Performance Andreje Štepity je sevřené sólo, v jehož rámci se se vší pravděpodobností odehrávají dobře naplánované improvizované akce, ale tok pohybu je celistvý a jednotný. Je hrou se vzdáleností vůči divákům a se světlem (jehož design má na starosti Vít Škoda) i zvukem, interpret jako by si v této volnosti odpočíval od závažných témat inscenací, v nichž často vystupuje, a oddal se především samotnému pohybu. Na druhou stranu povaha jeho pohybu také nepostrádá tenzi, ostražitost, jaksi apriori obranný postoj. Mizející muž v jeho případě je není ani tak ztrácející se člověk, který by přestával existovat nebo se rozplynul jako duch, je spíše mužem mizejícím po anglicku a mizejícím z dohledu, unikajícím – kdo ví čemu: povinnostem, světu, hluku města?
V malém sále, který jinak slouží za výstavní prostor a každý rok se v něm můžeme setkat také s festivalem ART*VR rozšířené a virtuální reality, jsou diváci usazeni tak, aby v jedné části scény viděli připravená nástroje pro následující hudební vystoupení, a vpravo zející prostor, podlouhlý, hluboký. Směrem k publiku je prostor do poloviny přepažen, a jako by ono přepažení působilo i dál, i když je neviditelné, rýsuje myšlenkovou hranici. Překročit tuto v reálu neexistující bariéru je jako vysunout tykadla z komfortní zóny. Což člověk občas udělá, ale zase rád do ní zmizí… Alespoň tak některé akce čtu.
Vítá nás frontální světlo, a s ním pomalu kráčející performer a jeho dlouhý hutný stín, neboť světlo je ostré a soustředné. Vnímáme rytmus, ale jeho tělo jako by bylo sešněrováno v pomyslném korzetu. Jeho pohyby jsou izolované, gesta prudká a úsečná, snad i nervózní. Izolace ostatně rozhodně celou dobu převládají na plynulostí a je to zajímavý fenomén. Muž couvá před neviditelnou silou a postupuje, jako kdyby vzduch kladl fyzický odpor. Dostává se do záklonu a spirály, zajímavý je ten celkově roztěkaný pohyb, který je možná symptomem naší neméně roztěkané doby. Performer vkládá do gest švih, hlava následuje pohledem ruku, dostává se na zem, do vzporu na ruce. Opakuje stále obdobná gesta. Světlo začíná zářit z boku prostoru a jsou zapojeny i zdroje ze sníženého stropu. Trhavé pohyby hlavou působí jako tiky, ve zvukové rytmické stopě se ozval zvuk, jako by venku pršelo i jakési cinkání, uklidňující samply. Tanečník drží paže stále blízko těla, i při pohybu, což evokuje pocit obrany nebo neustálého napjatého číhavého reflexu, který má odhalit nebezpečí. Performer zůstává na úrovni zástěny, nejde až k divákům, naopak zpoza její fyzické části vytahuje stojan s mikrofonem. Pak teprve zamíří k divákům a zapojuje slovo.
Takovou nápovědu bychom někdy potřebovali při analýze pohybu! Rychle popisuje pohybové úlohy rozdělené do jednotlivých elementů, pohybů a jejich směrů, a hned je provádí. Ve zvukové krajině se rozezní píseň, která šustí jako ze staré desky. Stojan se stává neživým aktérem, objímá jej, jako by to byl performerův kamarád, pak se mění v objekty, třeba v kytaru, je to jistě pasáž podléhající okamžité fantazii. Akce se rozvíjejí a světlo mění barvu, tanečník klesnuvší na zem působí, jako by se před něčím chtěl ukrýt. Ohlíží se jako v nebezpečí, znovu podklesá v kolenou. Zazní nový rytmus, muž se leká a ustupuje, po chvíli nastane pauza a světlo se rozbliká, skoro jako stroboskop, i když ne tak rychle. Taneční rytmus zachvátí tělo, dynamické skoky střídá náhle zpomalení, tady Štepita pracuje s kontrastem. Motiv mizení se někdy objeví zcela doslovně, ale zmizelý tanečník se zatím vždy vrátí, také rapuje: „Raz tu som a raz tu nie som, snažím sa zmiznuť, zaplnit priestor.“ Jako by jeho tělo zachvacovaly tiky. Pokud jde o gesta, důraz je na ruce a zápěstí, a stále je pohyb rukou jaksi fixován blízko tělu. Performer znovu klesá na kolena, přes leh a převal do vzporu a zapře se nohama o zeď jako luk, v neovladatelném vypjetí. Ve zvuku je slyšet podivné škrábání, ale možná je to zase déšť. A do zvuku toho deště se tanečník znovu vzdaluje a nakonec opravdu zmizí.
