Moment síly a překvapení

  1. 1
  2. 2
Zkoumání pohybu a fyzikální síly, pohybem vyjádřená fascinace výtvarným uměním, geometrie kruhové dráhy, odstředivka ždímající pot tanečnice, čekání na náhodu a hra s mnohostí možností. „Momentum – autentické nebo atletické dílo“, choreografie Martiny Hajdyly Lacové a scénografky Zuzany Scerankové, je studií prostoru, síly i vtipu. S upřímnou hravostí a odlehčením nabízí na krátké ploše představení, které by možná diváka nadchlo i pro sport nebo fyziku, ale především probouzí množství asociací a referencí. V hlavní roli koule, čili sféra…


Martina Hajdyla Lacová, Zuzana Sceranková, Klára Hutečková: Momentum (Martina Hajdyla Lacová ve dvojím vydání, foto Katarína Baranyai, centrum nezávislej kultury Záhrada Banská Bystrica, 2021)

Anotace sice říká, že se v inscenaci umělkyně „utkají“, ale spíš jde o příjemnou symbiózu, ne o souboj jazyků, protože výtvarné umění a tanec k sobě patří naprosto přirozeně a jejich světy jsou organicky propojené. K samotnému představení náleží (předpokládám vždy?) úvod dramaturgyně Kláry Hutečkové, která publikum zasvětí do své inspirace a naladí na odlehčenou „notu“. Začíná to u scénografky, která zdědila fascinaci. Její otec, košický výtvarník Peter Sceranka hojně ztvárňoval motiv vrhače koulí. V tom pohybu je cosi přirozeně dráždivého a lákavého ke ztvárnění, osudový okamžik naprostého, ultimátního soustředění mysli i fyzikálních sil. Nakonec je vcelku jedno, co atlet vrhá, ale že samotná příprava předmětného výkonu zahrnuje pravidelný rotační pohyb, který je vůbec nejúspornějším a nejefektivnějším pohybem, jaký můžeme na planetě Zemi vykonávat – stejně tak jako je nejekonomičtějším a nejpraktičtějším tvarem v našich fyzikálních podmínkách koule. Konec konců je to právě fyzikální prostředí naší planety, potažmo nám známého vesmíru, jemuž zatím vládne euklidovská geometrie a Newtonovy zákony, co určilo, že náš nejdůležitější orgán, který řídí centrální nervovou soustavu, má kulovitý tvar! Je například nejúspornější z hlediska uchování energie. Vesmír je ve své prostotě i složitosti fascinující. Hvězdy a planety mají kulovitý tvar a jejich oběžné dráhy se kružnicím alespoň přibližují, planety a tělesa rotují kolem svých os. Nejgeniálnějším vynálezem lidstva je kolo rotující kolem své hřídele a jedním z nejpraktičtějších fyzikálních jevů je odstředivá síla, která dala dětem káču na hraní a dospělým pračku a ždímačku, aby mohli přemýšlet, jakou prací zaplnit uspořený čas… Nejobdivovanějším tanečním prvkem je bezesporu pirueta.

To je jen několik asociací a souvislostí, které z tématu hned vyvěrají jaksi samy o sobě a bez vyzvání. Téma je dané, následuje jeho bohaté rozehrání (přitom dle autorek už notně očesané o další motivy a příklady). Scénografka v prologu zvládne projekt i humorně „shodit“, aby se diváctvo uvolnilo a nebralo kus příliš akademicky vážně. Prostoru vládne stále upomínka na rotaci a na kulovité plochy, je to velmi nahuštěná studie toho, co rotační pohyb znamená, a co dokáže odstředivá síla.

Martina Hajdyla Lacová v první části představení strhne všechnu pozornost na sebe v tanci nekonečného víření energie, která jako by jí samotnou chtěla už už mrštit prostorem, a zdá se, že rotací by se mohla sama ve svém nitru přiblížit až transu. Ale pro vážnou duchovnost momentu tu jaksi není místo, protože celé představení je prodchnuto hravostí a humorem. A vrháno je mnoha artefakty, nejen skutečnou vrhačskou koulí. Na lednové repríze v Altě se po boku Martiny objevila jako záskok místo spoluautorky a v tomto případě také interpretky Zuzany Scerankové performerka Sára Arnsteinové, která dokáže úhlem pohledu a jeho výmluvností glosovat scénu lépe než slovy a mnoho vtipu v jednotlivých výjevech stálo právě na jejích pohotových očích. Mnohdy i samotné rekvizity jako by vycítily svůj okamžik, třeba balonek napuštěný héliem, který praskl v tom nejpříhodnějším momentu, aby zdůraznil jednu pointu. Něco takového uměle načasovat je prakticky nemožné.

Experiment spočívá ve fyzice a geometrii, v napínání svalů i možností, v hledání osudného okamžiku, kdy tělo není už schopné udržet nakumulovanou sílu a musí vyslat do prostoru předmět – ačkoli vlastně za celou dobu žádná koule vržena nikam není, a díky tomu přečká publikum program bez zranění. Situaci Martina vygradovala pokusem o vrh na kolečkových bruslích, kromě prvku absurdity tím přidala i fyzikální problém, protože pohybuje se v prostoru po nekontrolovatelné dráze, jíž je těžké spoutat do pravidelné rotace, ztrácí tělo schopnost soustředit energii.

Martina Hajdyla Lacová, Zuzana Sceranková, Klára Hutečková: Momentum (Martina Hajdyla Lacová, foto Katarína Baranyai, centrum nezávislej kultury Záhrada Banská Bystrica, 2021)

Bod zlomu je motiv, který je v centru dění, mikrosekunda, která se chystá odpoutat obrovskou sílu, ale která není proměněna, ačkoli obě performerky dávají najevo i uspokojení z onoho neexistujícího rekordu. A čím vším, že se dá vrhat? Mnohem více toho prý zavrhly, než doopravdy vrhly, alespoň v té poslední verzi. Ale i tady byl repertoár pestrý, nejen vrh koulí, ale také kostkou z materie připomínající pemzu, chlebem, hrací kostkou, nafukovacími balónky, koulí z kinetického písku nebo křišťálovou koulí, která se ale stala tak fascinujícím prvkem, že nestojí za to jím vrhat, tedy mrhat, až po Martiny hlavu, jež z dobře patrných důvodů zjevně vržena též být ani nemůže…

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments