Eva Marton to nebyla, Plácido Domingo či José Carreras také ne. Ale to se vlastně dalo předpokládat už před začátkem zatím posledního přímého přenosu z newyorské MET.
Ale pěkně popořádku: Na inscenaci Franca Zeffirelliho těch více než dvacet let od její premiéry prakticky není znát. Je prostě pořád dokonalá, vše stále drží skvěle pohromadě, často až rafinovaně promyšlená pohybová složka a vůbec celé aranžmá byly i tentokrát dodrženy tak perfektně, jakoby šlo o premiéru a ne o x-tou reprízu.
To, že člověk dokáže této produkci znovu propadnout, jakoby ji viděl poprvé, a jakoby ji vůbec neznal z n
ejednou přehraného DVD, je bezesporu zásluha pana Zeffirelliho, ale třeba i díky tomu, že Turandot je pohádka, kde iluzím se podléhá tak snadno… Třeba v prvním jednání při němém gestu Turandot, kterým posílá Perského prince na smrt, aspoň ve mně se na chvíli snad až zastavila krev. Naopak tak trochu nečekaně nevěrohodně aspoň v mých očích vyzněl předposlední obraz, kdy na do té doby dokonale zalidněné ohromné scéně zůstávají Turandot s Kalafem nečekaně sami. Ovšem velkolepé finále dá vzápětí rozhodně na tento pocit rychle zapomenout.
Maria Guleghina měla, aspoň to tak vypadalo, svůj velký den. Hned od samého začátku zaujala hlavně nádherně plným, temným témbrem, ale taky velmi dobrým herectvím. Pravda, při několika nejvyšších tónech, kdy nepůsobila úplně jistým dojmem, se dalo vytušit, že toho má už poměrně dost za sebou. Ale rozhodně kloubouk dolů, slyšet jsem ji už nejednou zpívat v daleko horší formě, byť třeba její ne tak dávná Turandot z Valencie se mi zdála o chlup lepší, než tato z MET.
Marcello Giordani odvedl bezesporu velmi dobrý výkon a znovu se předvedl jako velmi spolehlivý a inteligentní zpěvák. Možná je to věcí vkusu, ale nemohu se zbavit dojmu, že Kalaf není role úplně pro něj, že jeho hlas je pro tuto roli přece jen lyričtější víc, než by bylo záhodno. Pravda, slavné Nessun dorma (až na méně znělé hloubky hned zkraje) vystřihl suverénně, bez jakéhokoli zaváhání.
Marina Poplavskaya coby Liu mě příliš neoslnila, měl jsem pocit jakési zastřenosti jejího technicky jistě skvěle vedeného sopránu. Samuel Ramey (Timur) má už delší dobu svá nejlepší léta za sebou, podobně jako i Charles Anthony (Altoum) – jakkoli je třeba v jeho letech vzdát mu hold. Pánové Joshua Hopkins, Tony Stevenson a Eduardo Valdes v trojici ministrů byli báječní, podobně se i přes malou roli blýskl Keith Miller jako Mandarin.
Zmínit je ovšem určitě třeba i energického dirigenta Andrise Nelsonse – jak skvostně zní orchestr Metropolitní opery, toho si musel všimnout každý. Skvěle volená tempa, neomylný instinkt pro vyzdvižení té či oné nástrojové skupiny, důmyslně promyšlené vygradování jednotlivých scén.