Běžně vnímáme Antonína Dvořáka jako autora tří koncertů, které významně obohatily světovou hudební literaturu – klavírní g moll, houslový a moll a nejoblíbenější violoncellový koncert h moll. Jak pozoruhodná je také Dvořákova koncertantní prvotina, Koncert pro violoncello a klavír A dur, B10, o tom se nás v posledních letech úspěšně snaží přesvědčit violoncellista Tomáš Jamník. Prvý violoncellový koncert napsal Antonín Dvořák, tehdy violista orchestru Prozatímního divadla, pro svého kolegu a přítele Ludvíka (Ludevíta) Peera. Byl to cellista známý technicky vyspělou a oduševnělou hrou a Dvořák tudíž hráčskými nároky nešetřil. Téhož roku 1865 však Ludevít Peer nastoupil svou životní pouť do ciziny a rukopis koncertu si vzal s sebou. Později po jeho smrti se autograf dostal do Britského muzea.
K prvému provedení tohoto violoncellového koncertu došlo u nás až v roce 1929, a to v cyklu jubilejních koncertů pražské konzervatoře pořádaných k pětadvacátému výročí úmrtí skladatele: profesor Jan Burian upravil violoncellový part a premiéru hráli absolventi František Berka a Otakar Vondrovic. Po letech se díla ujal Miloš Sádlo, oddaný dvořákovský interpret, provedl zevrubnou revizi hutného sólového partu a zároveň se o plnou rehabilitaci Koncertu A dur postaral dvořákovský badatel, skladatel Jarmil Burghauser (1921–1997); s odvahou a dokonalou vizí se pustil do orchestrace. Tak zdařile, že při poslechu nepoznáte, že autorem není Dvořák (nahrávka Supraphonu z roku 1977). Jarmil Burghauser zachází s orchestrací velmi citlivě jako s dílem nadšeného čtyřiadvacetiletého autora, angažuje nástroje podobně, jako psal tehdy Dvořák své první symfonie. Navíc se snaží o vrstvení sóla a orchestru, o potřebný dialog mezi sólem a orchestrem a respektuje Dvořákovo spojení všech tří vět v jediný proud, což bylo tehdy běžné, jak známe třeba z klavírních koncertů Lisztových.
Novodobý ambasador díla Tomáš Jamník pořídil nahrávku se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a dirigentem Tomášem Netopilem v roce 2011. Už ta má Jamníkovy interpretační zásahy, zejména velké zestručnění díla, jak jsme na koncertě slyšeli. Impozantní stručný orchestrální úvod, horny přednesou melodii, dřeva ji zopakují a rychlý vstup celého orchestru v zklidnění nastaví koncertantní nástup violoncella, které jasně, zřetelně a velmi účinně celý ten motivický úsek zopakuje. Už zde oceníte Jamníkovu hru, zpěvný pevný tón a citlivý přednes, který všem dlouhým, nekonečným pasážím hry dával permanentní zajímavost a napětí. Tomáš Jamník zkrátka Dvořáka zpívá s velkou znalostí a porozuměním, plynně a v jemné gradaci oblouku neustávajících návratů a krášlení základní melodie.
Britský dirigent James Judd má k české hudbě blízko a radostný rozlet Dvořákova mládí rozehrál citlivě, bez zbytečných akcentů, přesto efektně, včetně kulminační pasáže Allegra risoluta a tichého, jasného závěru houslí. Velký aplaus zcela vyprodané Dvořákovy síně vyprosil přídavek: z Pěti kusů v lidovém tónu, op. 102 Roberta Schumanna zahrál Tomáš Jamník druhý kus, fantazijně lyrickou zpívanku, a těžil z neodolatelné zpěvnosti violoncella naplno, včetně rytmického doprovodu cellového pizzicata spoluhráčů. Dojemné vdechnutí bezkonfliktní, romantické krásy.
Jako úvod k Dvořákovu mladistvému dílu by na začátku koncertu možná více hověla Akademická slavnostní předehra Johannese Brahmse, když už padla volba na symfonickou předehru. Je věnována mládí, je děkovným opusem, radostně cituje nejednu rakouskouherskou studentskou píseň. Vznikla ve stejný čas jako Tragická předehra, op. 81 a můžeme se domnívat, že právě touto vážnou skladbou skladatel zkrátka kompenzoval svůj hold akademickému veselí. Právě ve smyslu dramatu, ne truchlivého srdceryvu, v tónu ušlechtilého a neokázalého dramatického pathosu Tragické předehra vyzněla. Obdivuhodný komplex střídání silných akcentů tuby a pozounů, motivů a nálad procházejících houslemi a violami, smyčci i zpěvem dřevěných nástrojů, to typické brahmsovské symfonické bohatství hrál SOČR, orchestr vzácně vyrovnaný, naplno a James Judd dbal, aby dominující myšlenka kompozice skutečně gradovala.
Johannes Brahms byl upřímný Dvořákův obdivovatel; připomínat velký vztah Antonína Dvořáka a Josefa Suka netřeba. Vztah skladatelský jsme okusili naplno, v Pohádce, op. 16 žák svého Mistra nezapřel a Dvořák popravdě spontánně ocenil: „To je muzika z nebe!“ Pravý skvost české hudební lyriky, pohádka o nehynoucí lásce Radúze a Mahuleny. Prvně jako melodramatická hudba k Zeyerově hře, důmyslné intenzívně emotivní sepětí mluveného slova s hudbou, posléze svébytná symfonická skladba, čtyřdílná koncertní suita. Nejvyšší úcta nad krásou a kompozičním důmyslem Sukovy Pohádky lapí posluchače okamžitě, hned prvá věta O věrném milování Radúze a Mahuleny a jejich strastech staví účinně do kontrastu póly lásky, života a smrti, hned v začátku podmanivé sólo houslí (koncertní mistr Vlastimil Kobrle) s protihlasem klarinetu a harfy naštěstí slibují, že láska zvítězí. Druhá věta Hra na labutě a pávy zněla vpravdě tanečně, rozverná polka se švihem a lehkostí; Smuteční hudba kreslila tragiku smrti Radúzova otce a pohřeb magurského krále až drasticky, promlouvala silně hloubkou citové opravdovosti příběhu.
Závěrečná věta Runy kletba a jak byla láskou zrušena odkrývala krok za krokem a posléze totálně zrušila zlověstnou nenávist matky Runy a dala silný katarzní vrchol štěstí. Rozhlasový orchestr charakterizuje přesná artikulace a přesná souhra, kvalita. SOČR nabídl kvalitní festivalový večer pod taktovkou Jamese Judda. K exkluzivitě festivalu Dvořákova Praha patří i možnost vyslechnout Dvořákův Violoncellový koncert A dur v původní verzi s klavírem, a to v pátek 13. září v podání Jiřího Bárty a Terezie Fialové.
Festival Dvořákova Praha
Rudolfinum, Dvořákova síň, 11. září 2019
Johannes Brahms: Tragická předehra, op. 81
Antonín Dvořák: Koncert pro violoncello a klavír A dur, B10 (orchestrální úprava Jarmil Burghauser a Tomáš Jamník)
Josef Suk: Pohádka, op. 16
Tomáš Jamník – violoncello
Symfonický orchestr Českého rozhlasu
James Judd – dirigent
