Pro vysledování těchto proměn by mohl být plně dostačující jeho dvoudílný svazek etud čítající celkem dvacet kusů. Cyklus začal vznikat v roce 1994, finální podobu získal o 18 let později. Ačkoliv jde o skladby poměrně nové, dočkaly se už několika kompletních nahrávek – vůbec první pořídila právě Maki Namekawa v roce 2014. Páteř prvního dílu tvoří Šest etud, které Philip Glass zkomponoval k padesátým narozeninám Dennise Russella Daviese – a právě těmito skladbami a právě v Daviesově interpretaci celý brněnský gratulační koncert začal (skladby byly hrány v původní verzi; při kompletování cyklu v roce 2012 prošlo těchto šest původních kusů drobnou revizí.)
Po krátkém slovním úvodu, proneseném výbornou češtinou, usedl klavírista k nástroji a ponořil se do první etudy, která má ve finálním svazku pořadové číslo 3. Tato je založena na střídání dvou kontrastních ploch – akordické, plné polyrytmů a synkop, a jednohlasé, kde obě ruce hrají figurace v unisonu. Daviesovi se dařilo oba charaktery velmi přesvědčivě odlišovat pomocí precizní techniky a úsporné pedalizace, takže i v akustice velkého sálu bylo rozumět každé jednotlivé notě. Klavíristův přístup, na první pohled trochu odtažitý a chladně racionální, se ukázal jako naprosto odpovídající stylu přednášené hudby. Pečlivé dodržování artikulačních a dynamických pokynů v notovém zápisu se snoubilo s poutavým vtažením posluchačů do děje skladby. Druhá etuda (číslo 2) představila odlišný kompoziční přístup: ostinátní melodii v nepravidelných taktech (střídání 7/8 a 8/8 metra), kolem níž se vynořují a zase zanořují další hlasy v delších notových hodnotách. Davies tyto jednotlivé vrstvy odlišoval s dirigentskou představou, jako by každou z nich hrál jiný nástroj orchestru. Přesvědčivě vyzněl i náhle „useknutý“ závěr – Glass s oblibou své skladby zakončuje tímto způsobem, jak mělo publikum v průběhu koncertu možnost několikrát poznat. Následující dvě etudy (pod čísly 4 a 9), vycházející z podobných prvků jako kusy předcházející, vyzněly v podání interpreta neméně atmosféricky.
Jedním ze základních principů minimalistické hudby je zdánlivě nekonečný proud melodického, rytmického nebo harmonického průběhu, který může v posluchačích vyvolat na jedné straně pocit statičnosti, na straně druhé pocit až závratného pohybu. Takto by se daly popsat poslední dvě etudy (číslo 5 a číslo 10). První z nich je napsána ve velmi pomalém tempu, což pro etudy nebývá příliš charakteristické – již od dob Chopina a Liszta je pro tyto skladby typická spíše technická náročnost vycházející z nejrůznějších brilantních „prstolamných“ pasáží. Glassovi zde šlo zřejmě o to, aby interpret předvedl, jaké napětí dokáže udržet na dlouhé ploše s minimem not. A Davies jako by si vzal k srdci slova, kterými Johannes Brahms popsal v jednom dopise Claře Schumannové své Intermezzo h moll z opusu 119: „Každý takt a každá nota musí znít jako ritardando, jako kdybych chtěl se smyslným potěšením z disonancí vytěžit melancholii z jedné každé z nich.“ Iluzi nekonečného pohybu pak klavírista znamenitě vytvořil v poslední etudě, která jako by se svým charakterem pokoušela smazat hranici mezi uměleckým a mechanickým zvukem. Tím může připomínat Glassovu hudbu k filmům Godfreye Reggia (zejména snímek Koyaanisqatsi z roku 1982), kde skladatel kombinuje akustické a elektronické nástroje s vokální složkou k mimořádnému, až hypnotickému efektu. Dynamický a harmonický monolit (etuda je postavená na jediném akordu B7 a s výjimkou prudkého zesílení v závěrečných taktech neobsahuje žádné dynamické změny) uzavřel první číslo večera a publikum odměnilo Daviese energickým potleskem.
Ve druhé řadě Etud se skladatel oprošťuje od čistě minimalistického zvuku a zapracovává do své hudby romantické, místy až impresionistické prvky. Zároveň také komplikuje svůj harmonický jazyk, který je plný prudkých modulací, zahuštěných akordů a místy i bitonálních ploch. Klavírní sonáta, kterou Philip Glass napsal v roce 2019, jde v tomhle ohledu ještě dál. Svým tradičním třívětým schématem, vnitřní formální rozvolněností jednotlivých částí, složitým harmonickým jazykem, technickou náročností a faktem, že jde o skladbu zkušeného a vyzrálého autora, může připomínat Klavírní sonátu Bohuslava Martinů. V první větě Glass pracuje s podobnými harmoniemi a texturami jako ve své Symfonii č. 12, kterou jako vůbec první na světě nahrála nedávno Filharmonie Brno pod taktovkou Dennise Russella Daviese. Prudce zde střídá různé charaktery, nálady a melodické a technické pasáže plné rychlých běhů a polyrytmů, aby pár minut před koncem překvapil náhlým zklidněním a větu uzavřel ve zcela odlišné náladě. Tento nečekaný tektonický zlom může zase připomenout jinou českou klavírní skladbu dvacátého století: Klavírní sonátu č. 5 Luboše Fišera. Druhá věta přichází s lyricky zasněnou náladou plnou něhy a melancholie, závěrečná třetí věta je pak brilantní toccatou s mnoha technickými úskalími, která vyžaduje od interpreta sílu skoro až na hranici jeho možností.
