Na hraně tance

Koho objímá tanec v činohře
V prostoru vršovického Vzletu se konala premiéra inscenace Objal mě bůh a nic v režii Daniely Špinar. Mezi námi „lidmi od tance“ vzbudila hned pozornost, neboť vedle dramaturgyně Marty Ljubkové se na čelních příčkách autorského i hereckého kolektivu objevilo jméno Terezy Ondrové, jedné z nejvýraznějších tváří (a těl) současné taneční scény posledních dvou dekád. V inscenaci, která skrze texty soukromého deníku přibližuje poslední rok režiséra a šéfa Divadla Na zábradlí Petra Lébla, jí připadla úloha choreografky, ale především role vnitřního světa romanticky rozervaného hrdiny, člověka, který se zřejmě silou prožívání svých citů a emocí nehodil do doby, ve které se narodil. Kvantový skok v současném vývoji společnosti nám úlevně dovoluje naprosto ponechat stranou takové trapné otázky, jako proč ztvárňuje muže tanečnice nebo jaká je tady čí identita.

Ačkoliv jde v zásadě o trojroli (kterou současně naplňují herci Anna Kameníková a Jáchym Sůra a již nepochybně analyzují příslušní odborníci na činoherní režii), Tereza na scéně vyniká fyzickou přítomností a až instinktivní schopností vtělených emocí. Je to především její tělo, skrze které je zobrazován univerzální příběh o potácení křehké duše mezi euforickým šílenstvím a hrůznou tmou zoufalství z neodvratitelného nezdaru.

Mohl by to být příběh kohokoliv z nás, kdyby nebyly přítomny reálie divadelního prostředí, které mu dodávají na krutosti a palčivosti, byť asi jen v očích těch, kteří tohle prostředí znají a kteří vědí, kolik zla, posměchu a nepřejícnosti se v něm skrývá – a zdaleka se to netýká jen pomyslné rivality mezi umělci, kterou si sladce nevědomá veřejnost představuje jako jediný problém. Snad je to tím, že se v divadle tolik lidských duší, osudů a emocí stále obnažuje, že se v něm dospělí a zralí lidé tak snadno stanou terčem zcela nedospělé zloby a posměchu. Možná právě to je pak příčinou tragédií, jako byla ta, kterou skončil život Petra Lébla. Škoda mladého života a mementa bez ponaučení…

Mohl by to být příběh kohokoliv z nás, kdyby nebyl proložen ukotvující linií divadelního provozu, motivem probíhajících zkoušek Čechovovy inscenace Strýček Váňa. Ta inscenace šla později i v televizi a asi každý si pamatuje, jak byla provázána s písní Růže z Texasu, která samozřejmě nemůže chybět ani zde. Po Objal mě bůh a nic zůstává vtíravá pachuť sebeidentifikace, pocit obnažení i voyeurské nepřístojnosti nahlížení do soukromí někoho, kdo nemůže zvednou hlas na svou obranu.

Tereza Ondrová ztělesňuje nejen všechny ty duševní zmatky a pohnutí, ale i samotnou podstatu současného tance – jeho emotivní povahu, schopnost vyslovovat to, co je skryté a na co slova nestačí. Tanec není médium, kterým se má doslovně vyprávět nebo popisovat, od toho je pantomima a tam, kde už ani jeden nestačí, nastupuje slovo (protože kdybychom k vyjádření všech svých myšlenek nepotřebovali slova, řeč a jazyk by se jaksi nikdy nevyvinuly, nebyl by k tomu důvod). Nonverbální složka však patří k plnohodnotné komunikaci, stejně tak jako tanec není všespásný a nelze jím říct vše. Ale ani slovo bez spojení s pocitem není naplněno významem: neboť slovo není významu rovno, ono jej jen zastupuje.

A užití tance v kontextu takovéhle inscenace je právě skvělým příkladem toho, jak je funkční tam, kde být má. Dostáváme díky němu do těla emoce v komplexní podobě, protože přenáší napětí přímo jako zrcadlením. Pro Terezu Ondrovou je to přirozené, protože své tělo dokonale ovládá, není tu ostatně za účelem demonstrace konkrétní techniky nebo dovednosti, ale jako součást výpovědi. I doslovně, protože také ona v některých chvílích mluví. Důležitější je ale sledovat její fyzické napětí, šťastné rozechvění i klackovitou neohrabanost, sesouvání se do sebe nebo naději v závěru, kdy už vidí přicházet konec svého utrpení i morálních dilemat.

Eh, zase jsem šlápl do nafty, všude jsou ty prokleté petrolejářské vrty
Snad je to použitím angličtiny v písni Matouše Hekely, která je celou hodinu pouštěna ve smyčce z reproduktoru, snad tím hraným zálesáctvím nebo kašírovanou krajinou a reprodukcí severoamerické hornaté krajiny na horizontu, ale inscenace Honzy Mocka ve mně vytrvale vzbuzuje asociaci na scénku z Návštěvních dnů, kde se Š+G vydávají na Aljašku po stopách lupičů sér.

