Mozartwoche 2019. Notebook Michala Maška (47)

Deset let jezdím do Salcburku alespoň dvakrát ročně, v létě na Festspiele a v zimě na Mozartův týden. Mám toto město moc rád, oblíbil jsem si ho hned napoprvé a dá se říct, že jsem to věděl ještě předtím, než jsem zde byl poprvé. Mluvíme-li čistě o interpretačních dojmech, máme na jednom místě k dispozici to nejlepší, co současné umění poskytuje a já osobně jsem si natolik oblíbil Velký sál Mozartea, který považuji za naprosto ideální koncertní místo pro koncerty tohoto typu, že třeba velký sál Festspielhausu (kapacita 2.200 míst) pro recitály nebo jiné komorní věci již ignoruji. Také jsem již nějakou dobu začal pociťovat, že se styl koncertů nějak míjí účinkem, že je až moc odtržený od skutečného života. Loni zbylo z Barenboimova koncertu, kdy provedl Debussyho Preludia torzo, jelikož se lidé nedokázali ztišit a nebylo nic slyšet, v létě hrál Arcadi Volodos Schubertovu poslední sonátu, Schumannovy Dětské scény a ještě nějaké soudobé skladby a pokud by se mě někdo zeptal, co k tomu říci, asi bych nezvládl nic jiného než – krásný, ale k čemu to vlastně vůbec je. Co to řeší, co to komu přináší, jaké jsou potřeba finance – honoráře, aby takovýto koncert vůbec vznikl, a kdo vlastně tyto koncerty navštěvuje. Dospěl jsem k závěru, že je úplně všechno mimo poselství, které hudba má.

Řekl jsem si, že už do Mozartova rodného města na koncerty jezdit nebudu, přestal jsem sledovat programy, ale … Těsně před Vánocemi mi přišla nabídka od Mozartovy nadace, zda nechci přijet a že si mohu vybrat jakýkoliv koncert. Pročetl jsem si v lednu program a řekl si, že přeci jen „zkusím“ Andráse Schiffa, Cappellu Andrea Barca a Cecilii Bartoli (a popravdě, chtěl jsem nejvíce slyšet koncertně Bartoli). Víceméně nejsledovanější koncert v den výročí narození Mozarta.

Program byl nádherně sestavený, dvě Mozartovy árie KV 582 a KV 621, Koncert pro klavír a orchestr B dur KV 450, Árie (rondo) pro zpěv, klavír a orchestr KV 505 v první polovině, v druhé pak Klavírní koncert G dur KV 453.

Cesta do Salcburku byla poměrně náročná, sněžilo nepřetržitě celou sobotu, všechno bylo hezky bílé, ale už v neděli byl sníh téměř pryč a teplota o 13 stupňů vyšší. Od koncertu jsem vlastně nic moc neočekával, spíše mě více zaujaly kontroly ochranky před vstupem do budovy.

Slyšel jsem v životě hodně výjimečných koncertů, které ve mně zanechaly dlouho dojem. Mnohokrát Schiffa, Polliniho, Barenboima, Rattla, Langa, Bouleze, na toho vzpomínám velmi často nebo Sokolova, desítky nejlepších. A myslel jsem si, že mě nic už nepřekvapí. Nevím, co se stalo, ale toto bylo to nejlepší, co jsem na koncertním pódiu kdy zažil. Když to vezmu postupně. Schiffovo polyfonní cítění dospělo do takového bodu, že je schopen stejným způsobem jak vede hlasy na klavír, motivovat a přimět hrát i orchestr. Aniž by cokoliv násilně vyzvedával, rozklíčuje partituru tak, že vám ji odhalí v obnažené, životem proudící podobě a nechá ji vyznít jako homogenní zvukový celek. Včetně zpěvu!

