Monument svatému Václavu v Olomouci

Olomoucký Podzimní festival duchovní hudby přinesl v neděli 7. 10. v rámci koncertu ke 100. výročí vzniku Československa kantátu Josefa Bohuslava Foerstera Svatý Václav. Hudební monument raného dvacátého století typicky zakotvený v post-romantické stylové syntéze nabídl silný příběh české historie.

Foerster složil dílo o předním českém světci v roce 1928 ke dvojitému výročí: tisíce let od smrti Svatého Václava a nedávného založení samostatného československého státu. Ke století státnosti bylo pak nyní i exkluzivně provedeno. Ve třech částech jsou v této kantátě pro sóla, sbor, velký orchestr a varhany popsány nejdůležitější momenty Václavova života – výchova Ludmily, spor s Drahomírou o budoucího vladaře, tažení proti Radslavovi, při němž nakonec není prolita žádná krev, a úkladná vražda ve Staré Boleslavi.

Libreto Antonína Klášterského je orientované především na jasnou popisnost a svižné odvíjení kondenzovaného příběhu bez natahovaného patosu. Foerster k němu kreslí pestré obrazy nálad, které také nezůstávají dlouho na jednom místě. Jasné momenty zvukomalby prozrazuje již rytmické pizzicato smyčcové sekce ilustrující dupot kopyt přijíždějící družiny kněžny Drahomíry. Charaktery postav pak vedle samotných hlasů stojí i na zřetelných kontrastech hudebního doprovodu, posilujících tak tradiční morální náboj svatováclavské legendy. Je též třeba zmínit, že původní text byl na několika místech proškrtán.

Orchestr zněl zpočátku nevinně – úvodní melodie dřevěných dechů se v kostelním prostoru příjemně rozlévaly, plnější obsazení Filharmonie Hradec Králové pak zejména díky masivní baterii žesťů většinu času přehlušovalo sbor i sólisty. Interpretačně však fungoval ansámbl pod taktovkou Jakuba Kleckera velmi dobře.

Zhruba osmdesátičlenný Sbor opery Národního divadla moravskoslezského (sbormistr Jurij Galatenko) postavený za orchestrem do hudby vstupoval skutečně z dálky a ve vyšších dynamických polohách z něj tak stávala spíše nekonkrétní zvuková kvalita (tedy: víme, že sbor zpívá, ovšem již netušíme, co přesně). Nuance vícehlasu se ztrácely a komplikované polyfonní linie sboru nebylo možné v tomto zvukovém rámci patřičně přednést – tím hůře, čím hlasitěji hrál orchestr. Zpěv vojínů uvádějící druhý díl či vstupy lidu tak byly bohužel utopeny pod nástroji.

Spíše než hlučné vrcholy byly tedy nejpůsobivější ony jemnější okamžiky: Sborová citace chorálu Hospodine, pomiluj ny tlumící v druhém aktu přípravu na bitvu, proměňující napětí v rozjímání a do sborového zpěvu vstupující Václav se svojí modlitbou; Pozdější repríza, jež tento obraz obohacuje působivým duetem Václava a Radslava pečlivě vpleteným do chorálu; Instrumentální mezihra uvádějící třetí díl, který s další změnou faktury přináší až impresionistickou plochu violy a klarinetu, s dobře kontrolovanou gradací; Andělský sbor vstupující na scénu po smrti Václava, kde pozemské drama vraždy střídá vystoupení duše na nebesa a vokální charakter nejbližší mši svaté.

Kontrasty byly umně vybrány i v sólových partech: oproti operně exaltované Drahomíře (Michaela Zajmi) stála uměřená svatá Ludmila (Barbora Polášková), jejíž hlas se nejlépe projevil v sólové pasáži a cappella, kdy rozezněl celý prostor chrámu sv. Mořice i s jeho dlouhým dozvukem. Patřičně heroický tenor svatého Václava v podání Tomáše Černého adekvátně nesl legendu i odkaz velké postavy českých dějin. Jiří Přibyl se pak do své role Boleslava „položil“ ze všech nejvíce. V relativně komplikovaném, klenutém partu využil prostor pro citový náboj (především až hmatatelné nenávisti) bezezbytku.

Recitativ Ducha času (Jan Fišar) uzavřel tento příběh na způsob melodramu. Zcela odlišný, v tomto podání navíc velice kultivovaný, kontrolovaný a dobře slyšitelný přednes napomohl vyznění obsahu, tedy zpětného historického zhodnocení ve formě výhledu do daleké budoucnosti. Příjemný baryton předvedl v dvojroli Radslav/Česta Roman Hoza. Přirozenost přednesu si zachoval i Ivo Hrachovec v roli Vladivoje a Hněvsa v podání Jakuba Rouska, který však byl celkově hůře slyšet, především ve vypjatém obraze vraždy Václava.

Přestože je závěrečnému sboru předepsáno „ztlumeně jako z nesmírné dáli věků“, začíná zde masivní finále s několika vygradovanými momenty. Po prvním dynamickém vrcholu se přidávají kostelní varhany a dětský sbor Kantiléna s upraveným svatováclavským chorálem, podpořeným hustou orchestrací. Závěrečná triumfální apoteóza se svojí hlasitostí do kostela již téměř nevešla, přesto potvrdila neslábnoucí oblibu dávného světce a jeho života.

Opět se jednalo o odvážný produkční výkon organizace festivalu s mimořádným obsazením, podobně jako v případě úvodního koncertu Krzysztofa Pendereckého či loňského Honeggerova Krále Oidipa. Navíc šlo o jediné provedení tohoto nastudování. Naštěstí jej nahrával Český rozhlas i televize – jako teprve druhou rozhlasovou (po celých sedmdesáti letech) a vůbec první televizní nahrávku. Vedle nanejvýš působivého živého zážitku tak – doufejme – bude brzy možnost vychutnat si i adekvátní zvukovou kvalitu.

 

Hodnocení recenzenta: 75 %

 

Josef Bohuslav Foerster: Svatý Václav, op. 140
Olomoucký Podzimní festival duchovní hudby – 7. 10. 2018

Tomáš Černý (tenor) – Svatý Václav

Barbora Polášková (mezzosoprán) – Svatá Ludmila

Michaela Zajmi (soprán) – Drahomíra

Ivo Hrachovec (bas) – Vladivoj

Jiří Přibyl (bas) – Boleslav

Jakub Kettner (baryton) – Podiven

Jakub Rousek (tenor) – Hněvsa

Roman Hoza (baryton) – Radslav, Česta

David Szendiuch (bas) – Týra

Jan Fišar (recitace) – Duch času

 

Kantiléna, sbor dětí a mládeže při Filharmonii Brno

Michal Jančík a Jakub Klecker – sbormistři

Sbor opery Národního divadla moravskoslezského

Jurij Galatenko – sbormistr

Filharmonie Hradec Králové

Jakub Klecker – dirigent