Program s názvem J. J. Ryba: Stabat Mater přinesl divákům 81. ročníku Pražského jara dvě výrazná duchovní díla. Označení koncertu spíše odkazovalo k náročné Rybově kompozici dokončené roku 1805, která zazněla až ve druhé půli. Největším lákadlem celé dramaturgie však bylo první dílo večera, oratorium La Purificazione di Maria Virgine gdaňského rodáka Antonia Casimira Cartellieriho, jež bylo představeno ve své novodobé premiéře téměř 220 let po dokončení. Obě díla spojuje nejenom přibližně stejná doba vzniku, ale i osud „zapomenutých“ a v 21. století znovu objevovaných kompozic. U takových děl je nejdůležitější si uvědomit, že jejich ústup z provozovací praxe nemusel být způsoben nedostatkem kvalit. Naopak se jedná o skladby, jejichž hodnotu dnešní posluchači i interpreti teprve postupně objevují.
Uvedení takovýchto kompozic je nesmírně atraktivní, zvláště v provedení renomovaného finského orchestru specializujícího se na dobově poučenou interpretaci. Helsinki Baroque Orchestra naplnil Dvořákovu síň tóny klasicistních nástrojů – a opravdu můžeme hovořit o tom, že ji naplnil. Akustika sálu je pro ansámbl této velikosti poměrně příznivá, takže výsledný objem zvuku a dynamika pocitově nezaostávaly za velkými symfonickými tělesy s mnohem větším obsazením a průraznější barvou nástrojů. Ve forte dokázaly dobové nástroje bez potíží překrýt sólisty i sbor.
Purcell Choir se představil velmi kvalitním a přesným provedením, byť nedostal ani zdaleka tolik prostoru – sborových pasáží je v obou dílech poskrovnu. Co posluchače mohlo zaujmout, bylo obsazení sólistů. Na pódiu vedle sebe stanuli výrazně operně profilovaní pěvci, specialisté na dobově poučenou interpretaci i pěvci pohybující se na pomezí mezi operou a duchovní hudbou. Každá taková specializace se samozřejmě odráží v barvě a technice hlasu a v průběhu večera vytvářela velice zajímavou zvukovou mozaiku.

Měkký stín před velkým příběhem
První věc, které si diváci mohli všimnout již před začátkem samotného koncertu, bylo to, že orchestr nevyčkával v zákulisí na začátek a velkolepý nástup. Hráči celou dobu posedávali u svých nástrojů, občas doladili nebo využili poslední příležitosti pohovořit s kolegou. Jednalo se o takový měkký vstup do slavnostního večera, kdy divák není oddělený od umělců a zatímco se fotí, prohlíží program nebo ještě naposledy využívá služeb kapesníku, aby pak nerušil během samotné produkce, sleduje ruch na pódiu a postupné usazování umělců k nástrojům. Se začátkem tedy nastupoval už jen sbor, dirigent a sólisté.
Koncert vlastně nezačal velkolepě, ale spíše se stal. Velkolepost si nechali umělci pro samotnou hudbu. A opět bychom si teď mohli říct, že duchovní hudba, která na posluchače ten den čekala, nebudou znít majestátně, ale to je omyl. Antonio Cartellieri rozhodně nenapsal oratorium jako běžnou duchovní kompozici, jedná se spíše o operu na duchovní téma. Výrazná melodika, dramaticky dobře propracované recitativy a melodicky zajímavé a chytlavé árie, dueta a ansámbly s občasnými sborovými komentáři posunuly velice tíživé duchovní téma „Očištění Panny Marie“ do atraktivní a živé hudební kompozice, což opět není nijak neobvyklé.
Samotné provedení se opíralo o živou, barevnou a hlavně v dramatičtějších částech výraznou interpretaci ze strany Helsinki Baroque Orchestra. Aapo Häkkinen vedl soubor k soustředěnému a rytmicky i dynamicky preciznímu provedení. Když odmyslíme několik nepřesností, které se občas ozvaly (což u dobových nástrojů není nic překvapivého), zanechal orchestr dojem měkkého, moderního a nevtíravě pevného zvuku.
Zvuková mozaika utkaná ze šera a citu
Sólisté zde dostali obrovský prostor a povaha hudebního textu jim umožnila ukázat kvality svých hlasů. Zatímco Patrick Grahl předvedl čistý, pevný, dobře stavěný, lyricky působící tenor, v kontrastu k němu zapůsobil Tuomas Katajala, zvyklý zpívat velké wagnerovské role, s pevným, charakterním, striktním a znělým hlasem, který si i tak držel čisté a uvolněné vršky. Oba v recitativech velice živě deklamovali text, což působilo nesmírně atraktivně a divácky srozumitelně.

