Nedožité osmdesátiny Roberta Wolka

  1. 1
  2. 2

Osobnosti české opery

19. ledna 2014 by se dožil osmdesáti let přední pěvec Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, basbarytonista Robert Wolek.Je to nedávno, co jsem na těchto stránkách (zde) psal o nedožitých narozeninách Stanislavy Součkové, přední sopranistky opery Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. V podobné historické době (léta šedesátá až osmdesátá) mělo Jihočeské divadlo více zajímavých operních osobností. Jednou z nejpozoruhodnějších byl Robert Wolek, narozený 19. ledna 1934 v Olomouci, přesně před osmdesáti lety. Oslavy reálného jubilea se ale nedočkal. Kvůli nešťastným následkům infarktu zemřel již v roce 1992, jako teprve osmapadesátiletý.

Robert Wolek byl nadán od Boha nádherným, mužným, kovově lesklým a nosným basbarytonem, s dispozicemi pro velký hlasový rozsah. Dostalo se mu poctivého školení v soukromé pěvecké škole profesora Rudolfa Vaška, který v Ostravě vychoval mnoho talentů pro česká operní pódia, mimo jiné Ivo Žídka, Rudolfa Asmuse, Přemysla Kočího, Eduarda Hrubeše, Jaroslava Hlubka, Lubomíra Havláka či Milana Karpíška, Dalibora Jedličku nebo Václava Floriana, pokud maně preferuji zejména jeho mužské absolventy. Byla to velmi efektivní pěvecká škola, takže bylo životním štěstím Roberta Wolka,  že se dostal včas do správných pedagogických rukou. Což je pro mladý talent vždy veliké štěstí!

Robert Wolek se v roce 1960 stal na základě konkurzu sólistou opery Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. Prezentoval se brzy jako disponovaný basbaryton, což je ten ohromný typ velkého formátu hlasu se znělými hloubkami a zároveň jistými vysokými polohami. Formátu, jaký je vzácný a jaký u nás představoval takový Ladislav Mráz, Antonín Švorc nebo plzeňský Karel Křemenák. Je to onen typ  hlasu, který zvládne basové i barytonové party, jemuž ideálně sedne Gounodův Mefisto ve Faustovi a Markétce, tak jako Vodník Dvořákovy Rusalky, Pizzaro Beethovenova Fidelia, dramatický Scarpia Pucciniho Tosky, či pro tento typ hlasu ideální Wagnerův Bludný Holanďan, hrabě Telramund v Lohengrinovi, o Wotanovi ve Valkýře snad ani nemluvě. Právě tato širší oborová schopnost vynesla Wolkovi také angažmá v tehdejší Německé spolkové republice (západní část po druhé světové válce rozděleného Německa), v divadle v Coburgu, kde pobyl celé dvě sezony.

Podobně byl v letech 1968 až 1972 sólistou Státní opery v Brně. Ale vždy se vrátil zpět do svých Budějovic, kde byl tehdejším šéfem opery Jihočeského divadla Karlem Noskem vždy velmi přivítán. Život je otázkou potřeb a v divadle to platí dvojnásobně. Hlas, který zazpívá jeden den basového Vodníka i Kecala, ba i profudního Sarastra, druhý den si „střihne“ Dvořákova Bohuše, Verdiho Germonta, hned vedle toho zase krále Filipa II. v Donu Carlosovi, jen tak skoro mimochodem polohou typicky barytonového Alfia, Escamilla, Scharplesse… A Mefista a Raracha coby oborový vrchol. Po takových pěveckých äuniverzálech“ malá, tehdy ansámblová divadla prahla. Oborovost byl spíše přepych než žádaný jev. Po návratu z Coburgu z Německa prý Robert Wolek velmi propagoval v Jihočeském divadle tamní typ volnější organizace našich divadel, více podobné i dnešní době. Kdy si šéfové zvou adekvátní hosty pro role, ve kterých nemají ideální vlastní obsazení, a vládne i pružná kooperace mezi jednotlivými scénami.

