Nápadů mám plný notes! Rozhovor s Tomášem Pilařem

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Tomáš Pilař, umělecký šéf opery Divadla J. K. Tyla v Plzni, loni oslavil třicáté narozeniny. Narodil se v roce 1988 v Praze. Vystudoval operní režii na Hudební fakultě JAMU u profesorů Tomáše Studeného, Václava Málka a Aleny Vaňákové, soukromě scénografii u Pamely Howard a Josefa Jelínka. V roce 2009 byl vybrán do finále Linbury Prize v Londýně jako vůbec první český režisér. Téhož roku se umístil na třetím místě v Mezinárodní režisérské soutěži vyhlášené Janáčkovou operou v Brně. Je nositelem stipendia Bayreuther Festspiele 2011. Od roku 2013 působil jako dramaturg Janáčkovy opery. Od sezony 2014/2015 šéfuje plzeňské opeře.
Tomáš Pilař (zdroj FB)

Pane Pilaři, byli ve vaší rodině hudebníci? Co vás přivedlo k hudbě, k opeře, ke studiu operní režie a scénografie?
Můj táta byl koncertním mistrem pražské Státní opery, a právě tam jsem se v ještě předškolním věku s operou seznámil. Maminka byla televizní, později rozhlasovou hlasatelkou, takže určité dispozice jsem měl z obou stran. Zajímavé je to, že jsem nikdy netoužil režírovat nic jiného než hudební divadlo. Vždycky jsem v něm cítil to nejsilnější propojení žánrů, jakého lze na poli umění dosáhnout. A pokud se ptáte na scénografii, tak tou jsem se zabýval hlavně proto, abych se zdokonalil jakožto režisér tíhnoucí k vizuálnímu vnímání jevištní estetiky.

Vybavilo vás studium dostatečně pro praxi? Co škola naučit nemůže? A co by naopak třeba mohla, ale neděje se tak?
Vystudoval jsem brněnskou JAMU, kde se na operní režii pohlíží veskrze prakticky a je zde možné sáhnout si v reálu na každou z profesí, kterým pak režisér v praxi velí, takže jsem měl to štěstí usednout za světelný i zvukařský pult, šít kostým, učit se jevištní pohyb i řeč, osvojit si základy dirigování a dramaturgie. Sám zastávám ten (dnes už bohužel staromódní) názor, že se operní režisér musí umět dokonale orientovat v partituře a rozumět stavbě scény, stejně jako stavbě dramatu. V tomhle mi dala JAMU asi nejvíce, co mohla. Upřímně si myslím, že naučit se toho dá skutečně hodně. Každý nový student přichází do oboru se svou jedinečnou osobností, vlastním dramatickým cítěním a uměleckou vizí – a vše ostatní mu může dát výchova a vzdělání.

Mascagni: Iris, DJKT Plzeň 2019 (foto Martina Root)

Jak těžké je prosadit se jako začínající operní režisér? Co je k tomu potřeba kromě talentu a píle? Štěstí? Tvrdé lokty? Dobré kontakty?
Zpětným pohledem považuji za zázrak, že se mi podařilo jako režisérovi prorazit, protože získat dnes na poli operní režie práci, zejména jako začátečník, je mimořádně obtížné. V mém případě bylo asi klíčové nepohrdnout žádnou příležitostí, byť se třeba mohla zdát nepodstatná. Začínal jsem v Národním divadle Brno jako tlumočník z angličtiny, poté se stal asistentem režie, dramaturgem, začal režírovat menší projekty, až jsem obdržel nabídku režie samostatné inscenace. Zajímavé je to, že jsem nikdy neměl agenta, ani jsem si nikdy, opravdu nikdy, neřekl o práci. Takže pokud bych mohl dát nějakou radu adeptům operní režie, bylo by to, aby se své práci absolutně oddali a důvěřovali, že se jim otevře správná cesta.

Máte jistě skladatele a opery svého srdce, prozradíte nám je?
Zajímavé je to, že jako posluchače mě nejvíce oslovuje hudba doby, kdy ještě opera neexistovala, což je 15. a 16. století, nicméně na operním poli ke mně nejhlouběji promlouvají díla 20. století a současnosti. Tíhnu ke scénické tvorbě Bohuslava Martinů, Sergeje Prokofjeva, Benjamina Brittena, Leoše Janáčka, a pokud bych si mohl z celé historie hudby (i té neoperní) vybrat jedno jediné cédéčko, které by se mnou mělo zůstat na pustém ostrově, byly by na něm Monteverdiho Mariánské nešpory a pětihlasá mše Kryštofa Haranta.

Tomáš Pilař (foto Aleš Ležatka)

Jak vzpomínáte na svoji úplně první samostatnou operní režii? Co to bylo a kde?
Pokud sem lze započítat i studijní práci, tak to byla Martinů Veselohra na mostě v Komorní opeře JAMU. Pojal jsem ji tehdy jako existenciální grotesku a mým cílem bylo, aby se při ní diváci smáli a zároveň je mrazilo v zádech. Nejvíce vzpomínám na úžasnou atmosféru a nadšení, které mezi studenty panovalo, protože v téhle unikátní instituci jsou všechny umělecké profese od zpěváků přes výtvarníky po osvětlovače zastávány právě studenty. Na profesionálním poli to potom byla opera pro děti Papageno hraje na kouzelnou flétnu v brněnském Národním divadle, která se na repertoáru drží dodnes.

Šéfem opery v Plzni jste se stal v pouhých 25 letech. Nedívali se tam na vás někteří trochu spatra? Jaké byly vaše začátky v Plzni?
Určitě by se někdo takový našel, ale zaplaťpánbůh mi to nikdy nikdo nedal najevo. Naopak si moc vážím celého souboru, se kterým bylo možné od počátku budovat vztah na základech důvěry a vzájemné úcty.

Po pěti létech mého plzeňského angažmá vidím v těch začátcích možná až příliš úzkostlivou snahu neudělat nikde chybu, nikde se nepřepočítat, přeci jen to byla má první zkušenost v podobně významné funkci, dnes bych si asi dovolil jít do odvážnějších rozhodnutí. Neustále jsem studoval nějaké zákony, všechno si mnohokrát ověřoval a díkybohu, když jsem někde škobrtnul, soubor mě vždy podržel.

Arthur Honegger: Jana z Arku na hranici – DJKT Plzeň 2016 (foto Pavel Křivánek)

Do šéfovské pozice jste jistě vstupoval s nějakými představami, vizemi, plány… Co z toho se vám podařilo realizovat, na co jste hrdý?

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


1
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
1 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
1 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Vandal

Chci poděkovat autorovi za odpověď na mou otázku, ve kterém divadle v ČR je možno spatřit barokní operu – asi mimoděk, protože otázka byla položena jinému publicistovi. Hned jsem si přečetl všechny články o Tomášovi Pilařovi a velmi se mi jeho program líbí. Má šanci dostat své divadlo na evropský standard. Pro mne je to bohužel nejhůře dostupné divadlo v republice. To i do Drážďan je lepší cesta o Vídni nemluvě. Přesto slibuji, že na Poppeu do Plzně přijedu, pokud na mne zbude lístek. Plzeňské divadlo totiž ještě nemá program a prodej vstupenek na příští sezónu. S dovolením pár osobních… Číst vice »