Mistrovské nahrávky: Hvězdný Rigoletto

Verdiho Rigoletto je nejen jednou z autorových nejhranějších oper, ale je zároveň i jedním z nejčastěji uváděných titulů operního repertoáru vůbec. Zcela právem. Jedná se o mistrovské hudební drama, které s maximální přesvědčivostí vystihuje charakteristiky jednotlivých postav, má dramatický tah směřující k doslova zdrcujícímu rozuzlení a po hudební stránce se jedná o pestrý ohňostroj melodických nápadů. Jak už to však někdy bývá, opera neměla při svém prvním uvedení na jeviště na růžích ustláno: tehdejší cenzura shledala dílo nemorálním a nevkusným. S podobnými výtkami se nepotýkal jen Verdi a jeho libretista Francesco Maria Piave, ale již autor původní literární předlohy, divadelní hry Král se baví, Victor Hugo. Dnešní otrlý divák, kterého již na operním jevišti hned tak něco nepřekvapí, se již těžko dokáže vžít do doby, v níž cenzura mj. odsoudila tahání mrtvoly v pytli po scéně. Zásahy cenzury byly samozřejmě motivovány i politicky: vyobrazení zhýralého krále bylo nepřípustné, a tak musel být nahrazen anonymním vévodou. To byl ovšem pro Verdiho ten nejmenší ústupek; šlo mu zejména o to, aby byla zachována podstata příběhu a charakter vztahů mezi postavami. Navzdory všem vynuceným úpravám se premiéra Rigoletta stala pro Verdiho obrovským triumfem.

Rigoletto je dnes devátou nejčastěji uváděnou operou na světových scénách. Co se týká nahrávek, přesné statistiky nejsou k dispozici, nicméně lze konstatovat, že do dnešního dne bylo pořízeno přinejmenším třiadvacet kompletních audionahrávek, dvacet videozáznamů různých inscenací nebo filmových zpracování, o množství „highlights“ ani nemluvě. Jedno z předních míst mezi nimi zaujímá vynikající snímek vydavatelství Philips, pořízený v září 1984 v Římě. V roce 2002 ho v reedici vydala Decca v rámci své řady The Compact Opera Collection. Na vzniku snímku se podílela řada vynikajících umělců v čele s Neilem Shicoffem (Vévoda mantovský), Renato Brusonem (Rigoletto) a Editou Gruberovou (Gilda). Orchestr a sbor Accademia Nazionale di Santa Cecilia řídil Verdiho krajan Giuseppe Sinopoli. Verdi byl jedním z trojice autorů, na jejichž dílo se Sinopoli specializoval (dalšími byli Wagner a R. Strauss) a jejichž interpretaci zasvětil celý život. Lze to chápat i doslova, protože Sinopoli zemřel 20. dubna 2001 během představení Aidy, které dirigoval. Sinopoliho umělecké kreace byly mnohdy považovány za kontroverzní. Na jeho adresu se v tisku objevovaly výroky typu: „Člověk, který se vydá na jeho koncert, se už předem třese. Zase zvulgarizuje nějaké další mistrovské dílo?“ nebo „Jak je dirigent Sinopili nevypočitatelný a jak dokáže posluchače rozčílit!“ Zpěváci však prý k němu měli zcela opačný postoj. Mirella Freni například prohlásila, že „v současné době najdete jen těžko zkušeného dirigenta, který ví, jak pracovat se zpěváky. Giuseppe miluje hudbu a miluje operu; a právě tento přístup vštěpuje do hlavy všem, s nimiž pracuje“.

Výše uvedený výrok lze stoprocentně vztáhnout právě na Sinopoliho nahrávku Rigoletta. Dirigent nejen že ví, jak pracovat se zpěváky, ale obdivuhodné je rovněž jeho vedení orchestru, který – přestože jej určitě nelze řadit k evropské špičce – předvádí famózní výkon. Také úvahy o údajné dirigentově excentričnosti nejsou v případě této nahrávky na místě: jedná se o pojetí v nejlepším slova smyslu klasické, ale s neobyčejnou vnitřní silou a přesvědčivou dramatickou výpovědí. Volbu temp, dynamiky a agogiky nelze popsat jiným slovem než „přesné“. Všechny klady Verdiho partitury jsou v této nahrávce ještě umocněny. Týká se to především geniálního skladatelova smyslu pro kontrast dvou základních nálad opery, tzn. bezstarostnosti a tragiky, jejichž vzájemnou interakci Sinopoli svým přístupem ještě zdůrazňuje a účinně tak v rovině orchestru odlišuje náladové proměny jednotlivých scén.

Na sugestivitě této nahrávky mají stejný podíl také všichni sólisté. Renato Bruson, který je považován za možná nejvýznamnějšího verdiovského barytonistu druhé poloviny 20. století, na této nahrávce exceluje svým sametově hebkým hlasem, který dokáže skvěle uplatnit především v širokodechých kantilénách v pomalých tempech. Těžko si představit dojemněji přednesené zoufalé prosby vévodovým dvořanům za návrat dcery, scénu v níž utěšuje Gildu („Ah! Piangi, fanciulla…“) nebo závěrečný výstup s umírající Gildou. Brusonův jinak vynikající pěvecký výkon bohužel narušuje drobnost, která může pozornému posluchači vadit: přiliš ostré sykavky. Jedná se o jedinou pihu na kráse této špičkové nahrávky. Edita Gruberová byla v době vzniku nahrávky na vrcholu svých uměleckých sil. Její Gilda je přesně taková, jak „má být“: naivní nezkušená dívka, které její milostné blouznění dovede až k tragickému činu. Zdá se, že part Gildy naturelu Gruberové dokonale vyhovuje. Pěvkyně proslulá svými hereckými schopnostmi je dokáže vrchovatou měrou uplatnit i v případě audionahrávky, která neumožňuje použít jiných výrazových prostředků než právě „jen“ hlasu. Za všechna výrazově silná místa jmenujme alespoň strhující závěrečný duet Gildy a Rigoletta ze druhého jednání („Si, vendetta, tremenda vendetta…“), v němž Gruberová dokonale vystihuje Gildin protikladný postoj k otcově rozhodnutí a hlasy obou interpretů se zde pojí v dokonalé symbióze. Neil Shicoff doplňuje trojici hlavních protagonistů se svým nezaměnitelným projevem, kterým je schopen vystihnout nejjemnější nuance psychologických hnutí postavy a přesně vystihnout smysl zpívaného textu. U málokterého tenoristy je tak silně patrné, že dokonale rozumí každému slovu, které zpívá. Z vedlejších rolí jmenujme alespoň Roberta Lloyda, který svým basem, znělým i v těch nejhlubších polohách, velmi přesvědčivě interpretuje postavu Sparafucila a Brigitte Fassbaender – lepší Maddalenu si lze stěží přát.

Nahrávka má vynikající, plastický zvukový obraz v celém dynamickém spektru, vyvážení orchestru a sólistů je ideální. V reedici vydavatelství Decca z roku 2002 má navíc nosič (respektive dva CD nosiče) atraktivní obal. Nejedná se o klasickou plastovou krabičku, ale o papírový rozkládací obal, jehož součástí je čtyřjazyčný booklet se základními informacemi o obsahu opery. Libreto – také ve čtyřech jazykových mutacích – se pak nachází na jednom z CD (tedy přesněji CD-ROMu). Příznivci Verdiho oper by tento titul rozhodně neměli minout.