Pana Wolka jsem měl štěstí poznat osobně. Po svém zakotvení v Budějovicích v roce 1983 jsem přijal jako určitou výzvu přání šéfky rubriky kultury Jihočeské Pravdy a na její popud začal psát operní recenze, nejprve pod anonymní zkratkou. A byl jsem rád, že to byl zrovna pan Wolek, který po první recenzi Dvořákova Jakobína zatelefonoval do tohoto listu, že prý poprvé, co zde působí, si přečetl kritiku, která má hlavu a patu. Tak to mě jistě potěšilo… Ale zároveň  jsem se bavil, neb v divadle se rozšířilo, že pod značkou se skrývá recenzent z Prahy… Šéfredaktor zřejmě panu Wolkovi neprozradil dohodu, kdo se za zkratkou skrývá. Bylo to jak v oparu Gogolova Revizora. Nu, pak se to ale provalilo, jak jinak, že? Asi to muselo být v divadle tehdy zklamání, že píše jen nějaký místní XY z Pedagogické fakulty… Ale právě tahle humorná epizoda na samém počátku mě s Robertem Wolkem rychle sblížila. Byli jsme v přátelském vztahu, svěřoval mi své postřehy ze svého školení u Rudolfa Vaška, bavili jsme se o pěveckých školách, o dirigentech, režisérech. Byl příkladem člověka, který sice neměl „papírové“ vzdělání, ovšem silně ho kompenzoval přirozenou inteligencí, přehledem o kultuře a bystrým úsudkem.

Sledoval jsem se zájmem jeho jevištní kreace, byl nejen pěvecky, ale také jevištně velmi komplexní, přesvědčivý. V paměti mně asi nejvíc zakotvil jako Vodník v Rusalce. Nejen bezpečným rozsahem, naprosto suverénním fis na vrcholu hudební fráze „rozkvetou rudé růže“, ale i vřelostí výrazu. Jeho krásně konejšivá věta Rusalce  – „on že tě zavrh‘, jenž měl tě rád, jenž měl tě rád, musíš teď, musíš vytrvat“ – byla až dojemná. Byl to zajisté i jmenovaný Mefisto, což je právě u Gounoda ideální role basbarytonu v onom pravém významu slova. Po rovněž oborovém basbarytonu Figara v Mozartově Figarově svatbě vytvořil nově v roce 1985 v zajímavé Průdkově režii (s orchestrem na jevišti!) naopak typicky barytonovou roli hraběte Almavivy. Vybaví se mi také Wolkův Vladislav ve Smetanovu Daliborovi, který měl výrazem hlasu blíž k dramatickému Stanislavu Mužovi než k výsostně lyricky kantabilnímu Václavu Bednářovi. Zpíval jej vícekrát i v amfiteátru staroslavného Žižkova rodiště – Trocnova. A jistě i jeho Escamillo v Bizetově Carmen, jejíž premiéra nás na jihu Čech brzy znovu čeká.

  1. 1
  2. 2

Související články


Reakcí (2) “Nedožité osmdesátiny Roberta Wolka

  1. Díky za krásnou vzpomínku na mého milovaného kolegu.Byl mým rádcem v mých letech tovaryšských právě na scéně JD,kde jsme spolu otevírali Donem Giovannim starou zrekonstuavanou budovu ještě s dirigentem V.Noskem a kolegy Š.Hraničkovou,H.Tvrdou,D.Burešovou,E.Jarolímkovou,S.Procházkovou,S.Stolbenkem,O.Jakubíkem…co jméno,to pojem a velký respekt dodnes! Byl také vynikající Fiesco v Simonu Boccanegrovi,nebo kněz Fotis v Řeckých pašijích…to jen namátkou ze závěru jeho kariéry,kdy jsem směl stát po jeho boku.Čest jeho památce!Radek Krejčí

Napsat komentář