Pro koncert si vybral krásný Bösendorfer, který měl velice nosný, mimořádně kvalitní tón, hodně široký, řekněme velice „zahuštěný“, naprosto odlišný od Steinwaye, zejména basové tóny bylo slyšet velmi čistě, ve velkém legatu, ale zároveň i odděleně. Desítky odstínů úhozu. Jediná nota nebyla spolknuta, nedotažena. Ale člověk neměl pocit, že by to bylo nelidské. Schiff má svou hravost, jemné tempové pohupování, střídání lehkých a těžkých dob vás samovolně vtahují do děje a vy se stáváte tichým pozorovatelem. Je to mág času a zvuku. Umí využít ticha, přijde mi také, že mnohem více pracuje s většími plochami než v minulosti a jeho hra nebyla tak extravagantní, kdy vypichuje velmi výrazně určité noty, jak ho znám.

Barvy klavíru Schiff velmi využíval, pochopitelně si nástroj vybral z důvodů, aby vyhovoval jeho zvukové představě a právě polyfonní interpretace obou koncertů ukázala, že ačkoliv jsou běžně známější a preferovanější koncerty od KV 460 dále, i tato díla ukrývají mnohem více, než si 99 procent hudebníků vůbec dovede představit. Jsou to vrcholné skladby nejvyššího stupně, tak jak třeba můžeme u Bacha nazývat Braniborské koncerty nebo Umění fugy. Jedna ze zajímavostí, pro příklad – závěr B dur koncertu, kdy klavír hraje rozložené akordy B dur a postupně se přidávají lesní rohy. Vcelku triviální místo, kde Schiff místo dekorace využil více struktury not k výslednému dojmu tak, že dokázal zvuk vrstvit, neustále ho gradovat a zároveň ještě propojit v jednu celistvou, absolutně čistou barvu. Nasměrovat tok zvuku jedním směrem.

Když Schiff doprovázel, nebo to se ani nedá takto říci, Cecilii Bartoli, bylo to to samé. Pokud je někdo zvyklý, že zpěvák moc „řve“, měl by alespoň jednou v životě slyšet Bartoli. Je vůbec takové legato možné a přesto je zřetelně slyšet každá nota? Trylky? Drama i poezie? A jak se hlas nese a jakou má nádhernou barvu v kterékoliv poloze? Oba si rozumí a cítí stejně, mají nadhled, jsou skromní, pokorní k dílu a natolik lidští včetně samotného chování na pódiu. Vrcholem koncertu bylo desetiminutové dílo KV 505, kdy se všichni ukázali najednou. Bartoli pak ještě přidávala, stejně jako Schiff.

Součástí koncertu bylo i předání zlaté medaile orchestru Cappella Andrea Barca, který ostatně Schiff založil původně pro Salcburský festival, kdy souborně prováděl všechny klavírní koncerty. Orchestr je složen ze sólistů, nikoliv z hráčů z jiných orchestrů a dnes, po téměř dvaceti letech existence, si troufnou třeba na Brahmsův druhý klavírní koncert bez dirigenta. Takový, jaký ve mně koncert zanechal dojem, sdělil publiku i Rolando Villazón, který cenu předával a který je také intendantem Mozartova týdne. Lépe Mozartovu hudbu nešlo interpretovat a světlo a poselství, které je v jeho hudbě obsaženo, předvádějí tak, jako by zde byl sám Mozart.

A čím to bylo, že mě tedy tento koncert zaujal? Tím, že si na nic nehrál. Svou pravdivostí, upřímností a takovou obyčejnou samozřejmostí. Všechno hraje roli, i to, že oba nepotřebují noty, Schiff pak ani na pomyslné doprovody.

Zpětně jsem se snažil popsat určité postřehy ze vzpomínek, při koncertu vás tito dva tak vtáhnou do děje, že jste součástí díla a pochopíte větu, kterou řekl nejenom Mozart a sice: „Hudba nejsou tóny. Hudba je ticho mezi tóny.“

Na závěr chci ještě zmínit, že v roce 2020 dostal hlavní úlohu v Mozartově týdnu Radek Baborák. Představí se v několika koncertech: jako orchestrální dirigent celého večera ve velkém sále Mozartea, jako sólista s Vídeňskou filharmonií a Danielem Barenboimem ve velkém Festspielhausu a také ve dvou komorních projektech.

Mozartwoche 2019
sobota 27. ledna 2019, 11:00 hodin