Modernímu tanci pořád hodně dlužíme, říká Jan Kodet
Tanečník, choreograf a taneční pedagog Jan Kodet na sebe v poslední době výrazně upozornil hned několikrát. Nejdřív, když v pražském Národním, kde je v angažmá, vytvořil nesmírně působivou choreografii k nové Dvořákově Rusalce. Dokonce se ozvaly i hlasy, že právě pohybová složka je na této inscenaci tím nejzdařilejším. Pak přišel úspěšný taneční projekt Camoufl.AGE na studiové scéně ND Kolowratu, který zaznamenal nečekaný ohlas. Před pár dny za něj Jan Kodet převzal Cenu Sazky a Divadelních novin. A nejnověji se teď ozývají slova chvály za Kodetovu choreografii k Hrám o Marii Bohuslava Martinů, čerstvé novince opery Národního divadla.
Tady je Jan Kodet osobně:Jak jste se vůbec k tancování dostal?
Začínal jsem jako amatér – ve vysokoškolském Tanečním souboru Karlovy univerzity, v době, kdy jej vedla Ivanka Kubicová a Honza Hartman. Byly tam ale i další osobnosti, jako Marcela Benoniová, Helena Ackermanová. Prošla jím i řada lidí ze zahraničí, choreografů, pedagogů. Tenhle soubor se časem zpoloprofesionalizoval, vzniklo z něj Taneční divadlo Praha. Byl jsem tam 9 let, asi rok po mém odchodu soubor zanikl.
Vše ale vlastně začalo už v mém dětství, kdy jsem chodil do dramatického kroužku Ljuby Fuchsové a myslel jsem si, že budu herec… Rád na to vzpomínám – Ljuba Fuchsová totiž uměla otvírat u svých svěřenců fantazii. Moje první pohybové improvizace proběhly právě u ní.
Vše ale vlastně začalo už v mém dětství, kdy jsem chodil do dramatického kroužku Ljuby Fuchsové a myslel jsem si, že budu herec… Rád na to vzpomínám – Ljuba Fuchsová totiž uměla otvírat u svých svěřenců fantazii. Moje první pohybové improvizace proběhly právě u ní.
Armádní umělecký soubor 1991
Z vysokoškolského souboru jste odešel do ciziny. Proč zrovna ven?
Chtěl jsem hlavně dělat modernu, syntetické divadlo, kde se i třeba mluví, ale v té době tady žádný takový profesionální soubor nebyl. Tehdy, když jsem končil v armádním AUSu, mě sice oslovil Pavel Šmok, který mi nabízel angažmá, ale to už jsem měl smlouvu do Berlína. Mým snem byl sice Rui Horta – S.O.A.P. Dance Theater ve Frankfurtu. Tehdy se jednalo o soukromý konkurz, byli jsme tam pouze dva pozvaní tanečníci, smlouvu dostal ale ten druhý. Nastoupil jsem tedy do německé skupiny Dance Berlin, kde jsem zůstal rok, a pak už jsem se k Hortovi dostal bez konkurzu. Pamatuji se, že sice probíhal, dokonce v několika městech Evropy, a že konkurzem prošlo přes 600 tanečníků a já byl do poslední chvíle nervózní, jestli práci opravdu dostanu :-).
Ordinery Events (s Dietmarem Janeckem) – S.O.A.P. Dance Theatre Frankfurt
Ve Frankfurtu jsem pak zůstal tři roky. Následoval Lisabon, kde jsem byl ve velkém neoklasickém baletním souboru, s repertoárem víc technicky založeným. V té době jsem ale už chtěl začít také pracovat jako choreograf a pedagog, takže jsem přestal tancovat a vrátil jsem se k Hortovi jako jeho asistent. To jsem už začal pracovat na produkcích i u nás – nejdřív jsem hodně dělal v Arše, pak i v Ponci.
V době angažmá v S.O.A.P. Dance Theatre – 1995
Venku jsem nakonec zůstal deset let. Rozhodně těch let v cizině nelituji a i dnes bych odešel znovu. Absence zkušeností na poli moderního tance, určité vakuum, je u nás totiž pořád. I dnes tu existuje vlastně jen jeden jediný takový moderní soubor DOT 504 Lenky Ottové, mimo jiné šéfky studia Dance Perfekt, který má čtyři kmenové členy, tedy jde víceméně o miniaturní záležitost…Další tanečníky přibírá pouze externě.
Barcelona – 2001
V čem si myslíte, že to je, že u nás je takový propastný rozdíl mezi podmínkami pro profesionální taneční soubory typu Národního a pro tanečníky, působící třeba ve zmíněném Ponci či Arše?
