Muži a Ženy v Divadle Komedie: téměř neverbální výpravy ke kořenům

Lucie Kocourková, 23.01.2014 0:01

Na scéně Divadla Komedie měla v prosinci premiéru pohybová inscenace Ženy, pod níž je podepsaná režisérka a choreografka Adéla Laštovková Stodolová, choreografka Jana Burkiewiczová a jako supervize úspěšné režisérské duo SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský). Nový kus zastřešuje několikaletý projekt, jehož výsledkem je trilogie inscenací, které se z různých úhlů zabývají vnitřním světem mužů a žen, jejich vztahy, problémy či tématem sebepoznání. Jde o díla na pomezí tanečního divadla, pantomimy a divadelní hry, ve kterých vždy pohyb hraje nezastupitelnou roli. První z této série byla Malá smrt zabývající se vztahem mezi mužem a ženou, která vznikla v roce 2008. Na sklonku roku 2011 následovala sonda do světa mužů a nyní se cyklus završuje pohledem na archetypy jejich protějšků. V prostorách Divadla Komedie jsou ke zhlédnutí nyní nejen Ženy, ale také jim předcházející Muži, obě inscenace jsou na repertoáru v lednu i v únoru.

Volání smečky
Inscenace Muži měla premiéru v prosinci 2011 jako druhý titul v pořadí této volné trilogie. Autoři shromáždili skupinu výrazných interpretů, s nimiž rozehráli pohybové divadlo o vnitřních příbězích mužů, o návratu k prapodstatě a instinktům, nalezení své role, o atributech mužství jako takového a vlastní konfrontaci s ním.Výjev, jemuž jsou diváci v těsné fyzické blízkosti, se odehrává na blíže neurčeném místě kdesi v divočině, kam se skupina pěti mužů utíká, aby se vypořádali se svými vnitřními hlasy a potřebami, s voláním divočiny. Je místem, kde je jim dovoleno prožít instinkty a změnit se na psí smečku pobíhající jako vlci pod úplňkem, ale také místem, kde si mohou vzájemně dokázat svou sílu, svou maskulinitu.Scénu tvoří čistá plocha, na níž jsou rozmístěny přírodní artefakty: rozřezaný kmen stromu, větve, polena a dřevěné špalíčky, hromada zeminy i piliny. Vše má svůj účel a je postupně vtaženo do hry jako rekvizita. Čtveřice dospělých mužů, kteří se ze všeho nejdříve zamažou hlínou, snad aby zamaskovali přebytečný pach civilizace, je brzy konfrontována s mladíkem, který se chce přidat ke smečce, ale než se tak stane, musí si jako Štěně nechat od starších vlků leccos líbit. Vznikají scénky plné drsného humoru, dospělí členové společenství se vysmívají vymydlenému blonďáčkovi, který je fascinován jejich silou a obratností, ale přitom ani nerozezná vůni ženy. Vše se odehrává především v rovině pohybu, slova či věty padají sporadicky. Muži si cvičí postřeh v zacházení s bičem, přehazují si polena nebo na nich balancují („Stabilita, vole, stabilita.“). A Štěně… čumí. „Čum, vole, čumíš?“ provokuje vůdce smečky mladíka. Učí ho nenápadně obratnosti, trpělivosti, postřehu v simulovaném boji anebo také mužské „práci“, kterou tu symbolizuje opracovávání dřeva. A nakonec se musí naučit ještě jiné velmi zásadní dovednosti…Hierarchii smečky a chlapskou hru naruší příchod ženy, samice, feny, kterou nyní hraje choreografka Adéla Laštovková Stodolová. V rudých lesklých šatech a s dlouhými vlnitými blond vlasy je plným prototypem ženy. Její role je ale proměnlivá. Ve chvíli, kdy se muži mění svou podstatou na psí smečku, je jim partnerkou, jejíž vůně je vzrušuje až k nepříčetnosti. Pro dospělé muže se stává roztomilým zvířátkem, zároveň však promlouvá i jako matka a nakonec se stává ženou, ochránkyní ohně, rodinného krbu. Pohybová stránka všech proměn této ženy je nesmírně výřečná a vtipně realistická.Představení trvá jen asi čtyřicet minut, ale je velmi intenzivní výpovědí o světě mužů a jejich myšlenkách a problémech, s nimiž se lze nejlépe utkat daleko od ostatních lidí. Jako by každý muž byl jen dočasně zkroceným tvorem, který ale potřebuje čas od času slyšet volání své smečky. Hra se dotýká vztahů nejen k ženám, ale i vztahu otec – syn, náboženských symbolů, zkoumá dilemata mužů v moderním světě – někdo by možná řekl, že podporuje generové stereotypy, ale spíš podněcuje k zamyšlení, jestli nejde o čistou přirozenost a realitu, kterou naše přimknutí k teoriím sociálního konstruktivizmu nezdravě přehlíží a pomíjí. V inscenaci je stále přítomen onen trošku hrubší humor, který ji patřičně odlehčuje. Ačkoli tedy obsahuje náznaky násilí, v zásadě je vždy zřejmé, že jde o hru, která má za úkol uvolnit napětí, pomoci starším i mladším najít své místo ve „smečce“. I scénka Štěněte s fenou, která ho v závěru konečně uvede do života, je ztvárněna spíše v náznaku, v pohasínajícím světle a s využitím biblické symboliky jablka.

