Nad Olomoucí zazáří měsíček na nebi hlubokém v režii bratrů Cabanových

Rusalka patří již sto dvacet let k největším klenotům nejen české ale i světové operní literatury. Genialita Dvořákovy hudby a libreto Jaroslava Kvapila zaujme všechny diváky bez rozdílu věku. Michal a Šimon Cabanovi, tvůrci ceremoniálů Mezinárodního Filmového festivalu v Karlových Varech, režiséři oper Leonarda Bernsteina či inscenace Bond/ Medea – sentimentálně senilní (sta)řecká last minute tragédie, nabízejí svou režií další možný pohled na nesmrtelné dílo.

„Rusalka pro mě byla vždy více pohádkou pro dospělé nežli pohádkou pro děti. Je v ní ukryto mnoho psychologických poselství a žánrově se dle mého názoru blíží až k psychothrilleru, nebo dokonce hororu. Jsem ráda, že inscenátoři v Olomouci vzali dílo vážně natolik, že ho zpracovávají tak, jako by se všechna bezpráví v této opeře mohli dít i jim samotným. Z tohoto výrazného inscenačního vybočení, oproti uplynulým sezónám, mám velký respekt a velice si ho vážím. Mít v našem operním domě jméno Cabani je obrovská čest,“ sdělila umělecká šéfka souboru opery a operety Moravského divadla Olomouc Veronika Loulová.

Bratrské režisérské duo se na Rusalku dívají optikou současného světa. Svou interpretací naráží na nutkavé sny a touhy, kterým lidé bez rozmyslu propadají, anebo neschopnost komunikace a generačního poučení se z chyb a jejich neustálý cyklus. Současně nachází některá východiska v psychoanalýze Sigmunda Freuda a Oidipovském komplexu, protože jsou přesvědčeni, že tento fenomén ovlivnil již samotného Dvořáka s Kvapilem.

„Opera, díky hudbě, přináší vnímání ne realistického příběhu, ale asociační vnímání, podobenství. Zvláště dnes, kdy nerozhodnost Prince je podobná neschopnosti mnoha mladých mužů jasného rozhodnutí, komunikace, odpovědnosti. Oproti tomu Rusalka, jako žena je ochotna nejvyšší oběti pro dosažení cíle. A to hned, spontánně, zdánlivě bez rozmyslu. Jakmile jsem se ponořil do hudby a příběhu libreta, představil jsem si Olomouc a město univerzit plné mladých princů a rusalek,“ přiblížil svou inspiraci Šimon Caban a k ději dále vysvětluje. „Sledujeme příběh Vodníka coby stárnoucího muže, který kdysi také býval mladým krásným princem, ale teď už je jen voyerem mladých slečen, z nichž jedna zatouží překročit hranici virtuálního světa, dostat se do reality a odhalit – nám – tak jeho pravou identitu. Ve svém mládí netuší, že i ona jednou zestárne a nakonec se stane pro mnohé mladé ježibabou, která se bude chtít pomstít muži, který ji kdysi opustil.“

Tvůrci chtějí novým zpracováním Rusalky oslovit mladé lidi, protože v jejím příběhu spatřují paralelu s dneškem a s tím, co mladá generace prožívá. Navíc ve zkostnatělém převyprávění nevidí smysl. „Jaroslav Kvapil s Antonínem Dvořákem vedli tvůrčí dialog, který cílil k nejlepšímu vyznění díla. My v tomto dialogu musíme pokračovat se současným divákem i s tím vědomím, že někoho raníme, někoho potěšíme a někdo si toho, a i to si musíme přiznat, ani nevšimne. Ale inscenovat něco, co už tu mnohokrát bylo, je zbytečné. Chceme připravit kultivovanou, ale strhující Rusalku. Původní a přitom současnou. Nikoliv jako pohádku, ale jako drama,“ dodali ke svému záměru CABANI.

Marko Ivanović, šéfdirigent opery Národního divadla Brno, který je autorem hudebního nastudování a dirigentem, nechává Dvořáku hudbu plně vyznít. „Naše Rusalka není po hudební stránce nikterak revoluční nebo skandální. Snažil jsem se nechat Dvořáka promlouvat jeho přirozenou lyričností a nechat jeho hudbu plasticky vykreslovat jednotlivé nálady, charaktery i citová pohnutí. Vytahovat detaily, kterých je Dvořákova hudba pokaždé plna. Mým cílem, zkrátka, bylo vytvořit přesvědčivou, krásnou a emočně dráždivou vrstvu, o kterou se bude moct opřít překvapivě kontrastní, lehce provokativní a aktualizovaný režijní výklad,“ vysvětlil Ivanović a přiznává, že byl ze začátku spolupráce v rozpacích. „Úpravy textů jsou v činohře celkem běžným jevem, ale úprava operního libreta je věc poněkud ošemetnější. A zvlášť u tak prokomponovaného a notoricky známého díla, jakým je právě Rusalka. Ale musím říct, že mě už během prvních pracovních sezení pan režisér o své koncepci natolik přesvědčil, že jsem s velkou radostí nabídku přijal. Protože všechny navrhované škrty a změny dávaly naprostý divadelní smysl. Ano, v našem pojetí se nejedná o pohádku. Je to spíš sociální drama o dospívání, stárnutí a osudových rozhodnutích, která už nikdy nelze zvrátit. A ačkoliv tato témata jsou ve Dvořákově díle zakomponovaná, zůstávají často ukryta pod pohádkovou slupkou.“

