Balet Národního divadla uvede poprvé ve své historii klasické dílo La Bayadère. Novou verzi slavného baletu nastudoval Javier Torres, mexický choreograf, kterého české publikum zná z inscenace Šípkové Růženky. Milostný příběh s orientálním námětem a virtuózními tanečními výkony, který je často uváděn na velkých světových scénách, Balet Národního divadla uvede 20. listopadu.
„Choreograf zachovává věci, které diváci od klasických baletů i po sto padesáti letech očekávají, ale zároveň přibližuje příběh v rovině choreografické i psychologické dnešnímu publiku. Pokud máme rádi klasický balet, je právě toto cesta, jak jej dnes divákovi zpřístupnit,“ řekl dnes šéf Baletu Národního divadla Petr Zuska.
Balet o krásné chrámové tanečnici z prostředí Indie na hudbu Ludwiga Minkuse měl premiéru v choreografii Mariuse Petipy v petrohradském Mariinském divadle v roce 1877. Dramatické příběhy, v nichž tragická pozemská láska zanikne smrtí a poté se obnoví v duchovním světě, byly v Petipově éře oblíbené, s oblibou je tvůrci zasazovali do dalekých, divákům málo známých zemí.
Torres dnes řekl, že některé části baletu ponechal v Petipově choreografii, jiné přetvořil – tam, kde měl pocit, že by měly být logičtější či pochopitelnější divákovi.
Slovo „bajadéra“ je francouzský překlad indického „dévadási“, výrazu pro chrámovou tanečnici. Balet vypráví příběh mladého válečníka, který se zmítá mezi láskou k bajadéře a povinností oženit se s dcerou mocného rádži. Poté, co rádža a jeho dcera nechají bajadéru zavraždit, všechny postihne zkáza, která umožní zamilovanému páru dostat se do jiného světa, kde se znovu sejdou.
Na českou scénu se Bajadéra dostala až sto třicet šest let po své premiéře, v roce 2003 ji uvedlo Národní divadlo Brno v choreografii Jaroslava Slavického. Stejně jako v brněnské inscenaci i v té pražské tančí jednu z hlavních rolí vojáka Solora Michal Štípa.
„Provází mě už od školy. Ve dvaceti letech to pro mě byl tvrdý oříšek, teď, v mém středním věku, je to ale opět oříšek, protože představení je sice kratší než v Brně, ale jsou v něm pro mě přidaná další adagia, další variace,“ líčí náročnost role první sólista pražského baletního souboru. Tanečnici Nikii ztvární Nikola Márová a milostný trojúhelník doplňuje Rebecca King. V druhém obsazení tančí Karel Audy, Miho Ogimoto a Alina Nanu.
Kvůli podobě kostýmů, které by měly odpovídat prostředí, ale také umožnit tanečníkům pohyb, je děj přenesen do smyšleného místa Šangri-La. Ve třicátých letech ho popsal spisovatel James Hilton jako tajemné údolí v Himaláji, které je vedeno klášterem lámů. Šangri-La se stalo synonymem země žijící v míru a štěstí, izolované od okolního světa. Je také místem spojení západní a východní kultury, umožňuje tedy autorce kostýmů Erice Turunen vytvořit oděvy odkazující k orientu, ale také k baletní tradici.
Foto Pavel Hejný