Velkou roli v úspěchu představení hraje kvalitní interpretace, sehranost týmu je zásadní pro nejrůznější pohybové triky a hrátky s rekvizitami. Pozornost diváků přitahují samozřejmě vizuálně odlišené postavy ženy a mladíka, kterého ztvárňuje mladý herec a nedávný absolvent DAMU Aleš Bílík. Jako vůdce smečky zaujme a pozornost po celou dobu strhává další z herců, Petr Vaněk (který spolupracuje například se Spitfire Company nebo Divadlem Vosto5). Z tanečního světa se ke skupině připojil Jaro Ondruš, který je sebejistý v pohybu a disponuje fyzickou silou, dohromady se jedná o kolektiv jasných individualit, z nichž ale společně sdílený prostor a situace vytváří kompaktní společenství. Jakub Folvarčný a Ondřej Nosálek doplňují další typy, takže společenství je opravdu různorodé. Muži jsou ve výsledku inscenací, která v sobě spojuje pevný myšlenkový základ s poctivou tanečně hereckou akcí a stojí za to, aby se k ní divák vracel.

Sólo pro ženy
Závěrečný titul trilogie o mužích a ženách je příznačně věnován něžnému pohlaví, které je však zobrazeno také jako velmi silné a odolné. Inscenace nechává na jevišti ožít tři základní archetypy žen – archetyp panny, matky a babice – stařeny. A ačkoli se každá z žen nachází v jiné části životního cyklu, v jiné fázi poznání a obrací se také na pomyslné božstvo s jinými tužbami, stále mají něco společného: jsou věčnými lovkyněmi, koho jiného než mužů, a také si je každá svým způsobem dovede přilákat.Ženy jsou podobně jako předchozí dílo sestaveny z dílčích výjevů či scének, které dohromady staví obraz, tentokrát bez jasného hlavního oblouku (kterým byla v předchozím díle proměna chlapce v muže), jsou spíš samostatnými, ačkoli provázanými mikrodramaty, jež jsou orámována téměř identickou úvodní a závěrečnou scénou. Každá z žen má na jevišti svůj protějšek, tři a tři tvoří harmonii, tři a tři jako páry v úplně první inscenaci Malá smrt. Pozoruhodné však je, že muži jsou vesměs mladí, nejsou tu zobrazeni jako protějšky v adekvátní životní fázi. Prostor je vymezen třemi umělými stromky a každý muž má jako svůj také zvíře, se kterým poprvé vstoupí na scénu jako s štítem (sošky jelena, kance a bažanta). Ženy zůstávají představitelkami rolí, jež symbolizují, zatímco muži se proměňují z milenců v manžely a syny a rozehrávají s nimi tragikomické situace.Symbolika úvodního střeleckého výjevu je jasná – panna, celá v bílém, je na začátku lovecké výpravy, toulec plný šípů a střílí nadšeně jeden za druhým, zralá žena, v béžovém kostýmu, má už jen jeden šíp, a proto musí mířit s rozmyslem. Babice v černém už všechny šípy vystřílela, ale stále statečně třímá v ruce luk, má totiž se střelbou nejvíc zkušeností. Ženy však neloví jen agresivně, také lákají. Na co? Na čerstvé ovoce, které dospělá žena předkládá svému muži s promyšleným škádlením, zatímco panna je střemhlavě rozdává hned dvěma mladíkům, aby posléze litovala probuzené náruživosti opačného pohlaví. Stařeně nezbývá než lákat muže na povidla, která připravuje v povzdálí a shovívavě zpoza svého vařiče pozoruje své mladší sokyně.

