Mocné doteky Slovácka charakterizovaly závěr Festivalu Janáček a Luhačovice

Festivalový čtvrtek

Premiérově přijel do Luhačovic čtvrtečního večera 14. července 2022 soubor PhilHarmonia Octet Prague ve složení Vilém Veverka a Monika Boušková – hoboj, Irvin Venyš a Karel Dohnal – klarinet, Hana Šuková a Adéla Triebeneklová – horna, Václav Vonášek a Martin Petrák – fagot. Slováckou notu dala koncertu skladba pro ně a pro festival napsaná.

Havířovský rodák Aleš Pavlorek (*1971) rád přijal výzvu Janáčkova festivalu a přepracoval a doladil svou dřívější orchestrální suitu. Pavlorkovy Lašské obrázky – suita pro dechové okteto oslavuje lašského barda Leoše Janáčka. V charakteristicky adresné prvé větě Lašský Janáček připomíná zkratkovitost a rázovitost Janáčkova vyjadřování výrazně. Aleš Pavlorek užívá barvy a specifika všech dechových nástrojů oktetu s tvůrčí představivostí i praktickou znalostí hráče, klarinetisty, aniž by preferoval svůj nástroj. Jeho janáčkovská hommage má vtip a krásnou gradaci, spontánně zpívá, je radostná a vtipná a v dobrém slova smyslu skoro propagační – nebojte se vážné hudby a poznejte okouzlující Lašsko! Souzvuky a vyprávěnky dechového oktetu jsou řazeny do tematických celků. Druhá věta Lašské halekačky opravdu vnutí představu krásy kraje a zpěvného volání z kopce na kopec. Třetí věta Lašské proměny je jako krajinomalba krás a hlavně čtvrtá věta Lašský skok sugestivně sugeruje rázovitost, taneční efekt, rytmus a umění lašských synků. Jde o dílo důvěrného znalce dechových nástrojů (jak zpěvně, měkce zněly horny), dílo zpěvné představivosti.

Vilém Veverka, který na luhačovickém festivalu účinkuje pravidelně a rád, dává každému vystoupení punc suverénní dokonalosti. Pod jeho vedením také Mozartova Serenáda pro dechové nástroje c moll K 388 v podání PhilHarmonia Octet Prague měla brilanci, která zvídavému posluchači od prvé úvodní tutti základní melodie sugerovala sledovat, jak vtipně Mozart střídá nástroje v uvádění témat. Serenádu c moll napsal Mozart na objednávku salzburského Sigmunda Haffnera u příležitosti jeho jmenování do šlechtického stavu. Andante druhé věty nás vtáhlo do atmosféry rokokové idyly zámeckých dostaveníček, závěrečné Allegro do výsostného umu variační techniky a gradace variačního sdělení. PhilHarmonia Octet Praque dílo důvěrně zná, nahráli je už v roce 2016 v Supraphonu a získali ocenění Tip Harmonie.

Mozart napsal serenád, hudebních okrášlení a vpravdě slavnostní prezentace šlechtických společenských setkání, třicet šest. Jedna z nich, Serenáda B dur pro dechové nástroje zaujala Antonína Dvořáka natolik, že se rozhodl napsat serenádu také. Nenapsal klasicistní repliku, jeho Serenáda d moll, op. 44 je čtyřvětý svérázný, dvořákovský a ryze česky zpěvný klenot pro dva hoboje, dva klarinety, dva fagoty (kontrafagot ad libitum), lesní rohy a pro zvýraznění basové linky též basové smyčce (violoncello Lukáš Polák, kontrabas Marek Švestka). Je to dílko génia a muzikantského humoru, dílko s mnoha lidovými tanečními názvuky. Do štědré síly Dvořákovy hudby nás vtáhl hned žánrový pochodový nástup Moderato, quasi marcia – snad venkovská kapela přichází s pochodem a na naší představivosti záleží, jakou že tu slávu zahajuje, když hoboj přidává sólovou kadenci. Dvořák zpívá notou, kterou máme všichni jaksi v genech, tančí sousedská i furiant. Nad lyrickými smyčcovými basy se klenul zpěv lesních rohů – snad nálada večera, snad vyznání lásky, když hoboj a klarinet střídali se v duu i s duetem lesních rohů a fagotu. Jásavé finále dalo návrat vstupního pochodu a jasně zarámovalo obraz idyly. Tak poutavé, že jásot finální věty musel PhilHarmonia Octet Prague zopakovat jako přídavek na rozloučenou.

PhilHarmonia Octet Prague
14. července 2022, 19:30 hodin
Luhačovice

Program:
Wolfgang Amadeus Mozart: Serenáda pro dechové nástroje c moll KV 388
Aleš Pavlorek: Lašské obrázky
Antonín Dvořák: Serenáda d moll, op. 44

Účinkující:
Lukáš Polák – violoncello
Marek Švestka – kontrabas
PhilHarmonia Octet Prague

Festivalový pátek

Páteční finále mělo všechna pozitiva a vzácnosti festivalové koruny: Janáčkův balet Rákos Rákoczy, který pro koncertní provedení autorizoval sám autor.

