Muzikolog Viktor Velek: Stále je koho a proč připomínat

Určitou satisfakcí za jeho dlouhodobý a až buldočí zájem o novodobou hudební reflexi českých historických tradic pro něj znamená participace na grantu (EXPRO GAČR) Staré mýty, nová fakta, který sice mapuje hlavně středověkou hudbu, ale Viktor Velek téma doplnil o nutnost výzkumu takzvaného druhého života Mistra Jana Husa a husitství. Náš rozhovor ho zastihl v okamžiku, kdy se na pulty knihkupectví dostává jeho další kniha.

Kniha má název Hudební umělci mezi Ostravou a Vídní, doplněna je velkou číslicí 3, německou verzí názvu a podtitulem v podobě jmen dvou významných operních zpěvaček. Oč přesně jde?
Před pár lety jsem se rozhodl konkretizovat hudebně-migrační osu Ostrava – Vídeň formou několika monografických profilů, například rodáků z Ostravy, kteří se uplatnili ve Vídni, ale chtěl jsem připomenout i ty, kteří prošli operními scénami obou měst. Původní seznam jsem nakonec musel rozdělit do tří knih, přičemž 1. díl zmapoval deset osobností a právě vydaný 3. díl „větší polovinou“ Lídu Maškovou-Kublovou (1890-1976), oblíbenou zpěvačku Leoše Janáčka, a „menší polovinou“ Evu Hadrabovou-Nedbalovou (1902-1973) – ta zaujala Richarda Strausse v Bratislavě natolik, že ji okamžitě získal pro vídeňskou Státní operu.

Pokud vím, tak ale ještě nevyšel díl druhý…
Na tom ještě pracuji, fáze „cílová rovinka“. Zmapování života a díla slavného operního pěvce Richarda Kubly nakonec dopadlo jinak, než jsem si představoval. Objevil jsem postupně několik částí jeho pozůstalosti, která byla dosud považována za ztracenou. Musel jsem už hotovou knihu na několika místech zásadním způsobem doplnit, přečíslovat jmenný rejstřík, svůj čas si vyžádaly nové překlady do němčiny, korektury atd. Rád bych knihou potěšil milovníky opery, ale i nevšedních lidských příběhů obecně začátkem roku 2021.

Proč ses rozhodl psát knihy formou paralelních sloupců v češtině a němčině?
To je jednoduché. Jsem odchovancem vídeňské muzikologie a často jsem se setkával s názorem „Vy Češi toho hodně víte, ale pokud o tom budete psát jen česky, tak se o tom nikdo nedozví.“ Moji profesoři Gernot Gruber a Theophil Antonicek mě inspirovali k tomu, abych česko-německo-rakouská témata zpřístupnil rovnocenně v obou jazycích.

Kniha má přibližně 600 stran a grafiku, kterou nelze přehlédnout. Máš v tomto smyslu nějaký vzor?
Vzor… Rozhodně talichovskou monografii od kolegy Milana Kuny. To je pro mě jako pro hudebního historiografa bible pro koncepci „život a dílo“. Grafické stránky mé knihy opět zhostila Eliška Tunklová, absolventka ostravské Fakulty umění. Mám rád její originální řešení mnou vytvořených svízelných situací. Dvojjazyčná kniha v sloupcích: to je hlavně stálý problém kratší češtiny a delší němčiny, tedy nutnosti vyplňovat prázdná místa. Navíc často fotkami, které jsou už v originálu velmi nekvalitní. Tady Eliška popustila uzdu fantazii a umění. Ocenil jsem, kolik času věnovala různým návrhům a jakou trpělivost měla vůči mým dodatkům, doplňkům atd.

Koho lze označit za cílovou čtenářskou skupinu této trilogie?
Primárně každého se zájmem o historii opery a její významné osobnosti v 1. polovině 20. století. Necílím jen na odbornou veřejnost typu muzikolog-teatrolog a tak dále, ale i na fanoušky opery obecně. Zvláště jejich sběratelská a dokumentační činnost je důležitá. Způsob psaní tomu odpovídá. Podle mě není v rozporu pracovat vědecky a současně vytvářet čtivý text. Podle ohlasů se mi to daří, snažím se podávat fakta jako příběh, jako širší souvislosti. Někdy se mi daří potěšit i příbuzné těch, o kterých píši. To je případ rodiny Herlů a Horů – monografie o Jaromíru Herlem (mimo jiné sbormistr opery Národního divadla v Praze) je počátkem našeho dnešního přátelského vztahu.

