Moment síly a překvapení

Anotace sice říká, že se v inscenaci umělkyně „utkají“, ale spíš jde o příjemnou symbiózu, ne o souboj jazyků, protože výtvarné umění a tanec k sobě patří naprosto přirozeně a jejich světy jsou organicky propojené. K samotnému představení náleží (předpokládám vždy?) úvod dramaturgyně Kláry Hutečkové, která publikum zasvětí do své inspirace a naladí na odlehčenou „notu“. Začíná to u scénografky, která zdědila fascinaci. Její otec, košický výtvarník Peter Sceranka hojně ztvárňoval motiv vrhače koulí. V tom pohybu je cosi přirozeně dráždivého a lákavého ke ztvárnění, osudový okamžik naprostého, ultimátního soustředění mysli i fyzikálních sil. Nakonec je vcelku jedno, co atlet vrhá, ale že samotná příprava předmětného výkonu zahrnuje pravidelný rotační pohyb, který je vůbec nejúspornějším a nejefektivnějším pohybem, jaký můžeme na planetě Zemi vykonávat – stejně tak jako je nejekonomičtějším a nejpraktičtějším tvarem v našich fyzikálních podmínkách koule. Konec konců je to právě fyzikální prostředí naší planety, potažmo nám známého vesmíru, jemuž zatím vládne euklidovská geometrie a Newtonovy zákony, co určilo, že náš nejdůležitější orgán, který řídí centrální nervovou soustavu, má kulovitý tvar! Je například nejúspornější z hlediska uchování energie. Vesmír je ve své prostotě i složitosti fascinující. Hvězdy a planety mají kulovitý tvar a jejich oběžné dráhy se kružnicím alespoň přibližují, planety a tělesa rotují kolem svých os. Nejgeniálnějším vynálezem lidstva je kolo rotující kolem své hřídele a jedním z nejpraktičtějších fyzikálních jevů je odstředivá síla, která dala dětem káču na hraní a dospělým pračku a ždímačku, aby mohli přemýšlet, jakou prací zaplnit uspořený čas… Nejobdivovanějším tanečním prvkem je bezesporu pirueta.

To je jen několik asociací a souvislostí, které z tématu hned vyvěrají jaksi samy o sobě a bez vyzvání. Téma je dané, následuje jeho bohaté rozehrání (přitom dle autorek už notně očesané o další motivy a příklady). Scénografka v prologu zvládne projekt i humorně „shodit“, aby se diváctvo uvolnilo a nebralo kus příliš akademicky vážně. Prostoru vládne stále upomínka na rotaci a na kulovité plochy, je to velmi nahuštěná studie toho, co rotační pohyb znamená, a co dokáže odstředivá síla.

Martina Hajdyla Lacová v první části představení strhne všechnu pozornost na sebe v tanci nekonečného víření energie, která jako by jí samotnou chtěla už už mrštit prostorem, a zdá se, že rotací by se mohla sama ve svém nitru přiblížit až transu. Ale pro vážnou duchovnost momentu tu jaksi není místo, protože celé představení je prodchnuto hravostí a humorem. A vrháno je mnoha artefakty, nejen skutečnou vrhačskou koulí. Na lednové repríze v Altě se po boku Martiny objevila jako záskok místo spoluautorky a v tomto případě také interpretky Zuzany Scerankové performerka Sára Arnsteinové, která dokáže úhlem pohledu a jeho výmluvností glosovat scénu lépe než slovy a mnoho vtipu v jednotlivých výjevech stálo právě na jejích pohotových očích. Mnohdy i samotné rekvizity jako by vycítily svůj okamžik, třeba balonek napuštěný héliem, který praskl v tom nejpříhodnějším momentu, aby zdůraznil jednu pointu. Něco takového uměle načasovat je prakticky nemožné.

Experiment spočívá ve fyzice a geometrii, v napínání svalů i možností, v hledání osudného okamžiku, kdy tělo není už schopné udržet nakumulovanou sílu a musí vyslat do prostoru předmět – ačkoli vlastně za celou dobu žádná koule vržena nikam není, a díky tomu přečká publikum program bez zranění. Situaci Martina vygradovala pokusem o vrh na kolečkových bruslích, kromě prvku absurdity tím přidala i fyzikální problém, protože pohybuje se v prostoru po nekontrolovatelné dráze, jíž je těžké spoutat do pravidelné rotace, ztrácí tělo schopnost soustředit energii.

Bod zlomu je motiv, který je v centru dění, mikrosekunda, která se chystá odpoutat obrovskou sílu, ale která není proměněna, ačkoli obě performerky dávají najevo i uspokojení z onoho neexistujícího rekordu. A čím vším, že se dá vrhat? Mnohem více toho prý zavrhly, než doopravdy vrhly, alespoň v té poslední verzi. Ale i tady byl repertoár pestrý, nejen vrh koulí, ale také kostkou z materie připomínající pemzu, chlebem, hrací kostkou, nafukovacími balónky, koulí z kinetického písku nebo křišťálovou koulí, která se ale stala tak fascinujícím prvkem, že nestojí za to jím vrhat, tedy mrhat, až po Martiny hlavu, jež z dobře patrných důvodů zjevně vržena též být ani nemůže…

Určitě by bylo kam hru o momentu síly ještě dál posouvat a rozvíjet, ale i ve své současné podobě je impulzem k rozehrání vlastní fantazie i k sebezpytné otázce, kolik že toho vlastně víme o fyzikálních zákonech a jejich praktickém využití… Protože tato inscenace zkoumá také prvek efektivity, nejúspornějšího a nejvýhodnějšího naložení s energií. Přiznám se, že nakreslit názorně proč a v jakém úhlu od pneumatik jedoucího automobilu stříká bláto nebo kudy vedou siločáry, když moje pračka roztáčí svůj rejdovák, to neumím, jsouc oběť humanistické blbosti, jak by dodal klasik. Pamatuji si ale dobře na „skákající“ válcovitou ždímačku doma na chalupě, která se při práci dokázala rozběsnit jako živá a musela být zkrocena téměř násilím a zdrcena nalehnutím nejsilnějšího člena rodiny na víko, aby nevyběhla z domu na dvorek, takže vím, jak mocnou setrvačnou silou objekt disponuje a co dovede natropit, když se dostane mimo osu. Možná by dalším pokračováním mohla být choreografie o zdivočelé ždímačce, která se rotujíc vydala podmanit svět 😉 Zatím je tu ale lidské tělo dostačujícím předmětem výzkumu i šprýmu.

Momentum – autentické nebo atletické dílo
Koncept: Martina Hajdyla Lacová, Zuzana Sceranková, Klára Hutečková
Interpretace reprízy: Martina Hajdyla Lacová, Sára Arnstein
Dramaturgie: Klára Hutečková
Hudba: Ivo Sedláček
Lightdesign: Jiří Šmirk
Pohybový koučink: Jaro Viňarský
Grafický design: Viktória Jehlárová
Premiéra: 12. a 13. 6., Studio Alta / 16. 6. 2021, Stanica Žilina-Zarečie (SK)

Postřehy z reprízy 27. ledna 2022, Studio Alta.