To je hodně široký problém. Jedna ze slabin je určitě výchova publika. Třeba ve Francii je tento fenomén opravdu velmi zdařile podchycen už na základních školách. Když si uvědomíme tradici hudby u nás, to že jí posloucháme v rádiu, v televizi, to kolik lidí ve svém životě hraje na nějaký nástroj či zpívá, tak v porovnání s tím je zkušenost a tradice pohybu a tance a tedy i vztah k tomuto umění u nás velmi slabá.
Avignon Cala Estreta – 2001
České tancování před válkou mělo sice náběh na slušnou úroveň, byli tu modernisté, či vlastně většinou modernistky, třeba moje máma chodila ke známé Jarmile Jeřábkové. Je to ale něco, co bylo přerušeno válkou, a pak už komunistický režim moderně nepřál. V bývalém Sovětském svazu byla totiž už od dob carského Ruska výrazná orientace na klasiku, původně inspirovanou francouzským klasickým baletem. A tahle velmi silná tradice a úcta ke klasice byla komunisty prosazována i u nás.
Camoufl.AGE (choreografie) – ND Praha 2009 (foto D.Zehetner)Jak se rodila Camoufl.AGE?
Rodila se dlouho. Největším problémem bylo, že příprava byla „rozvleklá“ do příliš dlouhého zkouškového období, kdy bylo těžké se pocitově do toho všeho znovu a znovu vžívat. Já osobně se moc nepřipravuji, jsem spontánní typ, téměř půl roku práce je pak pro mě už moc rozvleklá záležitost, která přestává mít spád.
Čekal jste takový ohlas?
Ne, vůbec ne. Měl jsem s tímto projektem velké trable, hlavně s tím, o čem jsem mluvil. Tanečníci byli také často velmi unavení, nezapomeňte, že hráli stále kmenový repertoár a odjezdili téměř měsíc zahraničních turné. Ale nakonec všichni udělali velký pokrok, teď jsou poslední reprízy úplně někde jinde, vyznívá to mnohem lépe, než první představení. Vím, že například druhá premiéra nebyla dobrá. Pak jsme ale vydechli, začalo chodit „normální“ publikum.Tanečníci se uvolnili, začali si to užívat, vše na jevišti nakonec totiž přijali za své, možná i proto, že jsou jen v jednom obsazení. Stále se zlepšují a ve svých rolích rostou.Mám z nich opravdu radost.
Co dál? Bude něco podobného?
Kolegové pořád chodí a ptají se, kdy bude Camoufl.AGE 2 J. V ND je ale dramaturgický plán stavěný na hodně dlouho dopředu, v dohledné době tam myslím žádnou novou věc jako choreograf dělat nebudu.
V.Franz: Zlatovláska (choreografie) – ND Praha 2006Rád bych se teď vrátil k nezávislé scéně, snad se mi podaří získat grant, podobné projekty jsou pro mě osobně jednou za čas důležité. Chci dělat mnichovsko – český projekt s režisérkou a mojí kamarádkou Johannou Richter. Chceme mít premiéru v Praze (scénu ještě neprozradím), ale hrát představení i v Mnichově, s mezinárodním obsazením, nejen s tanečníky, ale i herci. Možná si zatančím i já :-). Dost se na to celé těším, s premiérou počítáme příští rok touto dobou.
A.Dvořák: Rusalka (choreografie) – ND Praha 2009Jak vás vůbec vaše nynější práce v Národním naplňuje? Chcete tam zůstat dál? Jste choreograf a vlastní projekt je vlastní projekt…
Já mám v Národním výborné kolegy, hodně lidí tam mám rád a navíc asistovat – pokud věci věřím – mi nedělá problém. Mám v ND jen částečný úvazek a zatím vždy mně vyšli vstříc, když jsem chtěl pracovat i jinde. A navíc při mé určité roztěkanosti mně ten pracovní řád v Národním dělá dobře :-). Podobné to bylo, když jsem dřív učil na Konzervatoři, a nyní na HAMU.
B.Martinů: Hry o Marii (choreografie) – ND Praha 2009
Necháváte tedy vašemu působení v Národním volný průběh?
Na začátku jsem si sice dal hranici tři roky. Pak jsem ale zjistil, že je ještě dost věcí přede mnou, tak jsem to přestal řešit. Navíc mám i poměrně dost aktivit mimo divadlo – učení, které mě baví, své projekty, práci v zahraničí… A také doufám, že i já lidem v Národním něco dávám. Zatím ale nemám pocit, že se moje působění v ND naplnilo. Zatím tam na zeď nenarážím. Uvidíme, co bude za rok :-).
Na projekt Camoufl.AGE jsme nedávno přinesli recenzi, kterou najdete zde.
O+
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
