Láska, páska a pomerančový koktejl

  1. 1
  2. 2
O opeře Sergeje Prokofjeva Láska ke třem pomerančům se všichni učíme v dějinách hudby, ale je jen málo příležitostí vidět ji naživo. Je to hned z několika důvodů: opera má velký počet postav a tedy i potřebu mnoha kvalitních sólistů. Náročná partitura mísí řadu stylů a neskýtá mnoho lyrických, dojemných a zapamatovatelných árií, které by přiváděly diváka do extáze a nutily jej k opakovanému poslechu zas a znova. A dalším rizikem je i její bláznivý děj – cože, princ, který se zamiluje do nějakých citrusů? A to má čtyři jednání?
S. Prokofjev: Láska ke třem pomerančům – Národní divadlo 2019 (zdroj ND)

Právě proto je třeba ocenit odvahu, s jakou se Národní divadlo pustilo do nové inscenace této Prokofjevovy opery (16. května 2019 byla první premiéra). Děj je kombinací několika pohádkových motivů, které nám přijdou povědomé. Na začátku je to smutná princezna v opačném gardu; je tu smutný Princ, totální hypochondr, kterého může uzdravit jen smích. Pak je tu protikladná dvojice čarodějů, dobrého Celia a zlé Fata Morgany, kteří se míchají do Princových osudů a škodí mu či naopak pomáhají. Hlavní námět pochází ze staré italské pohádky, kde Princ hledá tři citróny, v nichž jsou ukryty víly, dvě z nich zahynou žízní na poušti, a třetí vyvolenou Princ zachrání. Než si ji vezme za ženu, máme tu ještě komplikaci – Fata Morgana do ní zabodne otrávenou jehlici a promění nebohou dívku v krysu. A na konci opery je i cosi z Popelky – Princ si má vzít podstrčenou dívku namísto své vyvolené. Vše se však prozradí, vyřeší a dobře dopadne. Jak jinak.

Opera má rychlý spád, překotný děj, není čas na logiku ani psychologické hlubiny postav. Je to groteska, pohádka, koktejl zábavných scének a tomu odpovídá i hudba. Je divoká, expresivní, má strhující rytmy, zajímavé barvy a mistrovskou instrumentaci. Nastudování svěřilo Národní divadlo mladému dirigentovi Christopheru Wardovi z Velké Británie. Jeho energie a preciznost, jíž docílil spolu s operním tělesem,  dala křídla celému představení.

S. Prokofjev: Láska ke třem pomerančům – Národní divadlo 2019 (zdroj ND)

Prokofjev zarámoval pohádkový děj ironickou disputací učenců, dvou znesvářených táborů tragiků a komiků, kteří se přou, jak má vypadat správná divadelní hra. Také tu máme akční skupinu „mužů v černém“, v zajímavých moderních overalech a černých brýlích, fandících hlavně zábavě. Užívají si jazzových rytmů, tance a plní v inscenaci řadu dalších úkolů.

Asi nejkontroverznější nápad, který nemusí každému připadat estetický, je ztvárnění tří pomerančů v podobě obřích ženských ňader, která jezdí po jevišti (scénograf Boris Kudlička). Je to překvapivé, ale na druhé straně je to přirozenější výklad – že se muž zamiluje do tohoto atributu ženství spíše než do ovoce. A libreto pak dostává naprosto nový, dvojsmyslný význam. Začne to už ve strašidelné kuchyni, kde pomeranče střeží zabijácká Kuchařka, a ta má tři ňadra, jako vystřižená ze známého sci-fi Total Recall. Princ ji o ně připraví, když ji ošálí oranžovou stuhou. Spolu s věrným sluhou Truffaldinem pak svůj úlovek namáhavě valí pouští. Vysilující žízeň přiměje Truffaldina šťavnaté pomeranče naříznout (trochu bolestná představa) a objeví v nich ukryté princezny. Jejich klobouky tvořily celou dobu hroty ohromných ňader…

S. Prokofjev: Láska ke třem pomerančům – Národní divadlo 2019 (zdroj ND)

Scéna funguje a skýtá řadu dalších překvapení, například proměnu Fata Morgany ve vysoké monstrum s mnoha chapadly, tanec tří bezhlavých ochmelků, akrobaté na chůdách, nebo důvtipné projekce při proměně princezny na krysu. Někdy těch efektů možná bylo až moc, třeba bombastické zjevení ďábla Farfarella, který ale do děje v té chvíli nijak nezasáhne.

S bohatou výpravou ladí i zdařilé kostýmy francouzské výtvarnice Natalie Kitamikado, balancující mezi klasickým ztvárněním a moderním nadhledem a ironií. Trochu mi bylo líto Zdeňka Plecha v kostýmu prsaté Kuchařky, ale co naplat, Prokofjev si pro tuto roli prostě výslovně přál „chraplavého basistu“.

S. Prokofjev: Láska ke třem pomerančům – Národní divadlo 2019 (zdroj ND)

Pod režijní stránku představení se podepsal mim, režisér a choreograf Radim Vizváry. Nebylo to snadné, počet postav, které se vyskytují a zpívají na scéně současně, je značný, a snadno by se mohl stát nepřehledný. Myslím, že si s pěvci dobře porozuměli. Protagonisté byli na jevišti aktivní a jejich role a činy srozumitelné, zábavné. Nebyl to humor na častý smích, ale občas se z publika ozval. Velmi výrazné byly vstupy akrobatické skupiny (Losers Cirque Company), zkrátka bylo na co se dívat.

Neduživého Prince zpíval Aleš Briscein, nejprve karikovaným ufňukaným hlasem, ale poté, co mu láska dala nový směr, změnil se v tradičního hrdinu a milovníka. Jeho duet s Ninetkou (Marie Fajtová) byl kouzelný, a byla to jediná lyrická něžná scéna v opeře. Eva Urbanová se představila jako intrikánka, koketní i zlověstná Fata Morgana. Zpočátku její hlas zněl unaveně, v dalších částech opery se rozezpívala do větší pohody a lehkosti.

S. Prokofjev: Láska ke třem pomerančům – Národní divadlo 2019 (zdroj ND)

Zdeněk Plech měl dvě role – důstojného Krále Trefu, princova otce, a již zmíněnou Kuchařku. Jeho sytý bas rozhodně nejevil známky „chraplavosti“, ale dominoval královsky a publikum dobře pobavil. Věrného Truffaldina ztvárnil Jaroslav Březina, měl několik hezkých míst, například monolog v poušti nebo jeho vstup ve vysoké poloze v posledním dějství. Andrea Tögel Kalivodová zpívala Clarice, intrikánku bažící po trůnu, a také jednu z víl. Její hlas byl ovšem hodně rozvibrovaný a působil vyčerpaně. Z dalších rolí jmenujme ještě Františka Zahradníčka (Celio, Kouzelník), nebo Janu Sýkorovou (Smeraldina, Nikoletka), Artura Mateusze Garbase (Leandr).

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na