Muzikolog Pavel Sýkora: Umění je potřebou lidského ducha

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
V posledních letech u mnoha posluchačů strmě stoupá obliba barokní hudby. Proč tomu tak je a jaké jsou paralely doby baroka se současností? Nejen o tom jsme diskutovali s brněnským muzikologem Pavlem Sýkorou.

Czech Ensemble Baroque (foto Jana Šuplerová)

Barokní hudba si získává stále větší oblibu. Čím to podle vás je?
Myslím si, že doba barokní a dnešní mají hodně společných rysů, i když to tak na první pohled nevypadá. Především je to nejistota v oblasti duchovní i běžného života. V důsledku vystoupení Martina Luthera se rozdělilo křesťanství na dva často znepřátelené tábory. Nejen napětí mezi reformací a katolicismem vyústilo ve třicetiletou válku. Morová epidemie provázející paralelně válečné události vyhubila značnou část evropské populace. Protireformační hnutí v Čechách zakázalo všechna nekatolická vyznání. To vše vyvolalo potřebu najít jistoty pevné a trvalé. Do hudby 17. století, podobně jako do duchovní lyriky, proniká emocionalita, senzitivnost. Odráží tak niterné stavy lidské psychiky, stává se obrazem duše. Hudba i ostatní obory umění usilují o autonomní řešení krize, odpovědi na základní existenciální otázky.

Neměli to tehdy lidé po duchovní stránce jednodušší? Měli přece nezpochybnitelnou víru v Boha…
Máte pravdu. Pokud se o dnešním světě hovoří jako o světě bez Boha, bylo v baroku po této stránce čeho se zachytit. Velké umění však existenciální otázky ani tenkrát neřešilo prvoplánově, nýbrž cestou hledání a tázání, jak o tom svědčí Komenského Labyrint nebo Bridelova báseň Co Bůh? Člověk? Jedním z vrcholů barokní hudby je tvorba Johanna Sebastiana Bacha. Jeho dílo je jakýmsi hudebním výkladem luteránské víry. Od dob Lutherových se však mnohé změnilo. Martin Luther požadoval, aby duchovní hudba byla optimistická, neboť smutek je podle něj znakem přítomnosti ďábla. Bach byl naproti tomu schopen vyjádřit vedle upřímné radosti také hluboký žal.

Významnou součástí reformačního proudu byl pietismus, odmítající jak polyfonii, tak přítomnost nástrojů během bohoslužby. To jsou však základní prvky hudby významných protestantských skladatelů od Heinricha Schütze po Bacha, Händela nebo Telemanna. Na druhé straně, hledání mystického spojení s Bohem, zdůrazňování osobní zbožnosti, zkrátka výrazná subjektivita Bachova díla je ovlivněna právě pietismem. A Bach neměl problém ani ve spojení hudby duchovní s hudbou světskou. Nedělalo mu potíže užít hudbu ze svých světských kantát pro skladby církevní. A také se rád oddával světským radostem, mezi něž patřil – uprostřed rozvětvené rodiny Bachů – nejen zpěv světských písní, často rozpustilých, ale též radost z dobrého jídla a pití. Protiklad ducha a hmoty, jeden z hlavních zdrojů napětí v barokním umění, tak u něj přechází v symbiózu. Toto harmonické spojení protikladů, včetně vysoké míry tolerance, může oslovit dnešní posluchače.

Dlouho se nevědělo, jak Bacha adekvátně interpretovat. Tato složitá cesta trvá od Mendelssohnova provedení Matoušových pašijí v roce 1829 a není zdaleka u konce. Jedná se o neukončitelný proces, ale právě ten přináší radost interpretům i posluchačům. Pozoruhodným důsledkem tohoto úsilí je skutečnost, že interpretace barokní hudby se neustále zdokonaluje. Díky složité cestě k její co nejautentičtější podobě k nám toto umění dnes hovoří zcela srozumitelně. Na Bacha se nedíváme jako na nějaký relikt minulosti; dokáže nás oslovit a posílit v naší době, která přináší nečekané zvraty a s nimi potřebu hledání nejen materiálních jistot.

Jak se vlastně odlišuje vývoj hudby v katolicismu od protestantismu?
Jsou zde rozdíly, ale i styčné body. Především protestantská hudba převzala mnohé útvary hudby katolické. Ostatně nejvýznamnější skladatelé německé reformace, vyjma J. S. Bacha, který italskou hudbu intenzivně studoval, pobývali větší či menší čas v Itálii. Základem obou hudebních kultur je chorál. V katolické liturgii latinský a až na výjimky nepravidelný, v protestantské německý a strofický. Jedná se o jednohlasý zpěv bez nástrojů. Mnohem mladší protestantská liturgie, která má základy v 16. století, začala však o sto let později přijímat objevy nového barokního stylu. Chorál se harmonizuje. Přitom vzniká tvůrčí napětí mezi snahou zachovat přísný charakter luteránského zpěvu a současně vytvářet co nejoriginálnější doprovod. Další napětí vyplynulo z průniku operních prvků, zejména árií, do duchovní hudby.

Na katedře brněnské hudební vědy v roce 1988, zleva: Jana Perutková, Pavel Sýkora, Jiří Fukač, Miloš Štědroň, Petr Macek (foto: Klára Fukačová)

V období klasicismu docházelo k extrémnímu zesvětštění hudby pro kostel, na což v katolické oblasti reagovala v druhé polovině 19. století Wittova reforma, označovaná též jako ceciliánská. Jejím iniciátorem byl kněz a hudební skladatel Franz Xaver Witt, který založil v Řezně Všeobecný cecilský spolek pro Německo, Rakousko a Švýcarsko (v Čechách na něj navázalo cyrilské hnutí). Inspirátorem byl Giovanni Pierluigi da Palestrina, který usiloval v 16. století vlastně o totéž, tedy o oproštění církevní hudby od světských prvků. Snaha navrátit hudbu v kostele do časů Palestrinových se samozřejmě ukázala jako nereálná. Absence nástrojů a další okleštění znamenalo spíše stagnaci a zastavení vývoje. Jak tvrdil velký tvůrce duchovní hudby 20. století, francouzský skladatel a varhaník Olivier Messiaen, duchovní hudba má právo rozvíjet se jako kterákoliv jiná.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


4 5 votes
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments