Balet Národního divadla uvede poprvé ve své historii balet Marná opatrnost britského choreografa Fredericka Ashtona. Jeden z nejslavnějších baletních titulů patří k nejstarším, které se dochovaly, poprvé byl uveden v roce 1789, Národní divadlo uvede jeho verzi z roku 1960. Premiéra je ohlášena na scéně historické budovy na 19. dubna.
Děj Marné opatrnosti se odehrává na venkově, výprava připomíná kreslený film a zahrnuje pestrobarevné májky či tančící slepice, na scéně nechybí živý osel. Zápletka příběhu je jednoduchá – Lise miluje Colase, nicméně matka její volbu neschvaluje. Chce ji provdat za bohatého – a jednoduššího – Alaina. Aby dceru před Colasovými svody uchránila, zamkne ji do komůrky. Netuší však, že již předtím se do stejné místnosti schoval také Colas. Když se má slavnostně podepsat svatební smlouva, odevzdává významně matka Alainovi klíče od komůrky, ze které však vycházejí před svědky všech přítomných a notáře oba milenci.
Titul představuje jednu z nejvirtuóznějších Ashtonových choreografií, náročnou pro tanečníky v sérii sólových výkonů, které vyjadřují mladistvou vášeň dívky Lisy a jejího milého Colase, matka Simona je interpretována mužem.
Marná opatrnost se prvně objevila na scéně Grand Théâtre v Bordeaux dva týdny před vypuknutím Velké francouzské revoluce 1. července 1789 pod názvem Il n‘est qu’un pas du mal au bien (Je jen malý krůček od zla k dobru). Autorem choreografie byl Jean Dauberval (1742–1806), žák reformátora umění tance Jeana-Georgese Noverra. Dauberval inscenoval dějový balet – ballet d’action – podle vzoru svého učitele. Heroická témata své doby rozšířil o žánr baletní komedie. Na scéně vystupují prostí lidé, již ne šlechtici, králové a bozi jako dosud, ale ještě ne nadpozemské bytosti jako v baletním romantismu první poloviny devatenáctého století.
Daubervalova choreografie se stala populární, v roce 1791 byl balet uveden v Londýně a poté se rozšířil po celé Evropě, někdy pod názvem Le Ballet de la paille (Balet o slámě) nebo La Fille mal gardée. V Rusku zdomácněl jako Marná opatrnost v choreografii Maria Petipy a Lva Ivanova (1885).
Choreograf Královského baletu v Anglii Frederick Ashton vdechl baletu nový scénický život. Od premiéry v roce 1960 se Ashtonova verze se stala ve světě nejoblíbenějším baletem anglického stylu, baletní partituru upravil John Lanchbery podle hudby Ferdinanda Hérolda z roku 1828. Nyní tato verze vstoupí i na scénu Národního divadla. S baletním souborem ji studuje britská choreoložka, baletní mistryně a repetitorka Jane Elliott.
