Návrat brněnské filharmonie do Janáčkova divadla na Nový rok 2020
Jeviště bylo protažené dozadu, kde byly praktikábly pro sbor. Hudebníci tak měli dostatek prostoru, ale kdo zná akustiku Janáčkova divadla, lehce znervózněl. Květinová výzdoba byla velmi nenápadná a zarazil otlučený dirigentský stupínek. Nezájem, neúcta, nebo památková ochrana? Naštěstí tahle maličkost neměla vliv na výkon dirigenta ani orchestru.
Dramaturgie novoročních koncertů není nijak ustálená. Dnes už neobstojí zvyk uvádět každým rokem Slovanské tance, jak tomu bývalo kdysi. Takzvaný „vyšší populár“ rovněž nikdo nevyžaduje, neboť koncertní publikum je dnes již hodně náročné. Výročí 250 let narození Ludviga van Beethovena inspiruje letos velmi silně. Proto bylo zcela na místě uvedení jeho Symfonie č. 9 d moll, op. 125 se závěrečným sborem na text Friedricha Schillera Óda na radost.
Závažný počin, který vyžaduje odpovídající uvedení. A to obstarala důstojně Fanfára pro obyčejného člověka Aarona Coplanda. Skladba pro žestě a bicí, tedy pro čtyři lesní rohy, tři trubky, tři trombony, tubu, kotle, velký a malý buben, byla složena v roce 1942 jako reakce na vstup americké armády do druhé světové války. Měla povzbudit bojující vojáky i obyvatele v boji proti fašistům a její výpověď je po celou dobu trvání velmi silná. Hudebníci hráli vzadu na jevišti a dirigent se postavil těsně před ně, což zaručilo jejich těsné propojení. Téma zahájily nejprve trubky, následně posílené lesními rohy a postupně se přidaly další nástroje. Po nástupu ostatních členů orchestru místo další skladby předstoupila před obecenstvo ředitelka Filharmonie Brno Marie Kučerová spolu s náměstkem primátorky Oliverem Pospíšilem. S krátkým výčtem kladů minulého roku předestřela i záměry Filharmonie do roku dalšího, samozřejmě s nezbytným optimismem.
Dalším koncertním číslem bylo uvedení Slovanské rapsodie op. 23 pro orchestr a obligátní saxofon židovského skladatele Viktora Ullmanna, kterou složil v roce 1940, tedy dva roky před deportací do Terezína. Altový saxofon ve Slovanské rapsodii působí poněkud cizorodě. Nezasahuje do vlastní melodiky díla, která vyrůstá z valašských lidových písní, jež jsou vzdorovité a úderné. Saxofon zde má funkci jakéhosi komentátora, jehož citlivě přednesl Jiří Klement. Ve skladbě nechybí melodický jímavý motiv a optimistický, energický závěr. Orchestr zahrál skladbu s viditelnou chutí a s moravským espritem. Dirigent Dennis Russell Davies ke skladbě přistoupil již poučeně, neboť právě on provedl její světovou premiéru v Bonnu v roce 1991.
Po přestávce došlo na slavnostní chvíli, uvedení vrcholné symfonie velkého skladatele, která byla s napětím očekávána. Mohutné obsazení orchestru i stupně pro očekávaný sbor slibovaly zážitek, ale sbor se na počátek skladby nedostavil. Orchestr hrál první větu melodicky a „un poco maestoso“, zatímco druhá ve svižném tempu z lehkého piana gradovala do svižného „perpeta mobile“, skvěle zvládnutého. Po druhé větě teprve nastoupil Český filharmonický sbor Brno a diváci, jak jsou vycvičení, začali tleskat. Zareagovali na tišící gesta dirigenta, ale při dalším nástupu sólistů se ozval potlesk ještě větší. Sólisté ovšem překvapili, nešli dopředu k dirigentovi, ale zůstali stát před sborem, jako jeho součást, což je v podstatě základem jejich spoluúčasti.
Třetí věta zněla cantabilně a svěže, zatímco čtvrtá přinesla gradace z pianissima do burácivých částí. Jenže, tady zaúřadovala zrádnost akustiky Janáčkova divadla a ozvučnice. Do celé plochy jeviště posazený orchestr a za ním sbor se ve forte začaly slévat, sólisté se přes veškerou snahu o fortissimo dostali do víru a začali se ztrácet. Kateřina Kněžíková s jasným sopránem se nejlépe vlnou tsunami probojovala, stejně jako tenorista Richard Samek dokázal uplatnit žesťový témbr hlasu, ovšem nižší hlasy, jako mezzosoprán Jany Hrochové a baryton Romana Janála, se ve změti zvuků utápěly.
Sbor, precizně připravený sbormistrem Petrem Fialou, rezignoval na kantilénu a precizoval výslovnost a přesnost rytmu, aby se dostal přes orchestr, což se dařilo, ale nepůsobilo to komfortně. Překvapení to bylo jistě pro dirigenta, který na jevišti Janáčkova divadla stál před orchestrem poprvé a tedy bez zkušeností. Nicméně všichni obstáli bez ztráty kytičky a potlesk obecenstva vestoje byl nejen za výborný profesionální výkon, ale i za bojovnost a odvahu. Protože na jevišti je potkal zcela opačný problém než v Besedním domě. V divadle je daleko více prostoru, který zvuk pohlcuje a hráči se cítí při hře víc osamoceni a musí daleko více hlídat souhru a poslouchat vyznění celkového zvuku. Bude asi ještě chvíli trvat, než se aklimatizují. Ale určitě to nebude tak dlouho, než se stihne postavit nový koncertní sál! Divadelní akustika se přece jen chová jinak než v koncertním sále.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]