Druhou polovinu večera pak ovládl hudebník Štěpán Janoušek, který rozehrál sólo na perkuse, trombon, gongy a dva mikrofony. Mohl to zvládnout sám s pomocí kouzelné krabičky looperu, na nějž si hned zpočátku nahrál a uložil linky bicích, aby mohl živě sahnout po trombonu doprovázen sám sebou. Ze samplů pak přimíchával zvuky a ruchy a vytvářel tak částečně živou a částečně reprodukovanou hudební krajinu, v níž se souzvuky scházejí a zase rozcházejí, často v živém rytmu jazzové improvizace. Jeho vystoupení postupně doplnila videoprojekce na pravý bok sálu, nejprve jen abstraktní, později se na zdi objevovaly záběry na stožáry vysokého napětí a snad měnírnu či elektrárnu, ale v negativu.
Způsob, jakým hudebník vytvářel sám se sebou dialog mnoha hlasů nástrojů, u vědomí, že je rozeznívá stále týž člověk, připomíná logiku starého čísla Laterny magiky Hudební žert, kdy byli Jiří Šlitr a Jaromír Vomáčka nahráni na film i magnetofon s různými hudebními nástroji, vždy celou píseň, a jejich spojením vznikl orchestr, ale jednoho muže. Vše je variace… Příjemný jazzový proud rozvířil hudebník tvrdšími zvuky, ruchy, aby zase atmosféru zjemnil zvuk malých gongů, v kontrastu pak zapojil i modifikaci hlasu na dvou mikrofonech, z nich každý jej deformoval trochu jiným způsobem a vznikl opět dojem, jako kdyby vedl dialog. A tak se kombinoval po celou dobu zvukový design, videoart, živá hudba, konkrétní zvuky v jeden autorský vesmír. V případě tohoto koncertu jsem si téměř jistá, že šlo o improvizaci a že diváci-posluchači budou příště svědky docela jiného vystoupení. Otázkou je, do jaké míry je zaujme poměrně dlouhý koncert po předchozím niternějším tanečním sólu, které by si mimo jiné zasloužilo doznít, ale které zároveň napájelo více smyslů, a tak bylo snazší se na ně soustředit. Z mého pohledu navzdory tomu, že Štepitovo sólo bylo kratší, zanechalo větší dojem, protože v tanci jsou významy uchopitelnější, čitelnější, i když je abstraktní, a nad situacemi můžeme dodatečně přemýšlet, i když nenesly narativ. Dva umělecké světy se ale prostoru setkaly, v každém z nich jiný umělec s jinými životními starostmi a uměleckými zkušenostmi, patrně poháněni otázkou, kdy nastane ten pravý okamžik zmizet po anglicku.
Andrej Štepita a Štěpán Janoušek: Mizející muž
17. května 2026, 19:00 hodin
Auditorium Centra současného umění DOX, Praha
Inscenační tým
Vytvořili: Andrej Štěpita a Štepán Janoušek
Hudba: Štěpán Janoušek
Choreografie: Andrej Štěpita
Světelný design: Vít Škoda
Zvukový design: Adam Veselý, Tomáš Balák, Lukáš Krajčík, Michal Horváth
Scénografie a kostýmy: Dorota Volfová
Dramaturgická spolupráce: Maja Hriešik
Produkce: Barbora Ješutová a Farma v jeskyni
Supervize, Koučink: Viliam Dočolomanský, Hana Varadzinová
Speciální poděkování: Sodja Lotker, Markéta Hrehorová, Michaela Králiková, Lukáš Kubík, Eva Svobodová, Michal Nejtek, Michal Brůna