Ale vážně: inscenace Krajina s bažantem, zajícem a srnkou, kterou uvádí Jan Mocek v Alfredu ve dvoře, je tentokrát ryze nonverbální, ba i na tanec chvilku dojde, ačkoli si nejsem tak úplně jistá, jestli se performeři mění v zajíce, nebo spíše v satyry. Koncept je postaven očekávaně na hře s divákem, ačkoliv není participativní (vidíte – jde to i bez toho). Hlavním motivem je prázdnota, nicota a také faleš, umělost – všeho a všech. Detaily a střípky vtipů jsou ukryté a divák má volnost v tom, zda souvislosti a narážky hledat, nebo se pouze pobavit absurdním počínáním interpretů a jít o dům dál.

Pokud jde o onu zdánlivě banální písničku, z letáku se dozvíme, že obsahuje narážky na spisovatele Johna Roberta Fowlese, německého romantického malíře Caspara Davida Friedricha a filosofa Immanuela Kanta, na kterého naráží začátkem výroku „Hvězdné nebe nade mnou“, ale místo obvyklé zásady doplňuje „hluboká prázdnota ve mně“. Tuhle hlubokou prázdnotu činů ilustruje konání tří performerů na scéně (Robin Seidl, Arseniy Mikhaylov a Tomáš Janypka), kteří pečlivě vytváření na scéně kašírovanou krajinu, aby se z ní pak nechali vyhnat dešťovou přeprškou, vytváří si umělou hladinu z destilované vody, dokonce i umělé odpadky, aby byl pobyt v jejich krajině co nejautentičtější. Až do poslední chvíle jsou umělé i pózy s kytarou a zpěv, a výsostně umělohmotný je i horizont s malbou jezera Lake Tahoe, na kterou může i napršet a nasněžit a nestane se nic. Obraz zkázy vprostřed i na konci představení je stále naplněný něčím z klasického krásna, ať je to poetická mlha měnící se v duhu nebo rozvrácená krajina, ve které i zmar je jako malovaný (zdaleka ne tak brutální jako obrazoborecké zvěrstvo v Present: Perfect).

Vše se v této nihilistické baladě odehrává v neúprosně pomalém tempu, které diváky ukolébává div ne ke spánku, zatímco jim na nervy brnká kytara nemilosrdně opakující píseň, která také není pravá. Tři mastňáci, greenhorni, rození městští paďouři, kteří vytvářejí umělou krajinu s vycpanými bažanty a zajícem, mají do skutečných zálesáků nebo jen táborníků také na míle daleko. Všechno pravé a skutečné už došlo…

Inscenace zobrazuje hloubku destrukce, které je člověk schopen vůči svému okolí, absurditu jeho počínání, když se snaží předstírat, že je vlastně všechno úplně v pořádku a že poležení v umělé trávě, na umělé skále a v přefiltrované vodě je rovno hovění na louce za slunného dne. A zároveň si zahrává i s divákem a svou vlastní vážnost předstírá, neboť performeři ji každou chvíli narušují gestem nebo drobným pohledem, je nepopiratelnou provokací a snaží se nás zmást (to ostatně autor dělá skoro vždy). Ne že by nebyla připravena pečlivě a neobsahovala dobré pointy. Ale je absurdní do všech svých důsledků a v honbě za hlubokým významem bychom se měli včas zastavit, než narazíme na… třeba polystyrenovou zeď. Na tuhle vějičku může sednou jedině vycpaný bažant, hombre!

Objal mě bůh a nic
Režie: Daniela Špinar
Choreografie: Tereza Ondrová
Dramaturgie: Marta Ljubková
Scéna: Lucia Škandíková
Kostýmy: Linda Boráros
Hudba: Matěj Kroupa
Zvuk: Matouš Pospíšil
Video: Dominik Žižka
Světla: Jan Hugo Hejzlar
Produkce: Denisa Sedláčková, Tomáš Sosna
Hrají: Tereza Ondrová, Anna Kameníková, Jáchym Sůra
Premiéra: 12. 4. 2023, Vzlet

Krajina s bažantem, zajícem a srnkou
Koncept, režie, scénografie: Jan Mocek
Hrají: Robin Seidl, Arseniy Mikhaylov, Tomáš Janypka
Hudba: Matouš Hekela
Zvuk, světlo: Ondřej Růžička
Umělecká spolupráce: Tinka Avramova, Irina Andreeva
Konzultace: Sodja Lotker, Erika Čičmanová, Martin Vala
Produkce: Táňa Švehlová, SixHouses z. s.
Premiéra: 28. 11. 2022, Alfred ve dvoře
Zhlédnuto: 13. 4. 2023