Na Dnech tanca 2023 v Banské Bystrici (1)

Od roku 2022 vede Divadlo Štúdio tanca Lucia Kašiarová, která na postu ředitelky vystřídala Zuzanu Hájkovou. Luciu máme spojenou se sdružením ALT@RT a Studiem ALTA v Praze, kde stále zůstala uměleckou ředitelkou. Energie má pro oba tvůrčí prostory dostatek.

Dni tanca mají heslo Tanec pro každé tělo. Nabízejí workshopy s řadou hostů, panelové diskuse, debaty po představení, vystupuje se na domovské scéně, kulturním centr Záhrada, trochu pod širým nebem, ale to od začátku týdne mírně hatí počasí. My nabídneme pohled na několik inscenací, ovšem program byl mnohem bohatší a košatější.

O věčné manipulaci
Kolektiv Tanečno předvedl pod vedením italského choreografa Manuela Ronda inscenaci You Only Live Twice, která nabídla pohled na fungování mocenských struktur ve společnosti, s důrazem na udržování i porušováni statusu quo, manipulaci, hry nejen mocenské, ale i v širším smyslu. Výchozí situace připomíná partii rozehranou na velkém počítačovém čipu. Čtvercový prostor scény rozdělený na síť pravidelných trojúhelníků indikuje pravidelný tvar počátečního systému, do nějž je zasazena čtveřice postav v uniformovaných pláštích. Jejich stejnokroj je odlišťuje, stejně jako mechanická pravidelnost jejich rozmístění a strojové přesuny po této bizarní šachovnici.

Percepce dvou částí inscenace o moci, manipulaci a svazující struktuře nabízí mnoho úhlů pohledu. Pokusím se vyabstrahovat prvotní dojmy od zahlcení dalšími interpretacemi, které nabídla následující diskuse. (Pozn.: S těmi debatami hned po představení je to ošemetné, protože člověk na jednu stranu dychtí poznat, jaký otisk zanechává choreografie v dalších divácích, ale pak zase riskuje, že ztratí orientaci v tom, co patřilo k jeho vlastním vjemům a co jsou neúmyslně převzaté myšlenky těch ostatních. Je tedy slušné dilema rozhodovat se, jestli se takových debat v rámci nezávislosti účastnit raději nemá, anebo jestli je pro účinek díla lepší poznat rovnou tu mnohost dojmů.)

U choreografie You Only Live Twice ve mně zpočátku sílila tendence nevidět postavy na herním poli jako reálné bytosti. Ta dokonale pravidelná síť by mohla být třeba neuronovou mřížkou a tanečníci jen elektrickými vzruchy putujícími po jejích drahách. Protože i když se dostali do kolize nebo jeden manipuloval s druhým, nebylo v tom nic osobního, jen mechanické vztahy v rámci struktury, body, které nejprve jen střídají své pozice, jako kdyby účelem bylo udržet fyzikální napětí nebo polaritu, podle předem dohodnutých vzorců drah, které se sice omylem protínají, ale patří nezávislým veličinám. A ačkoliv jejich pokrývka hlavy imituje mozkovou kůru, může to celé být metafora zavádějící nás dovnitř, mezi trasy vzruchů, které svými cestami vytvářejí naše pocity a myšlenky. Nicméně tomu, že jde o skutečné postavy, nasvědčuje nejen množící se počet kolizí a manipulativních výbojů, ale také závěr, ve kterém jeden doslova vypadává ze hry a zůstává zhrouceně osamělý. Možná je vyobcován, možná umírá. Ponurou atmosféru po celou dobu dokreslují světla, v nichž se střetává jedovatě fialová a zelená, jaksi apriori umělé barvy v již tak umělém prostředí.

Choreografii doprovází živá hudba, mixovaná na looperu přímo během představení, tvořená především z konkrétních zvuků, ale rozvedených do elektronické šíře, takže připomíná znepokojivou hudbu ke sci-fi dramatu. Nelibozvučnost je záměrem, divákův nervový systém reaguje pocitem ohrožení nebo nebezpečí, ačkoliv mu žádné vědomě nehrozí. Ve švu mezi první a druhou částí si hudebnice obléká červenou kápi a začne nenápadně vytvářet svým vlastním hlasem zvuky lesa. Neocitneme se ale v žádné pohádce, ačkoliv tanečníci převlečení do rozmanitých civilních oděvů s prvky kožešin evokují lesní zvířata. Vytvářejí kontrast k první části jakousi oslavou nonsensu a absurdity, hrou ve hře, vzájemnou provokací, (ne)komunikací. Absurdní humor je kombinován s narážkami na známou evropskou pohádku, která v sobě skrývá snad ze všech nejvíc kontroverze a temnoty.

