Klavírní narozeninové blahopřání pro Philipa Glasse

Pro vysledování těchto proměn by mohl být plně dostačující jeho dvoudílný svazek etud čítající celkem dvacet kusů. Cyklus začal vznikat v roce 1994, finální podobu získal o 18 let později. Ačkoliv jde o skladby poměrně nové, dočkaly se už několika kompletních nahrávek – vůbec první pořídila právě Maki Namekawa v roce 2014. Páteř prvního dílu tvoří Šest etud, které Philip Glass zkomponoval k padesátým narozeninám Dennise Russella Daviese – a právě těmito skladbami a právě v Daviesově interpretaci celý brněnský gratulační koncert začal (skladby byly hrány v původní verzi; při kompletování cyklu v roce 2012 prošlo těchto šest původních kusů drobnou revizí.)

Po krátkém slovním úvodu, proneseném výbornou češtinou, usedl klavírista k nástroji a ponořil se do první etudy, která má ve finálním svazku pořadové číslo 3. Tato je založena na střídání dvou kontrastních ploch – akordické, plné polyrytmů a synkop, a jednohlasé, kde obě ruce hrají figurace v unisonu. Daviesovi se dařilo oba charaktery velmi přesvědčivě odlišovat pomocí precizní techniky a úsporné pedalizace, takže i v akustice velkého sálu bylo rozumět každé jednotlivé notě. Klavíristův přístup, na první pohled trochu odtažitý a chladně racionální, se ukázal jako naprosto odpovídající stylu přednášené hudby. Pečlivé dodržování artikulačních a dynamických pokynů v notovém zápisu se snoubilo s poutavým vtažením posluchačů do děje skladby. Druhá etuda (číslo 2) představila odlišný kompoziční přístup: ostinátní melodii v nepravidelných taktech (střídání 7/8 a 8/8 metra), kolem níž se vynořují a zase zanořují další hlasy v delších notových hodnotách. Davies tyto jednotlivé vrstvy odlišoval s dirigentskou představou, jako by každou z nich hrál jiný nástroj orchestru. Přesvědčivě vyzněl i náhle „useknutý“ závěr – Glass s oblibou své skladby zakončuje tímto způsobem, jak mělo publikum v průběhu koncertu možnost několikrát poznat. Následující dvě etudy (pod čísly 4 a 9), vycházející z podobných prvků jako kusy předcházející, vyzněly v podání interpreta neméně atmosféricky.

Jedním ze základních principů minimalistické hudby je zdánlivě nekonečný proud melodického, rytmického nebo harmonického průběhu, který může v posluchačích vyvolat na jedné straně pocit statičnosti, na straně druhé pocit až závratného pohybu. Takto by se daly popsat poslední dvě etudy (číslo 5 a číslo 10). První z nich je napsána ve velmi pomalém tempu, což pro etudy nebývá příliš charakteristické – již od dob Chopina a Liszta je pro tyto skladby typická spíše technická náročnost vycházející z nejrůznějších brilantních „prstolamných“ pasáží. Glassovi zde šlo zřejmě o to, aby interpret předvedl, jaké napětí dokáže udržet na dlouhé ploše s minimem not. A Davies jako by si vzal k srdci slova, kterými Johannes Brahms popsal v jednom dopise Claře Schumannové své Intermezzo h moll z opusu 119: „Každý takt a každá nota musí znít jako ritardando, jako kdybych chtěl se smyslným potěšením z disonancí vytěžit melancholii z jedné každé z nich.“ Iluzi nekonečného pohybu pak klavírista znamenitě vytvořil v poslední etudě, která jako by se svým charakterem pokoušela smazat hranici mezi uměleckým a mechanickým zvukem. Tím může připomínat Glassovu hudbu k filmům Godfreye Reggia (zejména snímek Koyaanisqatsi z roku 1982), kde skladatel kombinuje akustické a elektronické nástroje s vokální složkou k mimořádnému, až hypnotickému efektu. Dynamický a harmonický monolit (etuda je postavená na jediném akordu B7 a s výjimkou prudkého zesílení v závěrečných taktech neobsahuje žádné dynamické změny) uzavřel první číslo večera a publikum odměnilo Daviese energickým potleskem.

Ve druhé řadě Etud se skladatel oprošťuje od čistě minimalistického zvuku a zapracovává do své hudby romantické, místy až impresionistické prvky. Zároveň také komplikuje svůj harmonický jazyk, který je plný prudkých modulací, zahuštěných akordů a místy i bitonálních ploch. Klavírní sonáta, kterou Philip Glass napsal v roce 2019, jde v tomhle ohledu ještě dál. Svým tradičním třívětým schématem, vnitřní formální rozvolněností jednotlivých částí, složitým harmonickým jazykem, technickou náročností a faktem, že jde o skladbu zkušeného a vyzrálého autora, může připomínat Klavírní sonátu Bohuslava Martinů. V první větě Glass pracuje s podobnými harmoniemi a texturami jako ve své Symfonii č. 12, kterou jako vůbec první na světě nahrála nedávno Filharmonie Brno pod taktovkou Dennise Russella Daviese. Prudce zde střídá různé charaktery, nálady a melodické a technické pasáže plné rychlých běhů a polyrytmů, aby pár minut před koncem překvapil náhlým zklidněním a větu uzavřel ve zcela odlišné náladě. Tento nečekaný tektonický zlom může zase připomenout jinou českou klavírní skladbu dvacátého století: Klavírní sonátu č. 5 Luboše Fišera. Druhá věta přichází s lyricky zasněnou náladou plnou něhy a melancholie, závěrečná třetí věta je pak brilantní toccatou s mnoha technickými úskalími, která vyžaduje od interpreta sílu skoro až na hranici jeho možností.