Operní panorama Heleny Havlíkové (243)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Sezona přímých přenosů z MET od Agrippiny po Achnatona. - Pária se vrátil… s kulometem.
Ph. Glass: Achnaton – The Metropolitan Opera 2019 (zdroj MET)

Sezona přímých přenosů z MET od Agrippiny po Achnatona
Nedávno jsem v Operním panoramatu představovala výhled našich operních divadel na sezonu 2019/2020. Vedle nich se staly součástí operního dění u nás i přímé přenosy z newyorské Metropolitní opery do kin. Letos to bude u nás už třináctá sezona. V USA čtrnáctá, kdy s tímto nápadem aplikace nových mediálních technologií i na operu přišel generální ředitel MET Peter Gelb.

Přímé přenosy z MET se staly novým fenoménem po celém světě. Celosvětově se už prodalo 26 milionů vstupenek v sedmdesátce zemí. MET se tak dostala do širokého povědomí a „převálcovala“ evropská operní divadla, jakkoli inscenace těch špičkových jsou svou úrovní s MET srovnatelné a inscenačním přístupem často zajímavější. U nás se počet kin postupně rozrůstal na nynějších pětadvacet a jsou mezi nimi i menší města jako Týn nad Vltavou, Semily nebo Chotěboř do deseti tisíc obyvatel. Za dosavadních dvanáct sezon u nás navštívilo přenosy – a bylo jich dosud 120 – přes 400 tisíc diváků. Sázkou na jistotu bývají Pucciniho opery, u nás „bodovala“ v roce 2014 Rusalka s Renée Fleming.

Názory na tento způsob sdílení operního představení se různí. Jistě, výslednou hudební i vizuální podobu přenosu a promítání v kině výrazně ovlivňuje zvuková technika s možností zdůraznění sólistů vůči orchestru i vzájemného vyrovnání síly hlasů a režie záznamu s výběrem střihu celků a detailů v divadle nedostupných. Divák v kině vidí a slyší jinou podobu inscenace, než ten v divadle. Ale i přímo v divadle mohou diváci vlivem akustiky i místa, jak daleko od jeviště sedí, hodnotit představení různě – a to nemluvím o osobním nastavení, vkusu, ale i náladě, s níž člověk na představení přišel. To bychom museli zavrhovat i vydavatelství se záznamy na DVD nebo CD či jiných nosičích. Přímé přenosy do kin jsou ale s divadlem podobné v tom, že tu nechybí on-line zážitek a ono divácké sdílení. Jsem přesvědčená, že přenosy do kin jsou jednou, nikoli však jedinou z cest, jak zprostředkovat operu výrazně širšímu okruhu lidí, v případě MET navíc v kvalitě tohoto prestižního divadla. Nakolik přenosy vyprovokují diváky k tomu, aby začali chodit na operu i do místního divadla, nebo naopak je srovnání úrovně MET s domácí operní produkcí odradí, záleží na každém.

G. Gershwinn: Porgy and Bess – The Metropolitan Opera 2019 (zdroj MET)

Na sezonu 2019/2020 MET nabízí v posledních letech ustálený počet deseti přenosů. V dramaturgii opět namíchala stálice operního repertoáru s méně často uváděnými operami. Vedle Pucciniho Madame Butterfly a Tosky a Wagnerova Bludného Holanďana to bude Massenetova Manon, Donizettiho Marie Stuartovna, ale i Bergův Vojcek a opera Porgy a Bess. Možnost vidět u nás tuto Gershwinovu operu je do značné míry výjimečná, protože dědicové podmínili její uvádění obsazením černošskými interprety. V MET to bude jako Porgy Eric Owens, z jiných produkcí dobře známý basbarytonista, a sopranistka Angel Blue. Podle dostupných informací je u nás právě o tuto Gershwinovu operu zatím největší divácký zájem.

Tento základ MET okořenila jednak soudobou novinkou Philipa Glasse Achnaton o rebelujícím egyptském faraonovi, jehož Glass určil pro kontratenoristu, jednak barokní operou – Agrippinou Georga Friedricha Händela, ovšem v moderním režijním výkladu Davida McVicara.

Přenosy jsou kombinací nových nastudování, kdy přenos většinou následuje vzápětí po premiéře, a obnovených inscenací. Letos to je pět na pět. Na rozdíl od našich divadel, která po naplánovaných reprízách inscenaci zcela „zničí“, MET ji ukládá a v různých intervalech po dvou, ale i třeba pěti letech obnovuje. Takže k vidění mohou být produkce i třicet, čtyřicet let staré. MET se tak ani v přenosech nevyhýbá opakování nejen titulů, ale i inscenací, takže v této sezoně to bude už třetí Butterfly a Turandot, druhá Manon a Marie Stuartovna, dokonce čtvrtá Tosca, ovšem druhá v režii Davida McVicara. Opakování ovšem bývá aktualizováno jiným obsazením titulních rolí.

Právě sólisté jsou považováni za devízu newyorských produkcí. MET si zakládá na hvězdách, které svými inscenacemi zároveň vytváří. Takže ani v této sezoně nebude chybět Anna Netrebko jako Tosca, Diana Damrau v roli Marie Stuartovny, Joyce DiDonato jako Agrippina nebo Bryn Terfel v roli Bludného Holanďana. V obsazení je uvedený také Plácido Domingo jako Sharples – a uvidíme, jak zareaguje MET na jeho nařčení ze sexuálního obtěžování, kdy opera v San Francisku s Domingem spolupráci přerušila. Do titulní role Vojcka je obsazený Peter Mattei, Turandot bude zpívat americká sopranistka Christine Goerke, Manon Lisette Oropesa a rytíře des Grieux Michael Fabiano. Při srovnání s evropskými divadly je zřejmé, že z hlediska zpěváků je úroveň vyrovnaná a MET některé excelentní sólisty opomíjí – a naopak hvězdy z MET se v evropských produkcích neobjevují.

G. Puccini: Turandot – The Metropolitan Opera 2019 (zdroj MET)
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na