Říkáš „významné osobnosti“, ale to je relativní. Dnešním kritériím „významnosti“ by tyto dámy nejspíš nevyhověly, takzvaně by propadly sítem dějin…
Jistě, kritéria můžou být různá. Já jsem obecně velmi skeptický k sítu, které filtruje top tituly, top osobnosti. Dvořák, Smetana, Martinů, Janáček – fajn, ale mají například Karel Bendl, Karel Šebor či Josef Bohuslav Foerster a Jaroslav Křička úplně zapadnout? A u operních zpěvaček a zpěváků je situace snad ještě horší. Pro mě bylo důležité zmapovat to, na jakých scénách obě vybrané zpěvačky působily, jaká díla a jak zpívaly, jací velcí skladatelé či dirigenti s nimi spolupracovali, jestli natáčely gramodesky nebo vystupovaly v rozhlase atd.

Obě zpěvačky spojuje to, že měly problém prosadit se v pražském Národním divadle. Podle mě v tom lze hledat i nepřejícnost, zkrátka do českého rybníku vplouvaly jako dravé štiky se zkušenostmi z německých a rakouských operních scén. Lída Mašková možná v začátku své kariéry tak dlouho vybírala, až – jak se lidově říká – přebrala. Respektive více naslouchala svému srdci a usilovala o to, aby zpívala na stejných scénách, jako její dlouholetý přítel a krátce i manžel Richard Kubla. Jenže… láska z mládí a rodné Ostravy prohrála s válečnou atmosférou a jeho závratnou kariérou, čímž narážím na rozvod a dvě samostatné kariérní cesty.

Měl jsi možnost zpracovat její obsáhlou pozůstalost v Ostravském muzeu. Vydalo to i na vytvoření „profilu osobnosti“?
Rozhodně ano: bohatá korespondence s Richardem Kublou, nápadníky, matkou a mnoha přáteli, žáky a kolegy. Dále deníky, bohatý fond recenzí Milana Balcara, nelze opomenout ani privátní fotografie. Z toho všeho vznikala mozaika. Co mě překvapilo, to byla její proměna v době před rokem 1939. Působila tehdy v Německu, a ač byla z české vlastenecké rodiny, tak ji neminulo určité… řekněme „zhnědnutí“. Její chování za války bylo v Ostravě po válce považováno za kolaboraci, mimo jiné proto, že psala dopis ministrovi Emanuelu Moravcovi a schvalovala antisemitský kurz. Byla vyšetřována a pak přesídlila do Prahy, kde už jen soukromě učila. Co si o tom myslet? Svůj názor nikdy čtenářům nevnucuji, z fakt si ho mohou udělat sami.

Ovlivnila 2. světová válka nějak i kariéru Evy Hadrabové-Nedbalové?
Ano, měla to „štěstí“, že zpívala v norimberské opeře a Norimberk, jak známo, nesl přízvisko „Stadt der Parteitage“ (město stranických sjezdů). Možná i proto hrozně usilovala o návrat do Vídně, kde se dalo dýchat volněji. Kapitola popisující tento proces podle mě patří k nejzajímavějším. Donutilo jí to k neprofesionálnímu chování, nespolehlivosti… prostě chtěla za každou cenu pryč. Po válce zůstala ve Vídni a krom příležitostné výuky žila v naprostém zapomenutí a v existenčně špatných podmínkách. Čas je neúprosný: zapomenuty byly její skvělé výkony ze Salzburger Festspiele, ze Staatsoper, jako by nebylo ani její americké turné…

Příjmení Nedbalová asociuje Oskara Nedbala… hádám správně?
Ano, Oskar byl strýcem jejího prvního manžela, tj. operního šéfa Karla Nedbala. Ten stál na počátku její kariéry v Olomouci a v Bratislavě, pomáhal jí i při uplatnění ve Vídni, ale manželství nevydrželo okolnosti spojené s jejím vzestupem ve vídeňské Státní opeře.

Říká se, že když se autor dlouho zabývá životem někoho jiného, tak mu tento „někdo jiný“ vstoupí (chtě nechtě) do života. Je to i tvůj příklad?
V případě této knihy to tak silné nebylo, svět žen je pro mě přeci jen trochu vzdálený. Ale když jsem před léty mapoval život lužickosrbského skladatele a velkého přítele české hudby Bjarnata Krawce, tak to tak bylo. Podobné pocity mám i u Richarda Kubly, zde je ta vybádaná míra pohledu do soukromí opravdu silná – domácí násilí, vojna, spory s Otakarem Ostrčilem, intriky proti Václavu Talichovi, vyšetřování STB… to je prostě námět na filmový scénář.

Chystáš něco jako prezentaci knihy, knižní křest?
Chystat něco v této době je opravdu sázka do loterie. Rád bych udělal prezentaci spojenou s četbou úryvků z knihy, promítáním fotografií a filmů, chybět by neměly ani historické nahrávky a rozhodně bych chtěl i živou hudbu. Prostě udělat „večírek“, přenést se na určitou dobu do let dávno minulých a užít si to. Rád bych pozval všechny, kteří mi pomáhali (grafika, překlad, korektury atd.). Dík si zaslouží oni, ale i rodina za svou trpělivost. Uvidíme, třeba to vyjde.

