Nebyl jen skvělým Leporellem

Recenze CD Karla Bermana 

V letošním roce jsme v dubnu vzpomínali pětadevadesáti let od narození pěvce Karla Bermana (medailonek najdete zde). Upozornil jsem tehdy na CD, vydané Radioservisem, z nahrávek pro Český rozhlas v Praze v roce 2009. Radioservis využil, tak jako u jiných pěvců zlaté éry Národního divadla v Praze, přebohatý archiv, skrývající mnoho kulturních pokladů. A provedl opravdu vydařenou přehlídku nejlepších snímků, které pěvec pro rozhlas natočil.Několikrát jsem se setkal v pěveckých kruzích s domněnkou, že Karel Berman byl vynikající Mozartův Leporello v Donu Giovannim, ale víc si k mému údivu dotyční nevybavili… Divili se, když jsem jim řekl, že zpíval celou šíři basového oboru od rolí buffo přes obor basu seriózo až po typicky basbarytonové party (na CD je reprezentuje Smetanův Rarach z Čertovy stěny, Revírník z Janáčkovy Lišky Bystroušky, jakož i Verdiho Falstaff). Z basového oboru správně chybí zastoupení basu profondo, zcela správně, neboť tomuto hlubokému typu basu byl Bermanův naturel nejvíce vzdálen. Přes tuto skutečnost je záběr šíře Bermanových reálných možností víc než úctyhodný.Nahrávky z pražského studia jsou z rozmezí let 1954–1980. Dokumentují dobu od pěvcova angažmá v Národním divadle (1953), až léta plné zralosti (1980).

Karel Berman byl přijat do Národního divadla z Plzně na základě zlaté medaile Divadelní žatvy (tehdy obdoba dnešní Thálie), za vynikající role Dona Pasquala, Borise Godunova a Bonifáce. Jenže si prožil od roku 1953 v Národním divadle hořké čtyřletí, kdy nebyl obsazován, jeho nejčastější rolí byl Indián v Prodané nevěstě. Jaroslav Vogel Karla Bermana odmítal obsazovat například do role Palouckého, s odkazem na představu horala, který nemůže mít malou postavu. O rolích typu Filipa II., natož snad Borise Godunova, ani nemluvě… Ale píle, vytrvalost a houževnatost byla pro Karla Bermana příznačná, navíc byl zocelen vězněním v koncentračním táboře Terezín za války, násobeno i hrozným faktem, že jeho rodiče, sourozenci i příbuzní byli umučeni v koncentračních táborech. Takže po návratu domů v roce 1945 již nikoho z rodiny nenašel. Karel Berman se brzy dočkal docenění svých uměleckých schopností, v roce 1964 se stal stálým hostem opery v Lipsku, kde zpíval právě tolik touženého Borise Godunova, ale také Albericha ve wagnerovské tetralogii Prsten Nibelungův. V roce 1965 hostoval Leporella v Donu Givannim ve slavné inscenaci Waltera Felsensteina v berlínské Komické opeře. Ano, sám říkával, že Leporello a Bartolo jsou jeho nejvlastnějším buffo oborem. Pokaždé jsem neodolal mu lehce oponovat, že ale přece jen ten Filip a Boris jsou pravé basové glancpartie, proti čemuž nemohl nic namítnout, jen se slůvkem „ale” opět podtrhoval buffo obor jako svůj základ.Dotyčné CD využívá dostupných nahrávek z archivu rozhlasu, nemůže tudíž ukázat celou šíři oborového profilu pěvce, nahrávky Supraphonu zde použít nelze. Dlužno ale říci, že dramaturgie CD je tak skvělá, že pěvce ukazuje v dostatečné šíři záběru. Ukázky ze světových oper jsou zpívány, vyjma Mozartova Leporella (1969), v překladech do češtiny. Dlužno dodat, že v hodnotných překladech. Vedle mimořádné interpretace árie Leporella Mozartova Dona Giovanniho (jediná v originálu), která má punc světové úrovně, zaujme málo zpívaná árie Farlafa z Glinkovy opery Ruslan a Ludmila a pěkný monolog Končaka z Borodinova Knížete Igora.

Co platno, basová árie par excellence je ve světové tvorbě ale zejména Filipova árie Nebyla nikdy mou, mne ráda neměla z Verdiho Dona Carlose. Viděl jsem Karla Bermana v této roli na jevišti Národního divadla v Praze vícekrát. Ale snímek mne přesto ohromil obrovskou niterností projevu, každá nota, každá hudební fráze má svůj význam a obsah. Navíc nahrávka má přednost v tom, že hlasům dodává (v rukou výborných režisérů) alikvotní tóny, tím i znělost, závažnost, průraznost, která na jevišti taková nebyla. Berman nebyl basem velikého typu à la Gjaurov, Siepi nebo Christov. Neohromoval hlasovou průrazností a typickou basovou zrnitostí světových basových elit. Jeho výkon imponoval především úžasnou komplexností projevu, kdy muzikalita, míra hudební inteligence, způsob frázování a velká sugestivní hloubka uměleckého výrazu, se spojovala do přesvědčivého proudu řeky. Fakt, že jeho hlas není oním velikým, jadrným basem velikého fondu, si skoro nikdo vlastně ani příliš neuvědomoval. Velká komplexnost výkonu vynahradila quasi handicap, který sám pěvec pociťoval a bojoval s ním maximálním využitím rezonancí, jakož i velmi důsledným vedením hlasu do masky.

