Paní Kotková, soudobá hudba je poměrně významným rozměrem vaší profesionální dráhy – nicméně, jak sama zdůrazňujete, není to vaše specializace. Co vás přivedlo k tomu, že jste se rozhodla věnovat čas, talent a energii do sledování, studia a provozování soudobé hudby?
Vážně nejsem žádná expertka na soudobou hudbu. Naopak, své koncerty často koncipuji tak, že se v nich prolínají různé časové epochy. Příkladem může být můj pražskojarní koncert v roce 2011, kdy jsem vedle Bachovy Partity č. 2 d moll uvedla dvě skladby s live electronics – Boulezovy Anthèmes II (v nichž jde o interakci sólových houslí se speciálním programem z IRCAMu) a Reichovu Violin Phase.
Ale ten iniciační moment, na který se ptáte, přišel už dřív – v roce 2003, kdy jsem se seznámila s Petrem Kotíkem. Pozval mě na festival nové hudby Ostravské dny, abych tam uvedla skladbu Violin and Orchestra od Mortona Feldmana. Houslový koncert, který mne ihned zaujal. Takže takhle jsem si poprvé „přičichla“ k soudobé hudbě – a teď máme rok 2026 a těch „přičichávání“ bylo od té doby stále víc a víc a čím dál víc se mi to líbilo.
Hledala jsem věci, které mě samotnou mohly oslovit a o nichž jsem si myslela, že mohou oslovit i publikum. Vedlo to k tomu, že jsem se na festivalu Ostravské dny stala jakousi stálicí a co dva roky tam uvádím některý houslový koncert a sólové skladby. Mimochodem, tu Feldmanovu skladbu jsem hrála v roce 2012 v New Yorku jako americkou premiéru, což je úplně neskutečné – já jako klasicky školená houslistka!
Musím ovšem říci, že Feldman je ještě celkem hratelný. Musí se hlavně počítat a jsou tam rytmy, na které jsem nebyla zvyklá, třeba 7/16, 5/8 a jiné, ale během následného hledání v rámci soudobé hudby jsem opravdu poznávala techniky, na které jsem už vůbec nebyla zvyklá a vyžadovaly velký ponor. A nejednou byly žádoucí i osobní kontakty se skladateli, aby vysvětlili, jak kterou věc pojednat, protože ne všechno je tak, jak to vidíte napsané, možné hrát. Vždy je zapotřebí do zápisu a autorovy představy hodně hluboko proniknout, alespoň ze začátku, aby to interpret pochopil. Potom už je to stejné, jako když hrajete Bacha, takže v podstatě jednoduché, ale právě to proniknutí je u každé nové skladby velmi složité.
Berete všechno, nebo si vybíráte?
Spíše si vybírám, protože to, jak prezentuji a co prezentuji, musí za prvé dávat význam mně a za druhé cítím odpovědnost vůči publiku a chci před ně předstupovat s vědomím, že mu dávám možnost slyšet to, o čem si myslím, že je opravdu velmi dobré. Rozhodně nehraju úplně všechno.
V Národním technickém muzeu uvedete vedle skladby Luigiho Nona Šest capriccií pro sólové housle od Salvatora Sciarrina. Dva jeho houslové koncerty jste v minulých letech představila i na Ostravských dnech. Měla jste potřebu s ním jeho hudbu konzultovat?
Zrovna se Salvatorem Sciarrinem to bylo velmi užitečné. Když jsem začala jeho koncerty (mimochodem mají oba velmi evokativní tituly – Alegorie noci a Zahalený den u černého jezera) – které jsou (úsměv) naprosto šílené – studovat, nevěděla jsem přesně, jak se dá daný zápis zahrát. A tak jsem mu zatelefonovala, dlouze jsme si povídali, pan Sciarrino mi radil a já jsem to pak zkusila a opravdu to fungovalo! Žádá flažolety až téměř u kobylky, téměř nehratelné a hlavní bod naší konverzace byl právě v tom, jak dosáhnout žádoucího zvukového efektu.
Potkali jste se osobně?
Ne – ale vím, kde bydlí. Nedávno jsme s triem (Trio des Alpes ) měli cestu kolem, žije v italské Umbrii na krásném místě. Samá zeleň, je to Città di Castello. Byla bych ho ráda navštívila, ale nebyl čas, museli jsme odehrát koncert a hned zase zpátky. Když mu bylo 70 (v roce 2017), Ostravské dny se ho snažily přizvat jako hosta na festival. Tehdy mi říkal, že je pro něho složité někam vycestovat, protože do té lokace je velmi špatné dopravní spojení. Myslím, že je šťastný tam, kde je, obklopený přírodou a svým hudebním světem.
Jakou pozici má – pro vás – Šest capriccií mezi ostatními jeho skladbami?
Žádnou zvláštní, je to jedna ze skladeb, kterou od něho hraji. Ale musím se přiznat, že je asi nejtěžší z toho, co jsem doposud studovala, protože každé capriccio klade na interpreta jiné požadavky. Jedná se neustále o hledání, kam až je možno jít a jak toho dosáhnout. Například Capriccio č. 1 evidentně evokuje první Paganiniho capriccio, je to vlastně rychlé ricochet. A vy se musíte soustředit na to, abyste dosáhli toho, co je zapsané, jinými slovy aby to, co je možné hrát, opravdu vyznělo, protože ty flažolety jsou psané tak, že některé jsou prakticky možné, aby čistě ve své křehkosti zazněly, a některé vám v praxi vyznít nemůžou, avšak musí být přesně lokalizovány, tzn. hudební zápis musí být přísně dodržován.