 Večer otevřela Slovácká suita, op. 32 Vítězslava Nováka, stylově, „u muziky“. Když Jihočech Vítězslav Novák navštívil jako šestadvacetiletý, dosud ne příliš zavedený skladatel, Velké Karlovice, byl muzikantským bohatstvím regionu tak zasažen, že se na Slovácko vracel, nejvíc k malíři Jožkovi Úprkovi. Z těch návštěv hlavně Javorníka vznikla Slovácká suita, iniciační dílo jeho folklorního interesu a inspirace. Idylický obrázek muzikantsky bohatého dne, neděle.

Počíná nápěvy bohoslužebnými V kostele, odráží radostnou hru Mezi dětmi, pak švitoří Zamilovaní, zvukomalba U muziky navodila atmosféru naplno, ladění, zpívání, krásné fagotové sólo, houslové cifrování. Závěrečné Andante V noci dalo poezii večerní přírody i návrat vstupního chorálu jako tajemnou velebu krás noci. Tomáš Brauner a Filharmonie Bohuslava Martinů ze Zlína hráli Slováckou suitu více s detailním zaměřením než strhujícím švihem, ostatně byla vhodnou předehrou finále, které dal Janáčkův Rákos Rákoczy. Byl to i návod k porovnání, jak slovácké folklorní impulzy oba autoři rozdílně zpracovali.

Leoš Janáček vytvořil Rákose Rákoczyho (podtitul Obrázky z moravského Slovenska) pro Národní divadlo v Praze u příležitosti Všeobecné zemské výstavy roku 1891. Představení bylo nakvap sesumírované, autor rychle reagoval na prosbu presentace moravského folkloru, orchestrálními úpravami lidových písní a tanců se zabýval. Libreto k baletu sepsal Jan Herben. Rákos Rákoczy je podvodník, který se vydává za zámeckého pána a schyluje se ke svatbě s Katuškou. Děj má happyend: z vojny se vrátí milovaný Jeníček, o kterém se myslelo, že padl v bitvě u Lipska, a falešný záletník musí prchnout.

Folklorní bohatství uchopil Janáček na „veliko“, písně se střídají v bohatém sledu. Největším přínosem provedení byl slovenský pěvecký sbor Lúčnica. Sólisté vynikali dokonalou intonací a dokonalým folklorním přednesem. Byli jimi Zuzana Weiserová – soprán, Slávka Horváthová – mezzosoprán, basista Branislav Vaculčiak, nejčastěji jsme slyšeli skvělého tenoristu Jiří Zouhar, který nadchl hned v prvém výstupu Muzikanti, co děláte či v Návratu vojínů a dalších.

Mnohé písně jsou tak známé, že by člověk rád zpíval spolu, třeba Maličká su, Holubičku, Dudy – Hrály dudy, Šáteček – Červený šátečku kolem se toč, Tetka –Tetka kam dete, Vyletěla holubička, Slanina – Ztratila se na salaši slanina, Kanafaska – Ztratila jsem kanafasku, pomoz mi ji hledat Vašku, žertovný Trneček – Mám já v levé noze… a hlavně závěreční Komáři – Komáři se ženili bzum bzum… Všech jedenatřicet částí svérázných nápěvků a výrazného rytmu má razantní, vervní orchestrální zpracování. V Janáčkově tvorbě je to důležitý krok scénického uchopení folklorního bohatství, které pak originálně přetváří do jasného nástupu světové kariéry Její pastorkyně. Ta moravská svojskost a zvuková originalita byla kritikům v Praze roku 1891 převeliké novum, publicista Václav Juda Novotný vyjádřil zřetelně, že Janáčkův orchestr podává „prapodivné zvuky“.

Dnes nám zní ty prapodivné zvuky tak důvěrně mile, že by Rákos Rákoczy mohl být i programem lázeňských promenádních koncertů, tak evidentně stoupá zájem o hudbu a popularita Festivalu Leoš Janáček a Luhačovice. Jsou tací lázeňští hosté, kteří přijeli na všech devětadvacet ročníků a jejich hlas je v jednoznačné shodě, že kvalita festivalu jasně stoupá. Letošní 29. ročník to potvrdil vydařenou dramaturgií v rukou nejlepších hráčů a jubilejní třicátý ročník láká velice: rozhlaholí jej Glagolská mše psaná v Luhačovicích. Půjčme si Janáčkova slova o díle: „Nic jiného než radosti výkřik Slava, slava!“

Rákos Rákoczy
15. července 2022, 19:30 hodin
Luhačovice

Program:
Vítězslav Novák: Slovácká suita
Leoš Janáček: Rákos Rákoczy

Účinkující:
Zuzana Weiserová – soprán
Slávka Horváthová – mezzosoprán
Branislav Vaculčiak – bas
Jiří Zouhar – tenor
sbor Lúčnica
Filharmonie Bohuslava Martinů
Tomáš Brauner – dirigent