Musica Florea opět nadchla historicky poučeným Dvořákem

Antonín Dvořák je jistě náš nejhranější a nejmilejší skladatel. Jeho díla odrážejí zpěvnost a způsob života naší země i předků a jsou nedílnou součástí repertoáru všech českých i moravských orchestrů. A je potěšitelné, že ho milují a hrají i v zahraničí, Ameriku nevyjímaje, vždyť i její obyvatele naučil hudbu poslouchat, skládat i mít rád.

Všichni tedy dnes víme, jak Dvořákovu hudbu hrát. Zejména jeho symfonie, které rádi posloucháme v plném obsazení a provedené na nejmodernější nástroje, šroubované na čím dál vyšší frekvence. A pochvalujeme si, že to má říz, jasnost tónu a čistotu intonace. A teď najednou předstoupí před publikum orchestr Musica Florea se svým dirigentem Markem Štrynclem, který říká, že je – nebo bylo za dob Dvořákových – všechno jinak.

Koncert, který měl v podtitulu Pocta Antonínu Dvořákovi, se konal na dvou místech, v sobotu16. listopadu 2019 v Brně v Besedním domě a 17. listopadu 2019 v Praze v kostele sv. Šimona a Judy. Stejný titul, stejná dramaturgie, ale určitě jiné vyznění. Už proto, že v Brně se koncert netěšil velkému zájmu publika. Objektivně nedostatečná propagace, možná i načasování, neboť ve stejný den byla v Praze na Letné demonstrace, ale i načasování dramaturgické. Po dva dny předtím, právě v sále Besedního domu, zněla Dvořákova Symfonie č. 6 D dur, a to v podání Filharmonie Brno pod taktovkou jejího šéfa Dennise Russella Davise. Za obrovského zájmu posluchačů, kteří přišli především na premiéru skladby současné americké autorky Laurie Anderson. Kdyby ovšem tušili, k jaké konfrontaci přijde další večer, určitě by si koncert nenechali ujít. Škoda.

Marek Štyncl hned v úvodu vyložil karty na stůl. Tvrdil, že díla Antonína Dvořáka – a vůbec autorů této romantické doby – byla interpretována a zněla úplně jinak než dnes. Už proto, že estetické vnímání hudby bylo jiné, poslech hudby byla svátost, neboť ji neprodukovala kdykoli nějaká média, a také že interpretační styl byl jiný než dnes. Tehdejší nástroje, na které hudebníci ten večer hráli, měly podstatně nižší ladění a jejich tóny nezněly tak intonačně určitě, jak jsme dnes zvyklí. Šíře tónu byla větší, tedy „tlustší“, což znamenalo méně precizní intonaci, ale naopak jednotlivé nástroje byly zvukově daleko víc propojené. Jednak i proto, že interpretace byla jiná. Daleko víc byli hudebníci i posluchači emočně naladěni a dokázali vnímat, i ocenit, nejen dynamiku, ale především agogiku, která byla mnohem rozevlátější a rychleji měněná. Výsledkem byly široké plochy do sebe zapadající a prostupující se, které dokázaly barevně navodit atmosféru hučení moře či bouře, za vydatného používání glissand, které působí dnes spíš podivně. Zvukovou špičku tak dokázaly zahrát jen trubky, jež se tím ostře odlišovaly od pléna, o to víc vynikalo jejich zlověstné sdělení.

Koncertní předehra Othello, op. 93 tak dostala barevně jiný témbr a jinou emoci, než na jakou jsme zvyklí. Stejně tak Symfonie č. 5 F dur, op. 76, která má silnou výpověď a její čtvrtá věta Finale. Allegro molto byla výsledkem jak zajímavé barevnosti, tak hutnosti, kdy se zvuk propojil do mohutného pléna. Následovalo nadšené přijetí u publika, které, ač nevelké početně, reagovalo značně poučeně, zejména v zastoupení mladé generace.

Potvrzuje se, že historická interpretace má svůj smysl nejen při barokní hudbě, ale že každou dobu můžeme vnímat autenticky, prostřednictvím jejích atributů a způsobem interpretace. Za to patří Marku Štrynclovi i souboru Musica Florea velký dík.