Nádhernou ukázkou hloubky výrazu je scéna z nádherného finále Janáčkovy Lišky Bystroušky, monologu revírníka. Berman miloval Janáčkovu tvorbu, miloval přírodu, do které se často uchyloval na svém letním sídle poblíž Stráže nad Nežárkou. V jeho interpretaci revírníka jako by se toto vše znásobilo do hlubokého, sugestivního výrazu každého slova. Kdo jsme znali Karla Bermana z jevištních výkonů, nepřekvapí suverénní pěvecký a výrazový projev prázdně domýšlivého, zpupného purkrabího Filipa ve Dvořákově Jakobínu, ani hluboce procítěný Vodník Dvořákovy Rusalky.To byly hodnoty u Bermana známé a osvědčené, podobně jako zmiňovaný, vpravdě mistrovský Mozartův Leporello. Co je ovšem na CD jedinečným objevem, to je Falstaff a jeho skvěle interpretovaný monolog Verdiho titulní role z prvního dějství. Nahrávka pod taktovkou výtečného dirigenta Jana Husa Tichého (1969, stejně jako Don Giovanni) doslova hýří mistrovskou drobnokresbou postavy, v závěru nám ukáže i barytonové Gé, držené na vokál „í”, což byl ostatně nejlepší a nejznělejší Bermanův vokál. Sám doznával, že zásluhou italského barytonisty Apolla Granforteho, který byl po celou jednu sezonu hlasovým poradcem Národního divadla v Praze, angažován tehdy pro výuku techniky belcanta ministerstvem kultury. A k němuž zrovna Karel Berman pilně docházel na konzultace. Výbornou ukázkou Bermanova charakterizačního umění je také scéna Raracha ze Smetanovy Čertovy stěny. Právě árie Raracha je zřetelným dokladem basbarytonových dispozic pěvce, dokonce podle mínění profesora Roberta Rosnera dispozic barytonových (měl za to, že Berman je barytonem, který volil nižší obor z taktických důvodů, v pedagogice pro něj bylo trochu typické, že hlasy určoval i stahoval obvykle o obor níže). Jako by v roli Raracha chtěl v době své umělecké zralosti navázat na legendárního Ladislava Mráze.

CD je skvělým obrazem umění předního českého basisty poválečné éry, kde chybí již jen Bonifác ze Smetanova Tajemství pro dokreslení portrétu pěvce. Místo časté jevištní kreace Bartola v Rossiniho Lazebníku je zde použita nahrávka árie Basilia z téže opery pod taktovkou legendy Roberta Brocka. Co platno, ona árie Basilia, tak velkolepá kreace samotného Fjodora Šaljapina, basisty láká. Berman ji interpretuje famózně, v překladu do češtiny vyniknou pregnantně i jemné výrazové nuance. V případě volby Dona Pasquala, vynikající Bermanovy jevištní kreace, je trochu škoda, že nebyl zvolen mimořádně zdařilý, virtuózní duet Pasquala a Malatesty s barytonistou Zdeňkem Otavou, který rozhlasový archiv obsahuje. Jak je ale v recenzi řečeno, dramaturgie CD se zjevně snaží ukázat z dostupných snímků maximum možného. Věřím, že dané CD najde hodně obdivovatelů, nejen z řad těch, kdo mohli Karla Bermana poznávat přímo z divadelního jeviště.A nemohu na závěr nevyzdvihnout skvělý a výstižný Bermanův stručný portrét od pana Josefa Černého, jehož schopnost exaktní charakterizace zcela stylově odlišných hudebních a pěveckých interpretů je jedinečná, málokdy jsem četl v příloze CD něco tak výstižného a fundovaného.Hodnocení autora recenze: 100 %

Karel Berman
Operatic Recital
Dirigenti: Josef Kuchinka, Jan Hus Tichý, Robert Brock, Jiří Pinkas st., Jiří Stárek, Josef Hrnčíř, Alois Klíma, František Dyk, Jan Štych
Karel Berman (bas)
Symfonický orchestr Československého rozhlasu v Praze
Pražský rozhlasový orchestr
Orchestr Národního divadla v Praze
Pěvecký sbor Čsl. rozhlasu
Nahráno ve Studiu Čsl. rozhlasu Praha 1962 – 1980
Celkový čas CD: 66:41
Radioservis 2009

scény z oper: Josef Mysliveček – Tamerlán, Wolfgang Amadeus Mozart – Don Giovanni, Gioachino Rossini – Lazebník sevillský, Gaetano Donizetti – Don Pasquale, Michail Ivanovič Glinka – Ruslan a Ludmila, Alexandr Porfirjevič Borodin – Kníže Igor, Bedřich Smetana – Hubička, Čertova stěna, Antonín Dvořák – Jakobín, Rusalka, Giuseppe Verdi – Don Carlos, Falstaff, Leoš Janáček – Příhody lišky Bystroušky

Foto archiv ND Praha / Jaromír Svoboda