Motion Scores – taneční projekt deseti choreografů k Roku české hudby

Umělecké sdružení ProART připravuje ke svému desátému výročí založení netradiční taneční projekt Motions Scores, jenž je současně jedinečným příspěvkem k oslavám Roku české hudby. Jedná se o taneční představení deseti choreografů na hudbu deseti českých skladatelů dvacátého století. Deset tanečních miniatur se navzájem prolíná a vytváří mozaiku obrazů, které na první pohled se sebou nesouvisí, ale při bližším nahlédnutí se nám otvírají jedinečné mikrosvěty všech pěti interpretů a deseti choreografů z Česka, Rakouska, Izraele, Anglie, Slovenska, Švýcarska, Německa a Malajsie.

O premiéře jsme si povídali s uměleckým ředitelem ProART, režisérem projektu a choreografem jedné z částí, Martinem Dvořákem.
Kde vás napadla myšlenka tohoto nezvyklého projektu?

Viděl jsem kdysi na festivalu Impulstanz ve Vídni jeden projekt s podobným, a přesto naprosto odlišným konceptem. Ta idea mi pak znovu vyvstala při příležitosti Roku české hudby. Takže mám čisté svědomí, že nikoho nekopírujeme. A ostatně jde o propojování žánrů – tance a vážné hudby, což je pro ProART typické. Navíc rád a často nějak reaguji na významná kulturní výročí a ministerstvo kultury formulovalo takovouto výzvu, čímž se moje myšlenka krásně prolnula do reality. Myslím, že náš koncept hodně lidí z hudební branže zaujal. Dnes už moc současných choreografů na vážnou hudbu netvoří a na českou už vůbec ne. Takže vždy s melancholií pomyslím na pana Šmoka a jdu to dělat jinak a po svém, ale s úctou k němu a jeho odkazu.

Jak probíhaly zkoušky s tolika choreografy najednou?

ProART má jednu obrovskou výhodu, že produkuje taneční soubor a současně i festival. Tak se řada festivalových hostů uvolí pro práci i pro soubor, což je zase radost a výzva pro ně, že mohou kromě výuky i umělecky tvořit. Bez podobného modelu by to asi nešlo zrealizovat. Prvních osm choreografií vznikalo během tří týdnů v létě a poslední dvě právě doděláváme. Je to taky režijně snazší vědět, jak výsledný tvar může vypadat, a ty dva zbývající kusy pak přímo dotvářet do závěrečné podoby večera. Ta jednotná linie postupně vzniká, nezapomeňme, že choreografové tvořili odděleně a až v poslední fázi na jevišti hledali pojítka k již hotovým kusům. Já jako režisér si ale nyní beru poslední slovo a celek propojím i s jistou hudební dramaturgií, která mnohým choreografům nebyla už tak zásadní prioritou.Byla česká hudba pro zahraniční choreografy zdrojem inspirace?

To je právě na tom to úžasné, že se všichni museli nějak té hudbě přiblížit, najít nějaký klíč. Většina z nich na vážnou hudbu v podstatě netvoří, a když ano, tak ne na české skladatele. Řekl bych, že všichni z nich do těch choreografií promítli svoje kulturní kořeny, své osobnosti, tvůrčí přístupy. Vždy jsem se snažil vybrat ke každému choreografovi „skladatele na podobné vlně“. Samozřejmě se dá říci, že je to předem nemožné, ale když teď vidím výsledek, tak mám pocit, že mi bylo napovězeno shůry. Ti tvůrci „našli“ své hudební protějšky docela přirozeně, i když možná ne každý na začátku věděl jak na to a co si s tou hudbou počít.

Jak se vlastně vyvíjela ta hudební dramaturgie, podle jakého principu jste vybíral skladatele?

Mým původním záměrem bylo mapovat celkový vývoj české hudby vůbec, ale pak mi přišlo, že tam není žádné vnitřní pojítko, že pro těch deset choreografů nemůžu vybrat skladatele z odlišných tvůrčích epoch. Bylo by to příliš roztříštěné. Proto jsem zvolil jen jedno období a to pro českou hudbu nejzásadnější – století dvacáté. Mezi velkou trojici Dvořáka, Janáčka a Martinů se vměstnali ještě Foerster, Suk a Novák, tu předválečnou mladou generaci zastupuje Jaroslav Ježek, Hans Krása, Pavel Haas a Vítězslava Kaprálová. Jde převážně o komorní hudbu, ale najdou se tam i tři orchestrální kusy.