V základním diváckém dojmu bych se spokojila s konstatováním kontrastu mezi oběma částmi, s tím, že jde o akci a reakci, vzpurné narušení pevného řádu obrazem alternativního systému, který je absurdní a který absurditu oslavuje. Jenže není absurdní i ten první systém? A možná ještě víc? Je také pravda, že se tu opakuje vzorec podobný první části (čehož si ovšem všimli jiní, protože jsem se začala soustředit na interakci mezi performery a pustila otázku struktury ze zřetele), a tak se otevírá širší pole interpretace. Tentokrát skutečně už můžeme tanečníky identifikovat jako charaktery, tu osobnost vůdčí, tu zmatenou a rozpačitou, někdo je zvyklý poslouchat a plnit přání, někdo poroučet, každý má i se svými charakteristikami místo v daném systému. (Systém však tvoří ti samí lidé, kteří jsou jím ovlivňováni. Kdyby se rozpadl úplně, rozpadne se společnost, bez hierarchie jsem míň než smečka vlků.) A strháním viditelných znaků struktury, tak jako to dělá ústřední postava choreografie, se ještě systém neodstraní. Ačkoliv jeho členové mohou být dezorientovaní, jak naznačuje program.

Druhou polovinou se mimo jiné line motiv hry ve hře, když tanečníci předem komentují, co udělají, ještě před akcí. Jako herci, kteří si v rychlosti opakují roli před každým výstupem. Není tu vlastně příliš mnoho rozdílu od principu první hry, v níž všichni systém dodržovali v jasných pravidlech. Figurky však získaly trochu autonomie. Už sebou nemanipulují vzájemně na pozicích, ale mohou okomentovat špatný tah a špatné místo toho druhého. V principu jde o variační techniku na dané téma, kterou příliš často v současném tanci nevidíme, bývá běžnější nořit se do psychologie nitra. Je to trochu také cítit Tanztheaterem a jeho syrovostí, navzdory tomu, že jednotlivé scénky jsou i humorné.

Červená nitka vycházející z úst performera, který zůstává na scéně ležet sám obdobně jako tanečník v první části, někomu připomněla nitky, za něž tahá nejnenápadnější manipulátor ve společnosti. Může být. Ale má-li mít červená něco společného s karkulkou, bude možná i její význam ještě temnější. V každém případě celá choreografie nabídla mnoho vrstev k odkrývání a ne každá je na první pohled zřetelná. Někoho inspirovala k uvažování o svobodě a její hodnotě, o společensky svazujících a mocenských strukturách. Já mám vždy pocit, že takové myšlenky je lepší vyjadřovat jednoznačně slovy než metaforicky. A jako na zavolanou, druhý večer byl v hlavním programu uveden kus, který dal slovu rovnocenný prostor, možná větší než pohybu.

Křehkost unavených matek
Dvě ženy a dva monology, současně slovní i pohybové, dvě řeky pohybu a slov, které se prolínají a slévají. Úvod a závěr inscenace Krehkosť je hrou slov s významem a potenciálem slova křehkost, ale dílčí výjevy z předkládaného kaleidoskopu jsou mnohem osobnější. Poetično přechází v akční vodopád. Performerky Veronika Malgot a Libuša Bachratá pojem křehkosti zkoumají, měří a váží, hledají její podobu v konkrétním fyzikálním světě i v metaforických obrazech. Hovoří i o tom, co není křehké. Ale je vůbec univerzální definice u něčeho tak abstraktního? Spíš tekutý pojem, vždyť ve stejném projevu může jeden člověk vidět sílu a druhý slabost, jeden projev pevnosti a druhý křehkosti.

