Mozart a jeho následovníci

Zápisník Jindřicha Bálka (41)

Uplynulý týden začal Mozartovými narozeninami 27. ledna. Také já jsem byl rád, že se podařilo trefit jak dramaturgii, tak pozvat spolehlivé sólisty. V předchozích letech se nejednou ukázalo, že sestavit v Praze celovečerní program z Mozarta prostě není jen tak. Žádný skladatel sice nemá takovou škálu hudebních druhů a operních charakterů – ale zároveň se dosti často spoléhá prostě na to, že jeho geniální hudba si zajistí úspěch sama. Přitom v průzračnosti a oduševnělosti jeho hudby zůstávají čeští pěvci i ansámbly, zejména ty velké a tradiční, relativně dost dlužni.Mozartovy narozeniny jsou v Praze navíc poměrně novodobá tradice. V roce jeho 250. narozenin v roce 2006 se ve Stavovském divadle konal koncert České filharmonie s Manfredem Honeckem a Sharon Kam, živě přenášený televizí. Relativně na poslední chvíli se podařilo Prahu zařadit do plánu celodenního hudebního vysílání z různých hudebních center. Toto výročí samozřejmě mobilizovalo síly, ale zároveň jako vždycky ukázalo, co všechno jsme dlouhodobě mozartovské tradici dlužni. Pěstování jeho hudby v Praze je vlastně věcí osvícených jednotlivců, několika výrazných hudebníků, kteří prostě vědí, že hrát a zpívat Mozarta není jen tak. Ví to Jiří Bělohlávek a s PKF určitou tradici vybudoval. V České filharmonii ale má zatím jiné programy a jiné priority, protože pracovat se samozřejmě musí na celém repertoáru Ví to také Ivan Moravec, který v té souvislosti pokaždé připomene Josefa Vlacha a Václava Talicha, kteří pro Mozarta v Praze udělali vše, co bylo možné – ovšem před padesáti a více lety. A Moravcovy nahrávky Mozartových sonát a klavírních koncertů jsou možná tím vůbec nejcennějším, co „česká tradice“ za poslední půlstoletí v tomto oboru přinesla. V Národním divadle si toho byl dobře vědom Tomáš Netopil, ale nakonec i on dopadl jako mnozí jiní: měl málo času, zkušeností a vlastně i prostředků.

A tak mezi novými českými mozartiany mám nakonec největší radost z poslední nahrávky klavíristky Slávky Pěchočové Vernerové, která s Pražákovým kvartetem nahrála pro Pragu Digitals tři ranější vídeňské Mozartovy klavírní koncerty od čísla 13 do čísla 15. Klavírní part zaujme úhozovou vyrovnaností, jemností frázování, muzikalitou a nuancováním detailů. Pomalé věty mají dlouhé kantabilní linie a ty rychlé potřebnou hravost. Klavíristka, která je žačkou Ivana Moravce, tu pokračuje mimořádně čestně v jeho uměleckém odkazu. A podobně jako on nemá ráda marketingovou sebeprezentaci, takže se o ní ví méně než o některých ctižádostivějších osobnostech mezi českými klavíristkami.Mnohokrát bylo řečeno, že by pěstování Mozartovy hudby v Praze zasloužilo zcela jiný přístup. Zatím jsme rádi i za jeden narozeninový dort, který člověka netlačí v žaludku. Česká filharmonie s Jiřím Bělohlávkem v uplynulém týdnu nepečovala o Mozarta, ale zato velmi zdařile provedla koncert s mladými českými interprety. I to je dluh, na který je dobré průběžně myslet. A Jiří Bělohlávek je opět jeden z mála, kdo to opravdu dělá. Dlouhodobě, a prakticky na všech svých působištích doma i v zahraničí. Takový dobře vydařený koncert s mladou generací vydá za několik reklamních akcí, které mají do Rudolfina nalákat nové publikum. Atmosféra koncertů je napjatá, ale i velmi srdečná, sejdou se učitelé, příbuzní, spolužáci, abonenti – a člověk má najednou pocit, že dobrá hudba u nás má v kom pokračovat. Pro velký zájem vůbec nebylo snadné celou akci zorganizovat, ale je moc dobře, že si vedení České filharmonie dalo tuto práci navíc. Krom toho, ani tohle nemusí být mimořádná akce pro Rok české hudby. Pravidelně podobnou akci v Rudolfinu pořádá pokud vím jen Hudební škola hl. m. Prahy pod názvem Mladé talenty Josefu Sukovi.A dovolte na závěr jeden tip odjinud. Začíná únor, měsíc tradičně nejchudší na živé kulturní akce, možná nezbude, než připomínat výročí – ale uvidíme. Na jedno výročí mě upozornil až sobotní rozhlasový přímý přenos opery Madama Butterfly z Met. Tato opera měla svou památnou neúspěšnou premiéru 17. února 1904 ve Scale. Hned 28. května 1904 se podařilo uvést přepracovanou verzi v Brescii mnohem úspěšněji. Pozoruhodným zážitkem pro mě ale bylo poslechnout si po delší době znovu představitelku triumfální londýnské premiéry z roku 1905 Emu Destinnovou. Poslouchal jsem pozdější snímek z roku 1911 a přes všechny nevýhody staré nahrávky působí naprosto uhrančivě. A i velmi nadějná představitelka produkce v Met Amanda Echalaz vedle toho nějak bledla. A i slavnější Renée Fleming působí ve srovnání se spalující Destinnovou jako slušně vychovaná americké dáma. Dovedou dnešní slavné operní divy vůbec ještě dosáhnout na některé polohy „velkých operních citů“?

Autor je redaktorem Českého rozhlasu-Vltava
Foto ND Praha, archiv, Petra Hajská