divadle J. K. Tyla v Plzni. Následovala Aida, 2. žínka společně s Cizí kněžnou v divadle F. X. Šaldy v Liberci. Dále Giuditta, Mařenka a Krásná Helena v Severočeském divadle v Ústí nad Labem.
Bohatá je její koncertní činnost. Zpívala v Římě, ve Vatikánu, v Miláně, v Paříži či Trentu. Vystupuje v duu s klavírem či harfou, triu s varhanami a houslemi. Své recitály sama s velkým úspěchem a vtipně moderuje.
Velmi ráda interpretuje soudobou hudbu, premiérovala skladby autorů, jakými jsou Jan Zástěra, Zdeněk Šesták, Jan Rybář, Hideki Kozakura, Sebastian Elikowski-Winkler, Tomáš Pálka nebo Michaela Plachká.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