Je to o prolínání zvuku slyšitelného a abstraktního. Každé capriccio má nějaký svůj specifický prvek a mě na Sciarrinově hudbě fascinuje ta její setrvalá křehkost, výraz, který mě dostal už u prvního koncertu a v této skladbě je doveden do extrému. Capriccia zkomponoval v roce 1976, to jsem byla malá holka. Je to v podstatě stará skladba – ale pořád fascinující, překvapující, neuvěřitelná!
Zlatým hřebem vašeho festivalového koncertu je skladba La lontananza nostalgica utopica futura pro housle a elektroniku od Luigiho Nona. Jak to vlastně přišlo, že ji budete hrát?
Hudba Luigiho Nona se asi v Praze zase až tak často nehraje, takže nápad uvést něco od něho se sešel s pozitivním ohlasem. Mám velkou oporu ve Venieru Rizzardim, který pracuje pro Archiv Luigiho Nona v Benátkách, zná se osobně s Nurií Schönberg Nono (Nonovou manželkou) a má tedy bezprostřední přístup ke zdroji.
A sama jsem zvědavá, jak to bude fungovat, protože dopravní hala je velikánský prostor a já tam budu mít šest stojánků, mezi kterými se budu pohybovat. Vlastně budu hledat tu cestu, o kterou Luigimu Nonovi jde. Je to o tom, že jsme poutníci, kteří věčně hledají.
Luigi Nono dokonce modifikoval tu známou mantru, že není důležitý cíl, nýbrž cesta, na jakési motto, že není důležitá cesta, nýbrž kráčení.
Ano, důležité je kráčet. A mně se to kráčení moc líbí. Na Ostravských dnech 2025 jsem uvedla Nonovu skladbu „Hay que caminar“ soñando pro dvoje housle, která rovněž vyžaduje od interpretů kráčení mezi jednotlivými větami od jednoho stojanu ke druhému. V Praze uvidíme, jak v tom velkém prostoru bude to kráčení rezonovat s tempy.
Záznam z pásu má maximální délku trvání asi šedesát minut. A já kráčejíc v tom velkém prostoru, reaguji samozřejmě i na ten čas. Nacvičovali jsme v Miláně, mimochodem ve velmi zajímavém elektroakustickém studiu Agon, ale tam je ten prostor malý, takže v Praze teprve musíme zjistit, jak ta relativita času bude fungovat.
Jak velkou míru volnosti vám Nonova skladba poskytuje? Co musíte dodržovat a co musíte – nebo můžete – do její realizace sama vkládat?
Každá část je zapsaná, tempa jsou předepsaná, vím přesně, jak se bude moje interpretace odvíjet. Do toho vstupuje záznam a já mám představu o jeho průběhu. Ale Veniero tam může kdykoliv dát něco jiného. Záznam sestává z osmi zvukových stop (které nahrál Gidon Kremer) a on je může v tom kterém okamžiku měnit. Je to komorní interaktivní záležitost houslí a elektroniky, reaguji na to, co slyším, a nikdy to není stejné.
Někde jste uvedla, že Luigi Nono má poznámku v partituře, že by si přál, abyste to hrála vy?
Ne, tak to není! V partituře je poznamenáno jméno Hana a Veniero mě na to prostě jen upozornil. Říkal mi, že když Nono komponoval skladbu La lontananza a vepsal tam to jméno – Hana – myslel na herečku Hannu Schygullu, kterou nazýval Hana a chtěl pro ni napsat novou kompozici, k níž však nikdy nedošlo.
Takže jen taková kosmická shoda okolností.
Samozřejmě. Luigi Nono o mně ve své době nevěděl, zemřel v roce 1990, to jsem měla ještě k soudobé hudbě daleko.
Shledáváte v Sciarrinově a Nonově hudbě nějaké nadčasové parametry?
Je to zvláštní… já jako česká interpretka chovám hluboký obdiv k těmto dvěma italským skladatelům. Žiju ve Švýcarsku a pendluji mezi Českem a Itálií a hodně o nich přemýšlím. Sciarrino je vlastně v hudbě samouk, to je obdivuhodné! A pokud jde o Luigiho Nona, on se svou tvorbou angažoval i politicky. Vyjadřoval se ke své době, zajímaly ho těžké podmínky dělníků.
Představuji si, jak krásná musela být atmosféra koncertů, které pořádali v šedesátých a sedmdesátých letech Luigi Nono, Claudio Abbado, Maurizio Pollini ve fabrikách, ta myšlenka přenést hudbu z hudebních sálů a divadel přímo do továren, ten pocit sounáležitosti! Takové věci se asi už moc nedějí, musela to být obrovská síla. Brát hudbu ne jen jako noty, ale jako možnost vyjádřit niterný pocit sociální a politické sounáležitosti v té době. To mě hodně oslovuje, je to také zdroj mého hlubokého obdivu k nim oběma, obzvláště k Nonovi.
Co vás čeká po festivalu?
Bude to znít divně, ale cítím potřebu podstoupit jakousi očistu. Ve všech mých hudebních zázemích. S triem, se kterým neustále pilujeme klasický repertoár (nedávná nahrávka Dvořákových Dumek sklidila vysoká ocenění – Dumky jsou stálicí našich koncertů především v Itálii), hledáme také to nejlepší v oblasti soudobé hudby, chystáme se ke studiu klavírních trií Any Sokolović a Kaiji Saariaho. I v sólovém zázemí mám neustálou potřebu hledat nové, zajímavé. Byl by to sen, kdyby mi pan Sciarrino napsal – píšu pro Vás nový houslový koncert… Nazvěme to transformativním obdobím, které máme jistě čas od času všichni.
O tom je vlastně i ta Nonova skladba.
Přesně tak. Život je neustálou proměnou, cestou a hledáním.
Děkuji za rozhovor.
