Na Letní Letné 2022 (1): Volání po svobodě a štěstí

Tři hlavní zahraniční hosté, výběr českých projektů a koprodukce, nepřeberné množství pohádek a aktivit pro děti, večerní koncerty. Letošní ročník festivalu nového cirkusu a pohybového divadla Letní Letná dal zapomenout na předešlé sezony poznamenané pandemií a nabízí opět zážitky pro celou rodinu. Svá šapitó rozbily na kraji Letenských sadů hostující produkce, denně se hraje v Českém stanu, který už najdeme po paměti, a pokud počasí přeje, odehrává se část programu pod širým nebem.

Zdatně se Letní Letná vyrovnává i s probíhající výstavbou vodní nádrže, která rozdělila výsostné festivalové území a zázemí na dvě části. Stálý návštěvník se jistě neztratí, ale v noci jej může zmást potemnělý předěl, který narušil někdejší dojem rušného bulváru nebo sváteční kolonády. Program je však velmi pestrý, zaměřený letos na střízlivé inscenace, které nesázejí na přílišnou spektakulárnost ve smyslu velké show na podívanou (s výjimkou zahajovacího programu), ale k vážnějším tématům a složitějším postupům, dramaturgie nemá ve znaku údiv a oslnění, jako by se do všeho dění prolínala atmosféra doby, v níž se vědomě bavíme, protože jde o očistný proces, který je potřebný a zdravý, ale přitom nezapomínáme na jakousi vnitřní vážnost časů, jež nás obklopují.

Na programu jsme měli možnost zhlédnout množství projektů domácí provenience, z nichž mnohé se točí (někdy vpravdě doslova) kolem tématu svobody, rizika, závrati přinášející štěstí, které není možné dosáhnout bez nebezpečí. To je sice i samotným jádrem artistiky, která má reálné nebezpečí a risk ve své povaze, ale i jako téma, které umělci rozvíjejí úmyslně, ať už v projektech pro dospělé nebo dětské publikum.

Jednu z nejsilnějších výpovědí v tomto směru předkládá Eliška Brtnická, která svůj variabilní projekt Han Out situovala vně i dovnitř českého cirkusového stanu a pozvala diváky do světa, v němž vládne touha po dobrodružství a riziku jako princip životní cesty. Vybaveni bezdrátovými sluchátky, která zajišťovala ambientní zvukovou krajinu, jež každému návštěvníkovi odcloní ruch a shon vnějšího světa, i když je stále v centru dění, pohybují se návštěvníci nejprve na volném prostranství stanového zázemí. Eliška Brtnická pak několika z nich dává možnost pomoci jí ke svobodě, doslova se odstřihnout od pout, jež by ji mohla svazovat se zemí. Nesměřuje však rovnou k výšinám stanového plachtoví, ale do nitra stanu.

Ačkoli je zřejmé, že každá pohybová akce je neplánovaná a promyšlená, působí performerka bezprostředně, jako kdyby teprve zkoumala možnosti prostoru, který skýtá lákavé nebezpečí. Je snad možné se jeho zakoušením vymanit z obav o zdraví a bezpečí, je to forma tréninku odolnosti a svobodomyslnosti? (A dá se vůbec svobodomyslnost naučit?) Přestože jsme přesvědčeni o kvalitách a zkušenosti akrobatky, napětí v publiku roste s tím, jak stoupá její křehká postava vzhůru. Zbytky z bezpečnostních pásek, které uvízly kolem jejího pasu po prvotním zápase na svobodu, splývají kolem jejího těla jako závoj akvarijní rybky nebo medúzy unášené proudem. Ale do vizuálních vjemů se přimísí i sluchové, když slyšíme úryvky veršů a vzpomínek jejích vrstevníků na trávení volného času v době, kdy byli ještě dětmi a kdy velkou zábavou bylo právě vyhledávání nebezpečí, jež ovšem často provázely pády a úrazy. Dětské hlasy naznačují, že ta touha po jisté míře nebezpečí, ne vždy vědomá, dřímá v každém.

Eliška se dotýká obecného tématu svobody a jistoty, jejich vzájemného rozporu, který určuje společenské a politické debaty posledních dvou staletí. Mezi absolutní svobodou hraničící s anarchií a dokonalou jistotou a bezpečím hraničícím s vězením existuje obrovská škála, na které se každý z nás snaží najít kombinaci vhodnou pro sebe a zároveň kompatibilní s aktuálním politickým a společenským systémem. Život je formován všemi velkými i menšími rozpory, které vznikají mezi touto potřebou a prostředím, okořeněny ještě o otázku, zda potřeba svobody nebo jistoty je vrozená, nebo naučená, zda jde o přirozenost nebo sociální konstrukt. Jak vidíme na pohnuté historii naší moderní civilizace, pohybuje se touha po svobodě a touha po bezpečí jako kyvadlo a jedna poloha neochvějně střídá druhou, menší výkyvy střídají velké výkyvy revolučních aktů.

Na to všechno nás může upozornit a podnítit naši pozornost performance ryze osobní, která zkoumá hranici jistoty a rizika na vlastním těle. Nemá ambici rozumovat nad složitými mechanismy výkyvů revolučních nálad společnosti, jež v jedné generaci žádá svobodu, aby se v další dožadovala bezpečí a jistot. Spíše vede k zamyšlení na úrovni jednotlivce, ať už umělce, pro kterého je otázka svobody a nezávislosti v tvorbě vždy klíčová, ale i každého člověka v jeho každodenním životě. „Kéž bych něco takového také dokázal. Vystoupat vysoko nad zem a cítit jen vítr ve vlasech,“ pomyslí si asi leckdo, když sleduje akrobatku, která zhlíží na svět ze špice cirkusového stanu. Co nám brání? Na to si musí každý co nejupřímněji odpovědět sám.