Přípravě knih jsi věnoval určitě značnou část minulých let… Ale jak tě znám, běží u tebe více projektů paralelně.
V případě Richarda Kubly ještě pracuji na vydání jeho „Pamětí“. S tím mi pomáhají kamarádi z Německa a Rakouska (Hanka Pfalzová a Pavel Koutník), opět to bude paralelně česko-německy. Jsou to krásné vzpomínky na dětství, mládí a počátek profesionální kariéry. Kubla je buď nestačil dopsat, nebo prostě nepokračoval… ale i to, co máme, je zajímavá hudebně-sociologická sonda. Na Akademii věd mapuji „druhý život Mistra Jana Husa a husitství v hudbě v 19. a 20. století“, s tím souvisí tvorba různých databází, objevování not, pořizování nahrávek atd. Pro Český rozhlas chystám Akademii zaměřenou na hudební osobnosti spojené místy spojenými s železniční tratí Posázavského Pacifiku (letos slaví 120 let), se svou kapelou Ostravská bandaska odkládáme už podruhé pásmo s raritním repertoárem k tématu „hudební kultura Protektorátu“. No, pořád mám chuť něco podnikat, jen kdyby to ten Covid nekomplikoval!

Mezi své mnohé aktivity jsi v roce 2018 zařadil i spolupráci s rozhlasem. Na Vltavě pod tvou kuratelou vzniklo mnoho pořadů vlastních i od jiných autorů. Jaký je tvůj vztah k tomuto médiu a ze kterých pořadů jsi měl obzvláštní radost?
Rozhlas… to je moje srdeční záležitost. Mám rád to určité soukromí dané mikrofonem, studia se streamovaným obrazovým přenosem nemusím. Vltavská Akademie je na jedné straně úžasný prostor sta minut, ale také velká zodpovědnost. Je dobře, že si ji lze pustit dle libosti z archivu, protože v třeba v deset večer už posluchač má sotva náladu na něco náročnějšího. Rozhlas pro mě znamená fantastickou možnost popularizace výsledků mého výzkumu. Rád vzpomínám i na Pasáže, které už ale skončily – tam jsem se mohl realizovat v roli určitého „kolážisty, remixéra“. Naopak, s kratšími formáty mívám problém – nejsem mistr zkratky. A v rozhlase jsem potkal i báječné kolegy.

Jádro tvé činnosti je ale v akademické sféře, na Ostravské univerzitě. Jak vnímáš tento svět? Jaká pravidla v něm platí a jak se v něm cítíš?
Jsem z kantorsko-sedláckého rodu, podle mě to generuje vlastnosti jako vytrvalost, odpovědnost, pracovitost, předávání know how. Na Fakultě umění Ostravské univerzity jsem začal působit jako pedagog, ale postupně k tomu přibyl výzkum, na to navázala publikační činnost, důvěra kolegů mě posunula k funkcím typu vedoucí katedry, předseda akademického senátu fakulty… Je to v podstatě boj o čas. Za problém považuji špatné financování: ještě nedávno byl plat pro lidi s doktorátem ca 25 tisíc hrubého. I po navýšení si říkáme, že kdybychom učili na ZUŠ nebo někde na střední škole, tak by nám po této stránce bylo lépe. Ale máme zase možnosti stáží a školení v zahraničí, možnost financovat své projekty z grantů atd.

Co tě baví na práci se studenty?
Když srovnán prostředí studia muzikologie a prostředí studia zpěvu či nástrojové hry, tak je tu jedna výhoda. Uvedu ji příkladem. Najdu v archivu zajímavé noty, vytisknu si je v kanceláři, vyjdu o patro výše, kde cvičí budoucí zpěváci a hráči, zeptám se „kdo by měl chuť něco nevšedního nazkoušet, provést třeba živě či natočit pro Český rozhlas?“ a hned mám spoustu zájemců a v podstatě „obratem“ je to nastudováno. Udělají to rádi, bez vidiny závratného honoráře nebo i zadarmo, na solidní úrovni a v některých případech zcela profesionálně.

Na muzikologii bylo studentů, myšleno praktických hudebníků, výrazně méně. Já sám hraji a zpívám rád, ale uměleckou úroveň to nemá. Proto mě zajímá dramaturgie, moderace, popularizace… Myslím si, že díky spolupráci se mnou se studenti dotknou dějin hudby jinak než v klasické výuce. Když se řekne „rok 1918“, tak řada z nich bude i po letech umět nějakou tu „hašlerku“ či legionářskou písničku, případně artificiální kusy od Vítězslava Nováka či Jaroslava Křičky.