Představení se nejvíce blíží typu pohybového divadla, ale stejnou významotvornou funkci v něm má tentokrát i slovo a zvuk. V mnoha situacích stačí k porozumění jen výmluvná citoslovce či různou intenzitou vyrážené výkřiky.I v Ženách podobně jako v Mužích je hlavním zvukovým znakem animálnosti vlčí vytí. V některých výjevech se kumulují a stále opakují jednoduché promluvy, ať je to situace, kdy matka hovoří k pomyslnému malému dítěti a otec se těmito poněkud usurpátorskými mateřskými projevy cítí doslova odmršťován od její bytosti (tento poměrně stabilní pár ztvárňuje tanečnice a performerka Renáta Martinová s Jarem Ondrušem) nebo když stará žena prožívá jakoby zrychleně své mateřství od synova narození k dospělosti a moří jej stále dál palbou rad a nabídek své až podlézavé lásky. Pomocí křečovitého monologu se snaží zabránit i vznikající známosti s pannou, ačkoli nutně musí v nerovném souboji s přírodou podlehnout. V roli mladé dívky účinkuje Zuzana Stavná a jako stará, ač jen zdánlivě, žena Dana Batulková. Její part je zejména herecký, plný výmluvné mimiky, ostatní ženy musí zvládat partnerskou práci v kontaktu s mužskými protějšky a floor work, stejně jako práci s napětím a uvolněním v duchu moderního tance.Zbývající muže hrají a tančí Jakub Gottwald a Ondřej Nosálek, mužské party jsou více pohybové, častěji připomínají zvěř, tvory, jež je nutné ochočit. V posledním okamžiku hry se však náhle promění v lovce a ženy v kořist.

Obě pohlaví projevují jistou sounáležitost: nejen muži cítí soudržnost smečky, ale i ženy se přes rivalitu, která jejich počínání určuje, nakonec sejdou v kruhu jako macbethovské čarodějnice. Setkávají se pod velkým závěsným artefaktem z peří a vlasů, aby v rituálu s ohněm zažehly magickou komunikaci s vyšší silou a znovu vyslaly své žádosti. Může to být i odkaz ke skutečnosti, že navzdory civilizačnímu pokroku a osvícenskému vzdělávání, se drtivá většina z nás stále obrací k esoterice a hledá pomoc i odpovědi na otázky mimo hmotný svět, a ženy jako stvoření, jimž je odjakživa přisuzována větší míra empatie, jsou s magickými rituály spojovány více než muži.Inscenace je samozřejmě plná dalších představ o tom, co je považováno za ženské jednání a činnosti, ať je to lákání partnera, láskyplná starostlivost, mateřský cit. Ale nepodává ženský svět podbízivě, nýbrž s humorným nadhledem, rozhodně se nesnaží divačky přesvědčit o tom, že jejich místo je u plotny s povidly… ale že není nic špatného na tom, když je takové místo v hloubi duše láká a když cítí naplnění v péči o druhé. Ženy i Muži jsou prostředkem k zamyšlení nad naší podstatou, staví před nás především otázku, zda ji sami před sebou nezapíráme a nepotlačujeme, nijak se ale nesnaží vnutit nám konkrétní pohled na svět. V tom je jejich síla jako uměleckého díla. Ale je také možné nepřipouštět si otázky žádné a jen se nechat vést oběma příběhy a bavit se pohybovou nadsázkou dobře vypointovaných situací.

Hodnocení autorky recenze: 100 %

Muži
Koncept a choreografie: Adéla Laštovková Stodolová a kol.
Asistent choreografie: Jaro Ondruš
Režie a dramaturgie: Adéla Laštovková Stodolová a SKUTR
Kostýmy: Denisa Nová
Hudba: Petr Kaláb
Scéna: Jakub Kopecký
Light design: Michael Bláha, Jakub Kopecký, Martin Kukučka
Produkce: Tereza Rychnovská a Anežka Bláhová
Konstelační supervize: Jan Bílý
Premiéra 19. prosince 2011 Divadlo Komedie Praha

Hrají – Aleš Bílík, Jakub Folvarčný, Jaro Ondruš, Ondřej Nosálek, Petr Vaněk, Adéla Laštovková Stodolová
***

Ženy
Námět, koncepce a režie: Adéla Laštovková Stodolová
Choreografie: Jana Burkiewiczová
Režijní supervize: SKUTR (Martin Kukučka, Lukáš Trpišovský)
Kostýmy: Hana Zárubová
Scéna: Jakub Kopecký
Light design: Jakub Kopecký, Michael Bláha, Jana Burkiewiczová
Konstelační supervize: Barbora Nádvorníková, Jan Bílý
Produkce: Iva Kopecká
Producent: Tereza Rychnovská, SKUTR
Premiéra 19. prosince 2013 Divadlo Komedie Praha