Mistrovské kurzy, na které přece nemáme čas

Zápisník Jindřicha Bálka (29)

Koncem týdne vyučoval v Praze klavírista Leon Fleisher. Přijel v návaznosti na několik svých koncertů po Evropě. A v Praze byli pro jeho masterclass vybráni tři nebo čtyři zahraniční studenti. Z české strany byl zájem nevelký.

Jednalo se o podobnou akci, jaká se konala už v létě: tehdy přijel přednášet Alfréd Brendel, koncertovat Paul Badura Skoda a Andrei Gavrilov, kteří také měli své mistrovské kurzy. Kurzy byly možná dokonce zajímavější než ty koncerty. Jednu veřejnou hodinu klavíru vedl také Ivan Moravec. A pokud se dobře pamatuji, zájem zahraničních studentů byl i v létě větší než u těch českých. Čím je to dáno? Nevím. Jenom mám dojem, že český či snad přímo pražský hudební život má silnou tendenci se uzavírat. A tato atmosféra jako by přecházela už rovnou na tu nejmladší generaci. Samozřejmě že příležitostné mistrovské kurzy hudební život nespasí, ale je to určitá dílčí sonda. Jako by se od mládí u nás nikomu nechtělo vytáhnout paty. Zahraniční zkušenosti samozřejmě nejsou samospasitelná záležitost – ale stejně. Vždycky se dodává, že to je všechno také věc financí. Ale málokdy si zároveň spočítáme, za co všechno jinak ty peníze utrácíme.Letos pětaosmdesátiletý klavírista Leon Fleisher je muž s pozoruhodným a nelehkým osudem. Po válce nastoupil hvězdnou kariéru, jako první Američan vyhrál Soutěž královny Alžběty v Bruselu, jako mladíček debutoval s nejlepšími americkými orchestry a legendární dirigent George Szell s ním hned natočil Beethovenovy či Brahmsovy koncerty. Kvůli nervovému onemocnění pravé ruky musel ale kariéru přerušit, zaměřil se na „levoruký“ repertoár a dirigování a stal se výraznou osobností mezi pedagogy. Po čtyřiceti letech lékaři objevili novou metodu, jak jeho nemoc léčit, a on se vrátil na koncertní pódia i v klasickém, i když tom méně virtuózním repertoáru. Mezi jeho žáky patří například Jefim Bronfman. Je to originální a respektovaná osobnost. Když se ale objeví v Praze, obávám se, že drtivá většina hudební veřejnosti a studentů hudby vůbec netuší…  

Další věc je, jak se celá tato věc v Praze pořádá. Koná se – stejně jalo letní vystoupení Brendla či Gavrilova – pod hlavičkou projektu Prague Music Performance. Při bližším pohledu ale není těžké zjistit, že jde o akci, za kterou stojí ryzí nadšenectví několika mladých muzikantů ve věku řekněme doktorandském. Pro letní kurzy si sehnali prostory, které dosud nevyužívá Národní galerie kdesi na Hradčanském náměstí, a tam se akce konala. Reprezentativní adresa, ale prakticky žádné opravdové zázemí. Leon Fleisher pro změnu vyučoval v sídle Pražského jara, v kostele sv. Vavřince. A předpokládám, že klavír se stěhoval i tam. Nemyslím, že by mladí organizátoři z Prague Music Performance neměli podporu několika významných pedagogů. Na druhou stranu mám dojem, že by podobné akce dávno mohly a měly být součástí programu všech našich důležitých hudebně vzdělávacích institucí. Jenomže ty se po mém soudu drží svých historických privilegií, a svou uzavřenost či pohodlnost právem či neprávem omlouvají nedostatkem financí. A ty nejzajímavější věci se pak rodí z čistého nadšenectví. Takové nadšenectví je pro umění klíčové, nespoléháme na něj ale příliš? Přitom i velmi krátké návštěvy hudebních osobností dovedou nějak nastavit měřítko a probudit alespoň trochu dřímajícího idealismu. A ten potřebují jak účastníci, tak pořadatelé podobných mistrovských kurzů.

Traduje se, že otevřenost je vlastnost mládí. Ale také asi ne úplně sama od sebe. Možná, že i otevřenosti a dychtivé zvědavosti objevovat nové věci se musí mladý člověk někde naučit nebo ji někde zažít. A ne se jenom utvrzovat v pocitu, že si musí co nejdříve zajistit dostatečné výdělky a zdroje obživy, a dostatečně dobré kšefty, kvůli kterým se zase nemusí tolik cvičit. Je možná tvrdé to takto formulovat, a k leckomu určitě nespravedlivé. Opravdu zajímavé umění ale vzniká teprve ve chvíli, kdy si někdo předem nestanovuje, kolik hodin a dnů chce nějaké skladbě věnovat. Muzikanti, kteří se mají od mládí živit, mají nesporně tvrdý život. Jediná cesta ale stejně nakonec je se na tíživé životní poměry nevymlouvat a zkoušet tvořit něco krásného, trvalého a zajímavého. A to platí možná pro všechny profese, protože bez určitého základního idealismu se rovnou stáváme otroky.

Autor je redaktorem Českého rozhlasu-Vltava

Foto Jan Starý, Ivana Kovářová