Modré z nebe pro operní principálku

Musím vyjádřit hluboký respekt každému pořadateli, kdo má odvahu za současné nejisté situace uspořádat velkou koncertní akci, jakou byla i tato Noc operních hvězd. Aleně Kunertové kuráž rozhodně nechybí, ostatně výčet zahraničních operních hvězd, které za ta léta přivezla do Prahy, to dokazuje. A přestože obecenstvo mělo po celý večer nasazené roušky, jeho nadšené projevy to nijak neutlumilo.

Brněnský tenorista Pavel Černoch zahájil program hned těžkým kalibrem – známou árií Dona Josého La fleur que tu m’avais jetée (Ta květina, kterou jsi mi hodila) z Bizetovy Carmen. V dalším průběhu večera měl ještě další sólovou lahůdku – Cavaradossiho jímavou árii E lucevan le stelle (Zářily hvězdy) z Pucciniho Tosky. Obě árie byly technicky skvěle zazpívané, Černochův pevný a mladý hlas dominoval nad orchestrem, ale jako by mu ten večer scházelo trochu charisma. Paradoxně nejvíce se mi líbil až v odlehčeném výrazu závěrečných čísel, Lehárově Zemi úsměvů nebo v písních di Capuy či de Curtise.

Naopak Zuzana Marková si publikum podmanila hned první Šperkovou árií Markétky z Gounodova Fausta. Její živý projev, lehký a rozmarný, jak se patří na dívku zkoušející úžasné šperky, přinesl radost a oživení v publiku. Navíc samu sopranistku zdobily její nádherné rusalkovsky dlouhé vlasy a třpytivě zlatá róba. Dále jsme Zuzanu Markovou slyšeli také jako Mimi z Pucciniho Bohémy v árii Mi chiamano Mimì (Říkají mi Mimì). Zpívala ji velmi pomalu, mazlila se s každým tónem a s orchestrem vytvořili nádhernou kulminaci. Její hlas je jasný a zářivý, přednes technicky bezchybný, inspirativní. Ztvárnila hned několik poloh postavy, nejistou plachou dívku i vášnivou ženu – v duetu s Pavlem Černochem O soave fanciulla (Ó, milá dívko). Bylo to ohnivé vyznání lásky, vzepětí dvou mocných mladých hlasů, podané i herecky. Na konci árie pěvci ruku v ruce odcházeli z pódia dozadu a efektní závěr duetu ve výškách dozněl do sálu jen zpovzdálí. Marková zazpívala ve dvojici s Pavlem Černochem jakožto Alfredem také árii Violetty z Verdiho Traviaty Oh, qual pallor! – Un dì felice, eterea (Jsem tak bledá – Jak sladký přelud blažený).

Dalším gratulantem na pódiu byl tenorista Petr Nekoranec, jemuž skvěle sedla Gounodova árie Roméa Ah! Lève-toi, soleil! (Ach vyjdi, slunce!) z druhého dějství opery Romeo a Julie. Jeho světlý, citlivý hlas s lehkostí klouzal do výšek, bez námahy a forze, s citem a grácií. Francouzský styl je pro něj to pravé, má i dobrou francouzskou výslovnost, které lze porozumět. O něco těžší pozici měl jeho lehký tenor v Bohémě v árii Rodolfa Che gelida manina (Jak ledová ručka), kde jej orchestr nijak nešetřil, ale přesto se v něm jeho hlas neztratil.

Jeden z nejhezčích okamžiků slavnostního večera byl Nekorancův duet se Simonou Šaturovou Tornami a dir che m’ami (Vrať se a řekni, že mě miluješ) z Donizzetiho Dona Pasquala. To bylo jedno velké souznění, jejich hlasy, jemné a procítěné, spolu tak ladily a shodovaly se v každé slabice, v každém témbru tak dokonale, jako by spolu zpívali od narození. Duet odzpívali celý proti sobě, tváří v tvář a na konci si dali lehké políbení. Ostatně – na tomto koncertu plném milostných árií, bylo na pódiu tolik polibků, že by se hlavní hygienička nestačila divit.

Simona Šaturová se dostala ke slovu nejprve jako Linda di Chamounix ze stejnojmenné opery Gaetana Donizettiho. Okamžitě omráčila publikum svými vynikajícími koloraturami v Ah! Tardai troppo – O luce di quest’anima (Ach, příliš pozdě – Ó, světlo této duše). Ve vysoké rychlosti a v adrenalinových výškách si tato sopranistka přímo libuje. Druhý její sólový výstup byla Musetta z Bohémy – Quando m’en vo’ (Když sama, samotinká), přednesla ji opět s velkým smyslem pro detail, s péčí o každou notu a výraz slova, ve velkém dynamickém rozpětí a dramatických kontrastech.

Nováčkem mezi zkušenými českými hvězdami byl Boris Prýgl, mladý basbarytonista, který se svým vášnivým přednesem a elánem, jež do svého vystoupení vkládal, stal tak trochu miláčkem publika. Alespoň soudě podle počtu mobilů, které se zvedaly s jeho příchodem zvláště v dámské polovině obecenstva. Má zdravý hezky zabarvený hlas a nebojí se jeho síly využít naplno. Představil se árií Valentina z Gounodova Fausta – Avant de quitter ces lieux (Než odejdu z těchto míst), se kterou má příští rok debutovat ve Vídeňské státní opeře. S Pavlem Černochem ztvárnili Rodolfa a Marcella z Bohémy – O Mimì, tu più non torni (Ó Mimì, ty už se nevrátíš) a s Petrem Nekorancem sympaticky a herecky zdařile pojali kamarádský duet Au fond du temple saint (U posvátného chrámu) z Bizetových Lovců perel. Orchestr jim k tomu vytvořil nádhernou kulisu, velkorysou fresku barev a dynamických oblouků. Musím říci, že FOKu to pod taktovkou Giacoma Sagripantiho slušelo, zvláště francouzská hudba působila výtečně a stylově. Pod elegantním gestem mladého dirigenta hráli citlivě a inspirovaně. Škoda, že nevybyl čas na nějaké čistě orchestrální číslo.

Na konci programu se sešlo všech pět sólistů k hudebnímu dárku pro „naši principálku“, jak Alenu Kunertovou s laskavým humorem oslovil Petr Nekoranec. Zazpívali jí árii Sou-Chong z Lehárovy Země úsměvů Dein ist mein ganzes Herz! (Své srdce tobě dám) k níž má od dětství speciální vztah. Slavnostně naladěnému publiku to samozřejmě nestačilo a tak zazněly tři přídavky: Stanislao Gastaldon – Musica proibita, Eduardo di Capua – O sole mio a Ernesto de Curtis – Non ti scordar di me.

Noc českých operních hvězd připomínala luxusní narozeninovou bonboniéru – jak se střídali pěvci na pódiu, každé číslo jiné, každá osobnost tak jiná a svá, ale všichni sladce skvělí.

Hodnocení autorkou recenze: 90%