Choreografie Simony Dejmkové pro čtyři interpretky nese název Přes oči nevidím. V poetické anotaci naznačuje, že se zabývá tématem moci, která ovlivňuje, jak se chovají a hýbou těla a kam směřuje či nesměřuje pohled, nebo jak se člověk cítí, když je ovládán a potenciálně pozorován, aniž by měl sám měl svobodu rozhledu (metaforicky i doslovně). A zásadním krokem pak je zbavit se vnucené slepoty. Choreograficky jde o studii právě této situace, ale už nerozvádí další konsekvence – co se stane s člověkem, který se vzepřel? Osvobodí se skutečně? Bude mít následovníky? Vznikne zápas s mocí? Nemůže prohrát? Zhlédli jsme pomyslný první obraz, z něhož by mohly otázky vyplynout.
Diváky v nehostinném prostoru vítá v prázdnotě jen podsvícený horizont, ve vzduchu zní praskání a jakoby natahování či tikání mechanických strojků. (Autorskou hudbu připravila pro choreografii Sarah Jedličková.) Čtyři tanečnice ve futuristických kostýmech mají na hlavách připevněny paruky, jež jim zakrývají oči. Pohybují se ve shodě, minimalisticky, jako loutky, jen mírným natáčením hlavy a trochu pohybu přechází občas do trupu. Rozsah pohybu se pozvolna rozšiřuje, zapojeno je i více zvuků. Elektronický šum postupně rozšíří rytmus a sám sílí. Postavy uzavřené ve vlastním světě však netančí v konvenčním slova smyslu, jdou jen do pokrčení kolen či záklonu, „rozhlížejí“ se kolem a po zemi, ačkoliv nemohou nic vidět. Jejich pohyby jsou trochu trhavé, jako by to byli ptáci, ale tak nějak na klíček. Změnou je pohyb v podřepu a prsty napjaté směrem k zemi, vše je unifikované a jejich akce vlastně nekopíruje rytmus – žijí ve svém světě. Ve stoji se sjednocují v póze s rukama šikmo namířenýma od těla, pak sestupují do druhé pozice a gesto rukou se mění, vzdáleně připomíná znak vítězství. Postavy pohybují pažemi mechanicky, i když se zvyšuje dynamika pohybu, uhýbají kontaktu. Až se nakonec rozestaví zády do kruhu, kde o to více připomínají robotky.
V diagonále se pak jedna z tanečnic odpojuje, její konání však neinspiruje jiné, naopak se zdá, že se stává vyvrhelem. Tělo se zhroutí v kontrakci, ocitne se na zemi. Když usedne zády k publiku v oranžovém světle a o samotě, pracují její svaly, lopatky, vnitřní neklid. Její cestu pak prozáří reflektory z levé strany, zvuková krajina se změnila, je příjemnější, zvonivější. V novém gestu už nejsou namířené prsty, ale plochy dlaní. Stále ještě nevidoucí hledá a objevuje, chce pohledět na vlastní ruku, její pohyb je nyní plynulejší a měkčí než ostatních. Zvuky se násobí, přibývají perkuse i údery do strun. V široké druhé pozici spočine v klidu a přiloží si dlaně tam, kde bývají oči, trojice se drží dál vzadu a se svými drobnými izolovanými pohyby. Objevuje se další světlo vzadu a dunící zvuková linka, dívka tančí dynamičtěji v prostoru, zatímco její družky ji pozorují či ignorují. Tep v místnosti duní (ale marně, netančí se na něj), sledujeme rezervovanou reakci skupiny na setkání s neznámým a podivným. Nakonec se začne stojících ženských postav sólistka také dotýkat – na místech zakrytých očích. Avšak nikdo neprochází stejnou změnou, to jen ona chce svůj zrak, získat rozhled, a tak padá na zem a zbavuje se paruky. Světlo míří přímo na ni, sponky pomalu padají na zem. Dívka je osvobozena, ostatní zůstaly zajaty v systému.
Choreografie na téma úniku jedince ze soukolí vnějších struktur nejsou ničím řídkým, spíš jde všeobecně o oblíbené téma – není asi divu – proto se však těžko nacházejí nové cesty k jeho ztvárnění a variování, protože dnes v podstatě už jde vždy o variaci na téma. Komorní inscenace je velmi názorná, pracuje doslovně s motivem „prohlédnutí“, s reálnou fyzickou překážkou. Vzhledem k tomu, že autorka předepisuje tanečnicím až rigidní jednotnost, nedává tak vlastně tolik prostoru, aby diváci mohli více poznat její pohybovou fantazii a plnost stylu, jde nicméně o režijní rozhodnutí podřídit materiál záměru, tématu. A především záleží na tom, jak oslovila choreografie pedagogy taneční katedry.
