Inscenace Mu—Tation je především výtvarnou událostí, sledem scénických obrazů, které rámuje prostředí, prostor rozdělený fyzicky i nefyzicky, v němž se pohybují tři postavy performerů, díky výtvarné koncepci výrazně odosobněné jako sochy a objekty. Choreografie je z většiny minimalistická a úsporná v rozsahu i dynamice, avšak stejně proměnlivá jako hudba a prostor sám. Jeho dvě části vymezují vertikální pruhy s magneticky připevněnými odlitky různých částí těla tanečnice Sabiny Bočkové. Její úvodní pasáž představuje seznamování s převrácenou podobou vlastního fyzického já, objevování tvarů, které použity v inverzní podobě ani nepřipomínají původně biologickou materii. Hra a objevování jejich možností je jedním z prvků inscenace, který se stále vrací, ať už jsou umisťovány na kostým performerů, nebo jsou čistě výtvarnými prvky – až později zjistíme, že vnitřní strana většiny z nich je obarvena fluorescenční barvou, která reaguje s modrým světlem.
Velmi brzy vstupuje do hry s tělem a proměnou také nahota, avšak nikoli vulgární a provokativní, ale spíše onoho antického osvobozujícího charakteru, duet Sabiny a tanečníka Matthew Rogerse, nebo spíš jejich koexistence na jevišti, protože kontaktní je až později. Scéna je ostatně v těchto momentech prosvícena tlumeně a s citem, situace akcentují křehkost a zranitelnost v pohybu, který je skromný, zdůrazňuje motivy chvění a balancování, tedy hledání neexistující a nedosažitelné rovnováhy. Neboť rovnováha není nic jiného než nekonečný sled zrádných a zrazujících vychýlení. Je možná otázkou, jestli by k minimalistické hudbě nevyzněla více choreografie obrazivější a expresivnější, která by výtvarný dojem představení umocnila. Civilní přecházení performerů (třetím je Radim Klásek) v zadní části jeviště občas přechází do jaksi hrdinských póz evokujících sochařská díla, takový motiv by bylo možné rozehrát. Rozumím ale na druhé straně snaze zůstat v minimálních prostředcích prakticky po celou dobu, protože to zdůrazňuje roli metamorfózy spíše jako vnitřního stavu, spíše než velké fyzické proměny ovidiovského mytologického typu nebo metamorfózy jako biologických stádií. Proměna vnitřní může být jen mírně, nebo i zcela neviditelná…
Neustálé proměny na scéně probíhají ve střídání kostýmů, kdy se performeři pravidelně vrací k černému celotrikotu s ukrytými magnety, jenž dovoluje onu hru s odlitky, a k bílým kostýmům civilního rázu, které zvýrazňují dojem čistoty a ryzosti, vedle níž pak nepůsobí rušivě ony pasáže úplného odhalení, protože dominuje pocit, že sledujeme obraz. Působivě se proměňuje hudba, která je v rukou výrazné tváře (a také hlasu, ačkoli v Mu—Tation nezpívá) Sáry Vondráškové aka Never Sol, která se tu pohybuje nejen v hájemství elektronické hudby, ale i akustických rytmických prvků, odpočítávajících s jistou naléhavostí čas, a soundů dotvářejících atmosféru. Nikdy není ohlušující nebo útočná, uměřenost je znakem všech složek. Zároveň jednotlivé části představení jako dílčí obrazy odlišuje světelný design Zuzany Režné. Nedomnívám se, že máme hledat přímo symboliku barev, hledat klid v modré nebo sílu v červené, jde spíše o potěšení z jejich sytosti a z možností jejich vzájemné transformace. Jednoduché, ale působivé je také střídavé prosvěcování popruhů zpředu, které je rozpohybuje do stínového tance a docela změní dimenzi prostoru. Takové nápady jsou totiž nejcennější, nemusí být vůbec technicky náročné, ale přitom jsou neotřelé.
Tedy ano, jde především o výtvarnou, světelně zvukovou podívanou, s jemným choreografickým doprovodem, jakkoli výkony performerů nepodceňuji. Jejich soustředění a jevištní prezence je stoprocentní. Jen je na ten pohybový minimalismus, který až v poslední třetině přechází do dynamických sekvencí, potřeba se trochu více ladit. Bavilo by mne vidět variantu této inscenace ve spojení s dalším choreografem, s někým s bytostně pohybovým a fyzickým rukopisem, kdo si rád prostor podmaňuje a nebyl by k němu tak uctivý a něžný. Možná by to vůbec nefungovalo, ale kdo ví, jaké různé varianty mutací by bylo možné v tomto křehkém zarámování ještě rozehrát…
Mu—Tation
Choreografie a scénografie: Marie Gourdain
Performeři: Sabina Bočková, Radim Klásek, Matthew Rogers
Světelný design: Zuzana Režná
Hudba: Sára Vondrášková
Kostýmy: Martina Stieglerová
Výroba objektů: Magdaléna Vrábová
Technologie a výroba: Štěpán Hejzlar a Hynek Petrželka
Premiéra live: 11. 10. 2021, divadlo Ponec
