V dnešním pokračování cyklu Mistrovské nahrávky se zaměříme na pozoruhodný snímek dalšího slavného díla, Klavírního koncertu č. 1 b moll, op. 23 Petra Iljiče Čajkovského. Přestože se jedná o zřejmě nejproslulejší kompozici tohoto druhu, první kritika, které se jí dostalo, byla doslova zdrcující. Skladatel koncert zkomponoval na přelomu let 1874/75 a hned několik dnů po dokončení ho přehrál svému blízkému příteli, proslulému klavíristovi Nikolaji Rubinsteinovi, jemuž měl být věnován. Rubinstein však k Čajkovského překvapení prohlásil dílo za plytké, neživotné a nehratelné. Doporučoval ho přepracovat, nebo lépe zkomponovat zcela znovu s použitím původního tematického materiálu. Čajkovskij si však byl kvalitou koncertu jistý a nabídl ho vynikajícímu klavíristovi a dirigentovi Hansi von Bülow, který ho pak s úspěchem provedl ve světové premiéře v Bostonu při svém americkém turné. Úspěch díla byl okamžitý a trvalý, dnes patří k nejčastěji hraným dílům koncertního repertoáru.
Počet existujících nahrávek již dnes zřejmě nelze spolehlivě určit, ale lze odhadnout, že dosahuje řádů stovek, přičemž těch skutečně výjimečných je poměrně málo. Bezpochyby k nim patří snímek, na kterém se podílely dvě mimořádné osobnosti, jejichž věkový rozdíl činil více než šedesát let. Je v tom až cosi symbolického, snad i dojemného, jakého výsledku dosáhla spolupráce dirigenta-legendy a vycházející hvězdy klavírního nebe. 
Zatímco pro osmdesátiletého Herberta von Karajana se jednalo o jednu z posledních nahrávek (zbývalo mu v té době asi šest měsíců života), v případě fenomenálního sedmnáctiletého klavíristy Jevgenije Kissina šlo o jeho první nahrávku pro prestižní vydavatelství Deutsche Grammophon. Navzdory Kissinovu mládí nicméně nelze v případě této nahrávky hovořit o samém počátku jeho umělecké dráhy, ta začala mnohem dříve. Kissin byl bez nadsázky zázračným dítětem, neboť již ve věku osmnácti měsíců byl schopen reprodukovat téma Bachovy fugy, tak jak je slyšel v podání své matky, učitelky klavíru. Od tří let byl schopen improvizovat a také komponovat, ve čtyřech letech dokázal hrát zpaměti celé koncerty, v deseti letech debutoval s Mozartovým klavírním koncertem č. 20 d moll a do mezinárodního povědomí vstoupil ve dvanácti letech svojí nahrávkou obou Chopinových klavírních koncertů.
Nahrávka Čajkovského díla je vlastně záznamem části silvestrovského koncertu Berlínských filharmoniků z roku 1988, který tehdy v přímém přenosu vysílala řada rozhlasových a televizních stanic. Je nutno poznamenat, že nebýt závěrečného ohlušujícího potlesku, na zvuku prakticky nelze poznat, že se nejedná o studiovou nahrávku. Kissinova hra se vyznačuje technickou dokonalostí, ale přitom nezůstává nic dlužna citovosti, která je pro hudební styl ruského skladatele příznačná. S ohledem na mládí interpreta je až udivující, s jakým emocionálním nábojem vyznívají lyrické pasáže a jaký hluboký ponor vykazují místa s kontemplativní náladou, kterých se v díle vyskytuje celá řada. Mohli bychom v této souvislosti parafrázovat Salieriho výrok ze Shafferova Amadea: Toto skutečně není hra cvičené opice. Ale nejen to. Kissin má mimořádný smysl pro stavbu frází a pro gradaci větších úseků. Lze to dobře pozorovat zejména v rozsáhlé sólové kadenci na konci první věty. 
Berlínští filharmonikové s Herbertem von Karajanem v čele jsou Kissinovi více než vynikajícími partnery. Přestože klavírní part je skutečně virtuózní a nese všechny znaky velkého romantického koncertu, úloha orchestru je v této kompozici neméně významná. O přímo opojném zvuku celého orchestrálního pléna snad není v případě Karajana ani nutné hovořit. Jen jeden příklad za vše: asi v žádné jiné nahrávce tohoto díla neuslyšíte tak svítivé smyčce, jako ve slavném vstupním tématu první věty. Jejich nasazení prvního tónu při opakování tématu (po sólovém klavírním úseku) je již z říše snů. Celá melodie je navíc hrána důsledně legato, čímž je velmi přesvědčivě zdůrazněna její klenutá melodická klenba. Samostatnou kapitolou jsou tempa. Tato nahrávka je možná vůbec nejdelším snímkem Čajkovského koncertu – rozhodně jedním z nejdelších – neboť Karajan volí mnohdy až extrémně pomalá tempa. Zatímco naprostá většina nahrávek se celkovou stopáží pohybuje mezi 33 a 37 minutami, tato trvá téměř 40 minut. Tendence k volbě pomalejších temp se u Karajana projevuje již v jeho dvou starších nahrávkách Čajkovského koncertu: se Svjatoslavem Richterem z roku 1962 a s Lazarem Bermanem z roku 1976. V nahrávce s Kissinem jde však ještě dál, avšak nikoli na úkor přehledného vystavění velkých ploch. V tomto pojetí působí dílo opravdu monumentálním dojmem a silný patos, který k Čajkovského hudbě neodmyslitelně patří, je vyjádřen tím nejpřesvědčivějším způsobem.