Barbora Sváčková vytvořila choreografii Nadkroví. První plusové body získává už tím, že v anotaci nehovoří o představení, ale o inscenaci. A její téma se stejně jako předchozí také dotkne mnoha diváků: rozebírá dynamiku rodiny a komunity, vzájemně antagonistickou potřebu teplého hnízda a volného rozletu: „potřebu zůstat a touhu vzlétnout“. Sáhla tedy právě po metafoře hnízda, performeři se tak chovají dílem jako lidé, dílem jako představitelé ptačí říše. Scéna tentokrát není prázdná, zahrnuje malé vyvýšené podium a podlaha je pokryta v řadách drcenou papírovou směsí, která však šustí jako uschlá tráva, seno nebo sláma. Ve zvukové krajině (hudba Tereza Konzalová) nejprve dominují zvuky přírody a na jeviště přicházejí civilně vyhlížející performerky. Jejich pohyby nesou stopy animality, zejména v náklonech hlavy, a šustí jim to pod nohama. Scénu ozařují boční světla a zadní opět nasvěcují bílé ledky.
Performerky našlapují s rukama v kapsách, sem tam variuje jejich chůze v popoběhnutí, zadupání. Jako pátý vchází na jeviště muž. Nakonec zůstane v šustící krajině právě on s jednou z tanečnic, nabírá materiál a ozve se dunivý rytmus. Nohy víří šustí a pár staví na podestě pomyslné hnízdo. Jejich pohyb je dynamický, pohybují se synchronně a s rozmachem, nohy uzemněné a drobné krůčky. Kontaktním duetem se protáčejí v držení za ruce, jejich námluvy ilustrují tóny klavíru. Z měkkosti objetí se rodí mezi jejich rukama ptáče, mění se hudba a dynamika, zatímco se objevili další dva „potomci“. Hrají si s papírovou slámou a ve své hře jsou synchronizováni, otec pak všechny v hnízdě zahaluje do svého naddimenzovaného svetru. Ptačí rodiny se zmocňuje únava, jsou chyceni v hnízdě, jež je jim těsné, mladí započnou svoje snahy o odpoutání – ale samoty se bojí. Do světa odcházejí pomalu, malými krůčky. Když se skupina osvobodí celá, hudba se zklidňuje. Mláďata mají svetry, i ty odkládají a víří jimi seno, ten oděv působí jako štít, jako kus domova. Společně pak začnou tvarovat nové řady šustícího materiálu, který tak vytváří cosi jako šipku směřující tam domů. Rozvíjí se však nové námluvy jejich rodičů, kteří se zprvu domlouvají jakýmsi mlaskáním, je to tajný kód jako tlukot slavíka. Choreografie je kontaktní, sklouzávají do degagé, s laskavými doteky. Odcházejí založit nové hnízdo a do výjevu najednou začíná zasahovat hlas reálného světa, zvuk provozu. Rodiče volají zpět své potomky, aby si do toho chladného světa odnesli teplo domova. Zvedá se vítr.
I druhá inscenace tak opět pracuje s ilustrací situace, která je čitelná a názorná, ale je také nápaditá, už scénografií a využitím vlastností materiálu, ale i civilním pohybem prokládaným duety a okořeněným izolacemi evokujícími ptačí svět. Bude zajímavé sledovat, kudy se obě autorky vydají, jak v autorské tvorbě, tak třeba ve spolupráci na inscenacích.
Večer absolventských choreografií KT HAMU
10. května 2026, 19:00 hodin
Prostor NoD, Praha
Simona Dejmková: Přes oči nevidím
Realizační tým
Choreografie: Simona Dejmková
Asistentka choreografa: Natalie Tun
Hudba: Sarah Jedličková
Dramaturgie: Filip Novák
Světelný design: Michal Hór Horáček
Kostýmy: Emmanuela Fiala, Karolína Grygarová
Produkce: Eliška Řezníčková
Pedagogické vedení: doc. Mgr. Bohumíra Eliášová, Ph.D.
Účinkující
Amálie Cuplová, Kateřina Hulínská, Alice Silná, Amálie Špachtová
Barbora Sváčková: Nadkroví
Realizační tým
Choreografie: Barbora Sváčková
Hudba: Tereza Konzalová
Dramaturgie: Nela Štarková
Kostýmy: Agáta Belak Molčanová
Scénografie: Sylvie Nováková
Světelný design: Michal Hór Horáček
Produkce: Marie Puchernová
Pedagogické vedení: Mgr. Jan Kodet
Účinkující
Zuzana Kubešová, Tomáš Bednář, Markéta Pščolková, Sofia Rakotová, Veronika Boháčová
