Musica Florea zakončila dvořákovský cyklus skromně, avšak mimořádně působivě

Již téměř dvacet let, a intenzivněji v posledních osmi letech, se Musica Florea věnuje symfonické tvorbě Antonína Dvořáka. Snažení Marka Štryncla o zprostředkování skladatelových symfonií a dalších orchestrálních skladeb ve formě více se blížící tomu, jak je mohlo vnímat publikum v době jejich prvního uvedení, opsalo oblouk a skončilo tam, kde víceméně začínalo, a to u Sedmé (vydané na CD u Arta Music v loňském roce) a, konečně, Osmé. U příležitosti vytvoření nové nahrávky symfonie uspořádala Musica Florea koncert v koncertní síni v pražském kostele sv. Šimona a Judy. Bylo to skromně pojaté, zato velmi povedené završení zásadního projektu souboru.

Poněkud netradičně byl již před začátkem koncertu orchestr nastoupený na pódiu a na jeho úvod si vzal slovo dirigent. Představil základy svého interpretačního přístupu vymezujícímu se proti názoru, že „jen to, co je v notách, má právo na existenci“. Autentičnost provádění skladeb z období romantismu (kromě použití dobových nástrojů nebo jejich kopií) tkví v oživení v průběhu 20. století potlačených výrazových prostředků, na něž lze usuzovat například z četby dobových hudebních kritik a dalších pramenů. Jejich sugestivní síla se pak naplno projevila již v první uváděné skladbě – orchestrální předehře „V přírodě“. S pastelovými barvami dobových nástrojů, bohatým použitím agogiky a tempových změn nebo třeba rozmáchlými oblouky melodií podpořených glissandy zformoval Štryncl novou, dramatičtější hudební krajinu.

Po důkladném přeladění přišla na řadu hlavní položka večera. Již od počátku zvykově zaujaly kralující dechy oproti tlumenějším smyčcům. Rtuťovitost vzruchů a uklidnění si pohrávala s posluchačovými očekáváními, aniž by je rušila, což posilovalo poslechový zážitek. Měkčí zvuk orchestru zejména ve smyčcích umocnil kontrast druhé věty se závěrečnou gradací věty první. Melodické oblouky byly podpořeny glissandy, která nepůsobila jako únavná manýra, nýbrž jako ozvláštňující prvek. Třetí věta byla pojata až jako poněkud pitoreskní scherzo, což bylo patrné třeba v komicky odlehčeném frázování flétny (a hoboje). V poslední části po úvodní fanfáře Štryncl kongeniálně ke Dvořákově partituře rozpoutal postupně gradující extatickou bouři s dlouhým uklidněním před mohutným, divoce hybným závěrem.

Ukázala se zde však i rizika zvolených výrazových prostředků. Glissanda nebo proměnlivost temp sice mohou mohutně podpořit účinek hudby při živém provedení, ale jsou zároveň technickou výzvou, co se týče celkové souhry a zachování jednoty jednotlivých nástrojových skupin. Vzhledem k energičnosti a sdělnosti Štrynclova dirigentského vedení bylo nicméně celkově problémů jen málo nebo nebyly v bývalém kostele sv. Šimona a Judy (s poněkud netypicky dlouhou akustikou pro symfonický repertoár) příliš zřetelné. Nahrávka může být v tomto směru mnohem neúprosnější. Leccos se však jistě podařilo vyčistit během dotáček, které hudebníky ještě večer čekaly.

Návštěvníkům koncertu, jakož i posluchačům CD, které by mělo být dostupné již před koncem roku, každopádně Marek Štryncl se svými kolegy předvedl jedno ze stěžejních Dvořákových děl v neobvyklé, fascinující podobě snoubící „přísnost“ symfonické formy s kolísavou, nespoutanou rozvolněností. Tento proměnlivý moment čerpající z kontrastů či extrémů nepotlačoval dvořákovskou vřelost a v obou skladbách, jež jsou ostatně inspirované přírodou, působil obzvláště organicky a patřičně. Celý komplet Dvořákových symfonií, je vůbec v tomto ohledu inspirujícím pionýrským počinem. Sám Marek Štryncl si nyní na podobném poli vytyčil nový úkol. V nadcházejícím Roce české hudby hodlá potenciál romantické intepretace, tak jak ji chápe, plně uplatnit ve Smetanově Mé vlasti. Bude jistě zajímavé vnímat, co nového přinese oproti tomu, jak se této skladby zhostil na Pražském jaru 2021 (a nahrávce) Václav Luks. 

Hodnocení autora recenze: 90%

31. října 2023, 19:00 hodin
Praha, kostel sv. Šimona a Judy

Program:
Antonín Dvořák: Koncertní předehra V přírodě, op. 91, B168
Antonín Dvořák: Symfonie č. 8 G dur, op. 88, B163
Allego con brio
Adagio
Allegro grazioso
Allegro ma non troppo

Účinkující:
Musica Florea (koncertní mistr Magdalena Malá)
Marek Štryncl – dirigent