Vedle tenoristů působil barytonista Cornelius Uhle poněkud subtilním dojmem, jeho interpretace Simeona byla introvertnější, stažená, bez velkých gest a výrazných interpretačních vkladů. Navíc barvou hlasu v mnoha místech trochu zanikal. Výjimkou se paradoxně stal duet s Tuomasem Katajalem v osmé scéně, kde tenor stáhl celkový drive, a tak se krásně dynamicky i barvou prolnul s hlasem Cornelia Uhleho.
Sopranistka Lydia Teuscher přinesla do díla jemný, jasný, zbytečně nepřesycený, ale technicky precizní hlas plný zkušeností s dobově poučenou interpretací staré hudby. Výšky lámala do křehkého piana a velice inteligentně pracovala s frází a její výstavbou. Nejvýraznější částí celého oratoria je bezpochyby právě sopránová árie v deváté scéně, kde Lydia Teuscher předvedla veškeré své interpretační dovednosti. Árie v této scéně je navíc krásně propojená s violoncellovým sólem, což vytváří okouzlující efekt – možná by byl ještě působivější, kdyby se soprán a violoncello v některých místech od sebe nepatrně nevzdálily (a to i přes celkové dolaďování orchestru mezi pátou a šestou scénou). Dobové nástroje jsou občas nevyzpytatelné.
Půvabně vystavěné bylo i závěrečné finále, před nímž ze sboru vystoupily čtyři sólistky a přešly na varhanní emporu, zbytek sboru byl umístěn přímo na pódiu za orchestrem. Tento jev vytvořil velmi zajímavý akustický moment, kdy posluchač nějakou dobu hledá, odkud se ozývají hlasy, které tak působí trochu jako zpoza scény, v tomto případě nad pódiem.
Hřejivá noc a luxusní souzvuk
Po pauze se diváci mohli těšit na Rybovo Stabat Mater. A opět měli možnost sledovat přípravu a ladění instrumentalistů ještě před oficiálním začátkem druhé půle a před příchodem sboru, dirigenta a sólistů. Místo jednoho z tenoristů se k sólovému ansámblu připojila mezzosopranistka Marie Seidler, která se zhostila altového partu.

Hned začátek Stabat Mater nutně musí posluchače překvapit. Ačkoliv to není kompozice neznámá, od jejího novodobého uvedení už uplynul nějaký čas, i tak v porovnání se známějšími a častěji uváděnými Rybovými kompozicemi je hudební jazyk tohoto díla výraznější. Zpočátku nesmírně efektní i technicky náročná hudba zaplnila Dvořákovu síň zase trochu jiným barevným spektrem dobových nástrojů. Ryba v tomto díle dopřál i několik krásných sól pro koncertní mistryni prvních houslí i violoncellistku a nádherný a nesmírně povedený duet houslí a violy v části Sancta Mater.
Vedle orchestru vynikali i všichni sólisté, kteří v tomto případě utvořili opravdu zvukově kompaktní ansámbl. Na rozdíl od první půlky v Rybovi už i barytonista působil silou hlasu vyrovnaněji ke zbytku obsazení. Nejvíce ale stejně vynikaly ženské hlasy, kterým Ryba napsal povedené a dobře zapamatovatelné sólové výstupy – sopránové Eia Mater a altové Virgo virginum praeclara. Techniku i um sopranistky Lydie Teuscher měli možnost diváci slyšet už v první části večera, mezzosopranistky Marie Seidler nikoliv, proto bylo nesmírně příjemné zaposlouchat se do jejího temného, hřejivého, ale srozumitelného hlasu. Navíc v dalších částech, kde se hlasově setkávala s Lydií Teuscher, působila jistě a kompatibilně – barvou hlasu i technikou zpěvu. Trochu méně efektní závěr Stabat Mater uzavřel koncert luxusním souzvukem sborového „Amen“.
Zajímavá dramaturgie, soubory dobově poučené interpretace a zajímavě zvolení sólisté představili na Pražském jaru divákům koncentrovaný náhled na velké duchovní kompozice počátku 19. století. Vedle kvalitních výkonů a znamenité hudby vynikalo i lidské teplo a dávka srdečnosti, které z účinkujících vycházely. Pomineme-li drobné nepřesnosti a celkovou délku koncertu, která už byla trochu hraniční, mohli se diváci těšit ze zajímavého zážitku. O tom, že stopáž programu, který začínal v osm večer, byla celkem dlouhá, svědčila i reakce publika. I přes nadšené tleskání a kladné reakce téměř polovina přízemí odešla ještě během potlesku, což chvílemi působilo jako takový malý exodus. Je škoda, že diváci umělcům nedopřáli možnost více si vychutnat zasloužené ovace.
J. J. Ryba: Stabat Mater
21. května 2026, 20:00 hodin
Dvořákova síň, Rudolfinum, Praha 1
Program
Antonio Casimir Cartellieri: La Purificazione di Maria Virgine
Jakub Jan Ryba: Stabat Mater
Účinkující
Lydia Teuscher – soprán (Maria / soprán ve Stabat Mater)
Marie Seidler – mezzosoprán (alt ve Stabat Mater)
Patrick Grahl – tenor (Giuseppe / tenor ve Stabat Mater)
Tuomas Katajala – tenor (Zaccaria)
Cornelius Uhle – baryton (Simeone / bas ve Stabat Mater)
Purcell Choir
György Vashegyi – sbormistr
Helsinki Baroque Orchestra
Aapo Häkkinen – dirigent