Titulní roli Rusalky ztvární Barbora Řeřichová a Radoslava Müller. V roli Vodníka se představí Jiří Přibyl v alternaci s Davidem Szendiuchem. Princi propůjčí svůj hlas Jakub Rousek a Eduard Martyniuk.

Barbora Řeřichová si Rusalku zahraje již počtvrté. „Rusalka se mnou zraje, tedy má interpretace Rusalky. Vždy se k ní dostanu s odstupem několika let. Od mé první Rusalky k této vedla pětiletá cesta. Člověk se vyvíjí a tím pádem i jeho pojetí role. V nové interpretaci je pro mě Rusalka víc „opravdová”. Nejedná se o prvoplánově zasněnou pohádkovou bytost, ale má postava zde prožije změnu z víly v naivní dívku, která doufá v pravou lásku, v ženu, která už ví, oč v našem světě běží, až po smířenou dámu. To vše lze ztvárnit v různých emočních škálách, které korespondují s hudbou Antonína Dvořáka, takže já jsem jako interpret maximálně spokojená,“ prozradila vztah k roli Řeřichová a přiznává, že je pro ni celé dílo srdeční záležitostí. „Po pěvecké stránce je nádherná i náročná zároveň. Člověk už potřebuje nějakou interpretační vyspělost i výrazovou škálu. Musí si umět rozvrhnout síly a vědět, kdy být lyrický, jemný a kde zase naopak poněkud dramatický, patřičně naléhavý. V téhle roli je všechno, a proto je tak výjimečná. Jsem nesmírně vděčná, že si mě Rusalka opět našla a já věřím, že si také ona najde své příznivce,“ dodala operní pěvkyně Barbora Řeřichová.

Postavu Vodníka, coby stárnoucího muže, který utíká do virtuálního světa, hraje Jiří Přibyl. „Vodník je v olomoucké inscenaci sonda do různých životních etap muže. Já tak mohu prožívat svůj střední věk, ve kterém se nacházím, a mohu využít invence ze svého života. Zároveň otevíráme možnosti pohledu do budoucna, kam se život člověka ubírá. Dotkneme se tedy i tématu stárnutí. Po pěvecké stránce je to náročné. Vodník je psán pro bas, ale polohy jsou často ve vyšší poloze, až v barytonu. Jinak se mi Vodník zpívá nádherně, užívám si tu Dvořákovu melodičnost a duchovní rozměr jeho hudby,“ přiznal Jiří Přibyl s tím, že Antonín Dvořák je jeho oblíbený autor.

„Spolupráce s panem režisérem a dirigentem byla moc příjemná. Dostali z nás všechno to, co ke své vizi potřebovali. Velice nenásilně a noblesně nás vedli celým zkouškovým procesem. Za to patří oběma pánům můj dík,“ uzavřel operní pěvec Jiří Přibyl.

S novým zpracováním koresponduje i výtvarné ladění inscenace, které proti sobě staví dva světy – vodní (virtuální, mystický), vyznačující se opulentní, vysoce estetickou scénou, a lidský svět, který je znázorněn prázdnotou a dekadentními symboly. „Kostýmní koncepce je tvořena dvěma až panoptikálně vykreslenými světy, svět vodních bytostí a svět ideální, mezi nimiž se Rusalka snaží balancovat. Hlavními významovými atributy těchto dvou světů se v kostýmu proto stávají stylizované, nadsazené, až přehnané tvary a barvy, které vytvářejí ucelené světy, mezi nimiž se Rusalka transformuje. Inscenace je otevřená i ukončena civilním kostýmem, který pomáhá více prohloubit surrealistické a panoptikální vizuální řešení inscenace a jejích hlavních postav,“ popsala svůj přístup kostýmní výtvarnice Karolína Srpková.

Soubor opery a operety Moravského divadla uvede Rusalku pojedenácté ve své historii. V roce 2014 byla inscenace navíc uvedena jako balet v režii Roberta Balogha.