V předpremiéře v divadle NoD v srpnu jsme viděli uvedení prvních osm částí. Dílo působilo velmi uceleně, přestože se jedná o tolik různých autorů (hudby i pohybu). Jak fungovalo to propojování?

Šlo o dialog mezi tvůrci a možná i o naslouchání mému záměru či radám. 🙂 Ale celý večer se stále ještě hledá. Ta tři uvedení jako work in progress jsme využili jako pokus, jak ten princip může fungovat, nebo taky nefungovat. A všechna „předuvedení“ byla dost rozdílná, především záleželo na tom, nakolik je kdo otevřený hledat pojítko k dílu toho druhého.Uslyšíme opravdu jen hudbu oněch deseti skladatelů?

V podstatě ano, i když tři choreografové si dopomohli nějakým remixem, malou úpravou či přidáním textu nebo zpěvu. Ale jiný skladatel tam nezazní než těch deset anoncovaných.

Proč jste v Brně zvolili pro premiéru Moravskou galerii?

Pro každý projekt se snažím najít nějaký originální prostor. Nemáme stálou scénu a pronájmy divadel jsou stále více a více nákladné. Nikdo nám rezidenci doposud nenabídl. Proto hledám i nedivadelní prostory a jiné spolupartnery a to funguje báječně, protože ten zájem z jejich strany je velký. A my tak pořád nemusíme někde škemrat o termíny. Navíc účinkování v Českém muzeu hudby, pražském Památníku na Vítkově, v brněnském Domu umění či Vile Tugendhat byla vždy neopakovatelnými zážitky jak pro nás, tak i pro diváky. A neorenesanční sál Uměleckého muzea v Brně je velký skvost, který, domnívám se, spousta Brňáků ještě neviděla.

V Praze se naopak vracíte po delší době do Ponce? Co vás k tomu přimělo?

Nás k tomu nepřimělo nic. Prostě jsme po letech dostali termín. Navíc tam v prosinci uvedeme i další naši letošní premiéru Another JAN ve společné koprodukci s německými BO komplex. Jde o téma obětí, které jsme loni nadnesli s Miladou Horákovou a Janem Palachem. Letos si bereme na paškál bratry Mašíny a rovnou s originální hudbou Mašín Gun Františka Chaloupky. Ten projekt mě velice těší a dělá velkou radost. Máme zázemí v bonnské opeře, kde už nikdo tanec netvoří, a já si ten luxus hezky užívám. Divadlo mi ostatně jako umělci dost chybí. Svobodná scéna je fajn, ale moje kořeny jsou v divadle.

Cítíte se tedy lépe v koloběhu kamenného divadla nežli v tocích nezávislé scény?

Doposud jsem měl možnost to kombinovat. Lítal jsem z velkých jevišť tančit do sklepních scén a činoherních divadel. Měl jsem pocit, že patřím všude. Ale dnes si nejsem úplně jistý, zda takové rozpětí nebylo spíš na škodu, člověk pak v očích druhých vlastně nepatří nikam. Ale tento rozhovor je o Motion Scores a vážné hudbě a současném tanci na ni. Ta kombinace je pro publikum a naši ProART produkci docela „smrtelná“, protože kdo poslouchá Kaprálovou, Suka, Martinů a spol., tak většinou nechodí na tanec do Ponce a naopak. Ale o té proměnlivosti a prolínání neslučitelného je celý ProART. Stejně jako jsme byli mimo, když jsme před deseti lety mluvili jako tanečníci na jevišti, a dnes je to norma, tak možná bude jednou zase norma i vážná akustická hudba na jevišti současného tanečního divadla. Hudba je nadčasová, tanec už méně, tanec je o okamžiku tady a teď. Cesta ProART se vždy odrážela v hudbě, literatuře či společenských tématech. Není důvod z té cesty scházet, i když nevede hlavním proudem.

