Mistrovské nahrávky: Václav Smetáček diriguje Dvořáka

Jméno dirigenta Václava Smetáčka nebývá v kontextu interpretace české hudby zmiňováno tak často jako jména Talich, Ančerl nebo Neumann. Ne zcela právem. Z jeho polozapomenutých nahrávek, které se začaly v posledních dvaceti letech objevovat v reedicích na digitálních nosičích, je zřejmé, že se jedná o ne vždy zcela doceněnou osobnost, jejíž skutečné kvality zřejmě znají zejména pamětníci jeho živých koncertů (Smetáček zemřel roku 1986). Jeho jméno je neodmyslitelně spjato zejména se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK, v němž působil jako šéfdirigent od roku 1942 až do roku 1972, tedy celých třicet let. Kromě toho se věnoval také pedagogické a skladatelské činnosti, hostoval u České filharmonie a významných zahraničních orchestrů. Působil také jako sbormistr a hobojista. Interpretace české symfonické hudby byla jedním ze základních úhelných kamenů jeho celoživotního snažení, například Smetanovu Mou vlast nastudoval s několika zahraničními orchestrálními tělesy, která do té doby Smetanovo dílo dosud vůbec neměla v repertoáru.

V dnešním pokračování našeho volného cyklu se však zaměříme na Václava Smetáčka jako na výsostného interpreta dvořákovského. Zdá se, že Smetáček měl pro Dvořákovu hudbu skutečně mimořádný smysl a dokázal ji interpretovat nejen s patřičnou stylovostí, ale i s hlubokým porozuměním, které by bylo možno s trochou patosu označit jako „souznění duší“. Smetáčkova dvořákovská diskografie bohužel zdaleka nezahrnuje všechna skladatelova významná díla. Co se týká symfonií, máme k dispozici pouze snímky symfonií č. 3, 6 a 9. Z trojice Dvořákových koncertů s orchestrem ten nejproslulejší, violoncellový, paradoxně chybí, nicméně tato absence je kompenzována vynikající nahrávkou koncertu klavírního s fenomenálním výkonem Svjatoslava Richtera (jedná se o záznam koncertu Pražského jara 1966) a nahrávkou koncertu houslového s Václavem Hudečkem. Kromě toho Smetáček nahrál několik autorových drobnějších orchestrálních skladeb. Situace v oblasti Dvořákových duchovních děl je už celkem uspokojující: Smetáčkova diskografie zahrnuje oratoria Stabat mater a Svatá Ludmila, Mši D dur, Te Deum, prvních pět Biblických písní v Dvořákově instrumentaci se sólistou Jindřichem Jindrákem a Žalm 149. Jakkoli se ve všech případech jedná o vynikající nahrávky, přece jen se jedna z nich vymyká. Jedná se o umělecky naprosto přesvědčivou, hlubokou interpretaci Dvořákova slavného oratoria Stabat mater.Nahrávka byla pořízena v prosinci 1961 v Rudolfinu s Českou filharmonií, Pražským filharmonickým sborem se sbormistrem Josefem Veselkou a sólisty ve složení: Stefania Woytowicz (soprán), Věra Soukupová (alt), Ivo Žídek (tenor) a Kim Borg (bas). Zatímco domácí interprety asi není třeba nijak zvlášť představovat, uveďme alespoň telegraficky, že polská sopranistka Stefania Woytowicz měla k Praze užší vztah i díky svému vítězství v soutěži Pražského jara v roce 1954 nebo kvůli opakované spolupráci s vydavatelstvím Supraphon. Kim Borg byl finský basista, skladatel a pedagog, který působil převážně v Helsinkách, Stockholmu a Hamburgu a od roku 1959 hostoval i v Met.

Smetáčkovo uchopení Dvořákovy monumentální fresky o lidském utrpení a naději představuje jednu z vrcholných uměleckých kreací v historii interpretace skladatelova díla vůbec. Na první pohled (nebo spíše poslech) zaujmou zvolená tempa. Zatímco současný trend předepisuje spíše věcnější přístup, takže provedení někdy získávají punc jisté uspěchanosti, Smetáčkova volná tempa mají téměř hypnotizující účinek. Nejvýrazněji je to patrné u první (nejrozsáhlejší) věty, která je pro náladu celého díla určující. I při velmi volném tempu (které se již vlastně vymyká předepsanému Andante con moto) Smetáček vynikajícím způsobem staví jednotlivé gradační vlny a celá třiadvacetiminutová plocha má nepřetržitý tah. Celková stopáž nahrávky přesahuje 93 minut, zatímco obvykle se pohybuje mezi 80 a 85 minutami, někdy dokonce i méně, takže některé snímky se vejdou na jedno CD (Bělohlávek). Česká filharmonie i Pražský filharmonický sbor jsou tradičně vynikajícími interprety Dvořákovy hudby a vrchovatou měrou to potvrzují i na tomto snímku, kde se jim společně daří produkovat ideálně měkký, sametový zvukový obraz. Také sólistům se nedá téměř nic vytknout, lze jen litovat, že sopránový part nemohla interpretovat Gabriela Beňačková (v době vzniku nahrávky jí ovšem bylo pouhých 14 let), neboť její výkon na rovněž vynikající nahrávce Wolfganga Sawallische z osmdesátých let je nepřekonatelný. K celkovému dojmu ze Smetáčkovy nahrávky přispívá ideálně vyvážený zvuk – sólisté nikde nejsou pohlceni orchestrem a sborem, ani nad ně nepřirozeně nevyčnívají. Snímek má řadu úchvatně provedených míst, z nichž se zmiňme alespoň o strhujícím podání a cappellové pasáže sboru v samotném závěru díla.