Křehkost není jen doménou ženského světa, ačkoliv stereotypní představa křehké ženy, která musí být opatrována a chráněna, je hluboce zakořeněná. Ale křehkost je spíše stav bytí než projev fyzické zranitelnosti, a určitě nevylučuje fyzickou sílu, morální pevnost, věrnost nebo schopnost podržet… Křehká duše není zbabělá, i když může být „jiná“ a svá. Ale protože inscenace je dílem dvou performerek, které do ní vkládají své asociace, své příběhy a zkušenosti, je pohledem žen, dívek, matek, a pohybuje se dílem na konkrétní osobní rovině. Je to tedy specifické pojetí či druh křehkosti, genderově vymezený. Chvílemi je člověku líto absence mužského elementu, jako kdyby mu byla tahle esence odpírána, i když se přece s mužstvím vůbec nevylučuje. S tématem křehkosti jako univerzální vlastnosti mi hned rezonuje projekt Petera Šavela a Jiřího Šimka Whoman. Oni v něm také pojmenovávají určitou křehkost nebo svůj nárok na ni, byť jinými prostředky. Navíc si uvědomuji, že by mne nikdy nenapadlo přisuzovat pojmu „křehkost“ jakékoliv negativní odstíny, vždyť je to vlastně stav odvahy v dobrovolné zranitelnosti, naopak cosi nesmírně silného a emancipovaného. (Možná ona vnitřní síla ženy, která ve spojení s fyzickou silou muže utváří archetypální efemérní bytost.) Křehkost je užitečná, křehkost je potřebná. Napišme manifest křehkosti a přiveďme ji do našich životů!

Dvě ženy… Jejich domovem je lehká kovová konstrukce pokrytá krajkovými látkami, je jako bezpečný pelíšek, útočiště a hnízdo, malý domek, ve kterém je možné se skrýt před krutostmi světa, možná symbolické lůno a domov pro vnitřní dítě. Ale jak inscenace pokračuje a výpovědi se na sebe kladou jako plástve, dává se i domeček pro panenky do pohybu a vrstvy jemné pavučinky z něj mizí jako slupky z cibule, abychom se dostali metaforicky i názorně pod povrch těch nejistot a okamžiků, kdy mají umělkyně pocit, že se dotkly své křehkosti. Až na samotnou kostru.

Inscenace využívá i abstraktních projekcí, které dolaďují některé atmosféry – znásobená krajka, ve které je možno se zcela schovat, hvězdná noc, která přikryje úzkosti a můry, domeček plný dětí nebo beztvarý chuchvalec strachu na zemi… Mikrofon je už mainstream, nechybí vtipné okamžiky, ale především je inscenace oslavou možnosti otevřeně prožít své šrámy a rány, své nejistoty i krásné vzpomínky. Je také výpovědí o tom, kde se křehkost ztrácí, je pohřbívaná nutností být pevný, rozhodný a necitlivý na obranu před závalem starostí a toho, co s sebou přináší takzvaný opravdový život. Strasti mateřství, frustrace a ztráta identity v sociální roli. To už není o křehkosti, ale o ztrátě svobody a sebeurčení. Vzpomínky na lásku se mísí se vzpomínkami na šikanu, celé portfolio zážitků, ve kterých si divák může domýšlet své vlastní žité paralely.

Tančící nohy nesměle balancující pod okrajem krajky, ruka chráněná v brnění, bláznivá diskotéka místo terapie. Ženy, které existují samy v sobě a se sebou. Jejich přítomnost je plná síly a sebevědomí, i tehdy když některá z nich hraje nejistotu. Bílá barva, která je pro inscenaci charakteristická, je jaksi všudypřítomně samozřejmá, nevzbuzuje specifické konotace nebo otázky po smyslu. Asi by bylo možné jít po její symbolice, ale vlastně funguje především jako esteticky sjednocující, vytváří čistý prostor, ve kterém diváka neruší žádné prvky… Zajímavá sonda do ženského světa, která hledá obecnou platnost, ale přece jen zůstává v mantinelech genderu a společenského statusu. Mě by nejvíc bavilo vidět ji asi v triptychu s Whoman a Men Shape Revised.

You Only Live Twice
Choreografie a režie: Manuel Ronda
Performeři: Miriam Budzáková, Silvia Sviteková, Matúš Szeghö, Andrej Štepita
Hudba: Eva Sajanová
Světla, scéna, kostýmy: Dorota Volfová
Ilustrace: Manuel Ronda
Vizuál: Matúš Szeghö
Premiéra: 20. 12. 2022

Krehkosť
Režie: Veronika Malgot
Choreografie: Libuša Bachratá
Text, účinkují: Libuša Bachratá, Veronika Malgot
Scénografie, kostýmy: Laura Štorcelová
Dramaturgie: Marek Godovič
Projekce: Veronika Šmírová
Hudba: Martin Geišberg
Light design: Róbert Mačkay
Premiéra: 10. 2. 2022