Děkuji za rozhovor a přeji hodně zdaru.

Vizitka:

Martin Dvořák (1979) český tanečník, choreograf, režisér a pedagog. Mezinárodní kritikou označovaný za tanečního chameleona, jehož pohybový a výrazový rejstřík se rozprostírá od klasických, neoklasických přes moderní až po současné a alternativní směry baletu, tance, tanečního a hudebního divadla a performing arts.

Narodil se v Brně, kde rovněž vystudoval Taneční konzervatoř. Již během studia byl angažován v Baletu Národního divadla v Brně, po absolutoriu pak krátce působil v Laterně Magice v Praze a Pražském komorním baletu / Baletu Praha. V tomto období byl též nominován na Cenu Thálie za roli Svědomí v baletu Hirošima Libora Vaculíka.

Od roku 2001 žije a převážně tvoří v zahraničí. Jako sólista byl angažován ve Volksoper Wien / Tanztheater Wien, Baletu Bern, Tanečním divadle Tiroler Landestheater v Innsbrucku a Baletu Landestheater Linz v Rakousku, kde byl kmenovým členem souboru a protagonistou titulních a hlavních rolí velkých dějových moderních baletů mj. Coppélia, Sissi, Salome, Buster Keaton, Louskáček a myší král, Lorenzaccio, Bernarda Alba, Fidelio, Michelangelo, Rumi, Šípková Růženka a další. Jako host působil rovněž v Magyar Festival Ballet v Budapešti, německých ansámblech Ballett Vorpommern, Stadttheater Fürth / Nürnberg, Staatstheater Darmstadt, Staatstheater Kassel a především pak v English National Opera v Londýně, irském Fabulous Beast Dance Theatre a rakouských Tanztheater Homunculus a Tanz Company Gervasi. Zde se “přehrál” k žánru současného abstraktního tance a alternativním formám tanečního a pohybového divadla. Doposud pracoval s bezmála padesáti mezinárodními choreografy na více než devadesáti projektech, sám jich vytvořil již přes třicet. Spolupracoval také s mezinárodními operními režiséry mimo jiné s Brigitte Fassbaender, Rainer Mennicken, Matthias Davids, Karl Sibelius a dalšími.

Po celou dobu svého zahraničního působení si udržuje kontakt s českou scénou v podobě uměleckého vedení Mezinárodního Workshop Festivalu ProART se zaměřením na propojování a hledání společných cest pro tanec, zpěv, herectví a fotografii, a rovněž stejnojmenného tanečního souboru ProART Company, který se ve své dramaturgii nízkorozpočtových projektů zaměřuje na nové choreografické koncepty pro vážnou hudbu, literární předlohy a sociální témata dnešní doby. Jako choreograf prezentoval svou tvorbu v Rakousku, Německu, na Slovensku, v Polsku, Maďarsku, Portugalsku, Itálii, Izraeli, Jižní Koreji a na Maltě.

V roce 2012 absolvoval studijní pobyt jógy v Indii. V roce 2013 posléze dokončil magisterské studium pohybového výzkumu na Anton Bruckner Privat Universität v Linzi. Žije ve Vídni.
***

Motion Scores
Taneční projekt deseti mezinárodních choreografů na hudbu deseti českých skladatelů k Roku české hudby
Choreografie: Irene Bauer, Jan Březina, Martin Dvořák, Eran Gisin, Eva Klimáčková, Neil Paris, Vladislav Benito Šoltýs, Bärbel Stenzenberger, Leonie Wahl, Gabriel Wong
Hudba: Antonín Dvořák, Leoš Janáček, Bohuslav Martinů, Vítězslav Novák, Bohuslav Foerster, Josef Suk, Jaroslav Ježek, Pavel Haas, Hans Krása, Vítězslava Kaprálová
Námět a režie: Martin Dvořák
Tančí – Irene Bauer, Jan Březina, Martin Dvořák, Petr Nebřenský, Mirka Prokešová
Premiéra 8. listopadu Moravská galerie Brno

Foto ProART