V české premiéře Klavírní sonátu přednesla Maki Namekawa, které byla skladba napsána přímo na tělo. Na pódium vstoupila v rozložitém bílém japonském kimonu a bez bot – velký kontrast ke střídmému černému oděvu jejího manžela. Rozdíl mezi oběma interprety nabyl na intenzitě v okamžiku, kdy Namekawa po usednutí za klavír (trochu zkomplikovaném složitostí jejího oděvu) začala hrát. Na rozdíl od Daviese sršela klavíristka od prvního tónu energií a živými pohyby. Podobně jako on však hrála přesvědčivě, s velkým pochopením a pokorou vůči skladbě. S přehledem si poradila se všemi autorovými nástrahami – skoky, běhy, polyrytmy, ostinaty – i s prudkými přechody mezi nimi. Zároveň dokázala vést dlouhodeché a zpěvné melodie ve druhé větě s velkým klidem a nadhledem. Díky široké paletě zvukových barev (především v nízké dynamice a v pomalých tempech interpretka se zvukem doslova čarovala), překvapivě střídmé pedalizaci a virtuózní technice přednesla Namekawa celou technicky i interpretačně velmi náročnou skladbu s takovým zápalem a zaujetím, že závěrečným oktávovým během strhla publikum k bouřlivému potlesku obohaceným i o několik hlasových projevů nadšení.
Jak Davies, tak Namekawa v první polovině večera ukázali zcela odlišné, avšak v obou případech naprosto opodstatněné a z charakteru skladeb vyplývající přístupy ke hře Glassovy hudby. Své síly pak po přestávce spojili ve Čtyřech větách pro dva klavíry, které byly samozřejmě napsány přímo pro ně a to v roce 2008. Skladba tvoří jakýsi pomyslný zlatý střed mezi střídmou strohostí raných etud a romantickou rozevlátostí a harmonickou komplexností sonáty. Charakterem připomíná jiné, posluchačsky podobně přístupné skladatelovy kompozice z přelomu století – zejména Tyrolský koncert pro klavír a smyčce nebo hudbu k filmu Hodiny režiséra Stephena Daldryho. Zároveň můžou být Čtyři věty pro dva klavíry argumentem pro to, že vícevrstevný, až orchestrální přístup vycházející z možností dvou nástrojů, je Glassovi možná v některých ohledech bližší, než idiomatika sólového klavíru.
Bylo znát, že Namekawa (oděná tentokrát do kimona oranžové barvy) i Davies jsou sehraní nejen lidsky, ale i umělecky. Své rozdílné osobnosti dokázali navzájem zkrotit, přizpůsobit a sjednotit v jeden interpretační celek, který byl zcela podřízen celku hudebnímu (s výjimkou několika málo míst, kde to působilo, jako kdyby chtěla energičtější Namekawa tempově maličko předhánět dirigentsky přesného Daviese). Úspornou pedalizací a precizním úhozem dokázali zvukově odlišit jednotlivé vrstvy hudebního proudu skladby. A ačkoliv nepracovali s tak širokou dynamickou škálou, jakou by sál Besedního domu dozajista unesl, jejich hraní místy oplývalo až orchestrální monumentalitou a barevností. Velmi sugestivně pak působila zejména čtvrtá, myšlenkově nejzávažnější věta, kterou Glass dokomponoval k původně třívětému cyklu pouhý měsíc před premiérou skladby. Tato závěrečná část významně těží z harmonického postupu čtyř akordů, který skladatel poprvé představil v hudbě k filmu Petera Weira Truman Show a který pak využil ve druhé řadě Etud, ve výše zmíněných Hodinách nebo ve druhé větě Tyrolského koncertu. Velkolepý závěr skladby v dokonale sehraných akordech g moll publikum doslova zvedl ze židle – oba interpreti byli odměněni dlouhým a intenzivním potleskem ve stoje.
Výše byla zmíněna „posluchačská přístupnost“ některých Glassových pozdních skladeb, která mu bývá – společně s údajným odchýlením se od původních ideálů minimalismu – občas vytýkána jako „přílišná podbízivost“ (tomuto tématu se věnuje i Vítězslav Mikešve svém průvodním slovu k programu koncertu). Je samozřejmě otázkou, do jaké míry by mělo být přijetí publika relevantním měřítkem umělecké hodnoty hudební kompozice. Nicméně téměř vyprodaný sál, nadšená reakce posluchačů, fakt, že jejich řady o přestávce nijak neprořídly (jak by mohl někdo očekávat u koncertu sestaveného výhradně z postminimalistických klavírních skladeb) a dlouhá fronta, se kterou někteří z nich čekali po skončení večera na podpisy plakátů, pohlednic a čerstvě zakoupených nahrávek na CD nosičích, to vše svědčí o tom, že pořádat podobné koncerty má opravdu smysl. Popřejme tedy společně s interprety i my Philipu Glassovi vše nejlepší k dnešním narozeninám.
Happy Birthday, Philip!
30. ledna 2022, 19:00 hodin
Besední dům, Brno
Program:
Philip Glass: Šest etud
Philip Glass: Klavírní sonáta (česká premiéra)
Philip Glass: Čtyři věty pro dva klavíry
Účinkující:
Maki Namekawa – klavír
Dennis Russell Davies – klavír
