Zápisník Jindřicha Bálka (110)
Uplynulý týden na Pražském jaru byl víc než pestrý a už jen série orchestrálních koncertů nabízí zajímavá srovnání.
Velmi mile překvapil Litevský národní symfonický orchestr a jeho dirigent Modestas Pitrénas, i když hlavní devízou byla zajímavá dramaturgie. Mezzosopranistka Violetta Urmana byla vlastně ideální představitelkou Kleopatry a orchestr doprovázel měkce a barvitě. Ještě zajímavější ale byla druhá polovina koncertu s oratoriem Broniuse Kutavičiuse. Letos čtyřiaosmdesátiletý skladatel ho složil koncem devadesátých let minulého století jako svého druhu vlastenecké plátno. Není to ale žádná patetická oslava v novoromantickém slohu, soustředěné dílo zajímavě využívá minimalismu i neoklasických postupů – má například čtyřvětý „symfonický“ půdorys, kdy první věta odkazuje na legendu o založení Vilniusu. Druhá věta má ovšem formu Passacaglie a je zároveň krátkým hymnem na vznešenost a svobodu hudby. Třetí část na místě pomalé věty pod titulem Věčný nářek odkazuje na porobení Litvy v devatenáctém i dvacátém století a tvrdou nadvládu Ruska. Závěrečná část ovšem neoslavuje žádné národní probuzení, ale jmenuje se Znovuposvěcení katedrály. A kvalitu provedení dovršil Kaunaský pěvecký sbor. Mezi situací malé pobaltské země a naší situací lze tušit řadu paralel a každé takové připomenutí je velmi cenné.
O den později dirigoval PKF – Prague Philharmonia Jiří Rožeň, mladý dirigent se zajímavě nakročenou cestou do světa. V současné době je asistentem Donalda Runniclese v Glasgow. A ve svých pětadvaceti letech už má zkušenosti s Turangalilou i Brucknerem. Byl to tedy debut jak má být. Začal barvitým a živým provedením částí Schubertovy Rosamundy – a přes svěží provedení Martinů Sinfonietty vyvrcholil Kabeláčovou Symfonií č. 4 provedenou s naprostým přehledem.
Výrazným dirigentským hostem byl Sakari Oramo v čele Symfonického orchestru BBC. Vystřídal na postu šéfa Jiřího Bělohlávka, ale projevil se jako naprostý „antibělohlávek“. Zatímco náš dirigent pečoval o jemný homogenní zvuk a celkové proporce skladeb, Oramo nabídl opět tvrdší zvuk, typický pro rozhlasové orchestry, a tempově značně rozevláté provedení Beethovena i Prokofjeva. Jako by jeho hlavní kompetencí bylo vnášet průvan do slavných partitur. A v něčem bylo těch nečekaných impulsů až příliš. Důvěru nevzbuzuje ani věta z životopisu: „Model kumulovaných prestižních dirigentských postů a funkcí se všemi svými výhodami a nevýhodami je dnes zcela běžný…“, která doplňuje informaci o tom, že se šéfem hned tří orchestrů a u tří dalších je stálým hostem. Bartókův Druhý koncert pro housle ovšem dokázal doprovodit s přehledem a sólistka Alina Ibragimova podala sólový part s jakousi přirozenou integritou a vnitřní logikou, plným a nosným tónem.
Po zážitku s Orchestrem BBC pak vyzněl koncert České filharmonie s Jurajem Valčuhou o den později jako milé pohlazení. A to i přesto, že na programu byl opět Bartók. Slovenský dirigent Juraj Valčuha vedl Koncert pro orchestr se vzácnou muzikantskou jistotou, jako by šlo o klasický koncert i symfonii najednou. Všechny barvy se přirozeně pojily dohromady do nových a nových harmonií. Velký melodický půvab a vylehčený zvuk měla v jeho podání i Schubertova Třetí symfonie a Suita z Kodályovy opery Háry János. Slovenský dirigent, který je v současnosti šéfem rozhlasového orchestru v Turíně, už má za sebou řadu debutů u nejlepších světových orchestrů. A tak je dobře, že i debut pražskojarní vyšel tak jednoznačně.
Autor je redaktorem Českého rozhlasu-Vltava
