Žil operou Národního divadla

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Osobnosti české opery 
110 let od narození basisty a režiséra Hanuše Theina

Tři východočeská města – Hradec Králové, Chrudim a Pardubice – byla v dobách našeho národního obrození jedněmi z nejvýznamnějších center českého společenského a kulturního života. Poté, co bylo rozhodnuto, že hlavní železniční trať z Olomouce do Prahy povede přes Pardubice, byl na ní v srpnu 1845 zahájen provoz a 1. září téhož roku tudy projel první osobní vlak, vzrostl výrazně význam tohoto města.

Vznikaly a úspěšně tu fungovaly nejrůznější ochotnické a pěvecké spolky, s divadelními společnostmi přijížděli do města zhusta i čelní pražští herci. A v sobotu dne 11. prosince 1909 byla slavnostně otevřena reprezentativní divadelní budova, kterou navrhl tvůrce pražského Obecního domu a dalších četných špičkových staveb té doby Antonín Balšánek.

V tomto prostředí se narodil a vyrůstal ve velice kultivované rodině Theinových 17. ledna 1904 syn Hanuš. Záhy se u něho začaly projevovat umělecké vlohy a spolu se svými dvěma bratry vstoupil aktivně do pardubického kulturního života.Zpíval, hrál divadlo a v osmnácti letech dokonce pardubické ochotníky režíroval. Nastudoval s nimi hru Fráni Šrámka Soud a také R.U.R. Karla Čapka, jež byla v jeho režii uvedena poprvé mimo Prahu. Jeho bratr, advokát Pavel Thein, byl později pilným funkcionářem pardubických ochotníků a ve třicátých letech dokonce po nějaký čas vykonával funkci intendanta Městského divadla.

Právnické profesi  se měl věnovat i student právnické fakulty Hanuš. Začal ale navštěvovat hodiny zpěvu u tehdejšího významného pedagoga, profesora Eugena Fuchse a zájem o zpěv a divadlo převýšily zájem o právní vědy. Hanuš Thein souběžně studoval zpěv na Pražské konzervatoři, kterou úspěšně ukončil v roce 1925. Absolvoval v roli Pandolfa v opeře Giovanni Battisty Pergolesiho Služka paní (La serva padona). Zajímavé je, že už během studií poprvé vstoupil na prkna Národního divadla jako režisér, když 17. ledna 1925 připravil se skupinou konzervatoristů představení opery Daria Milhauda Vůl na střeše, jež bylo součásti večera studentů konzervatoře.

Theinovo absolventské představení navštívil šéf opery Národního divadla. Jeho lahodný měkký bas ve spojení s jeho přirozeným hereckým projevem, na nějž moderně cítící Ostrčil kladl velký důraz, jej velmi zaujal a mladému adeptovi nabídl okamžitě hostování. Stalo se tak ještě v červnu 1927, když Hanuš Thein vystoupil pod Ostrčilovou taktovkou v roli žalářníka Beneše ve Smetanově Daliborovi. Tuto roli zpívali a hráli dva čelní basisté oné doby, Vilém Zítek a Jiří Huml. Thein si zjevně v této konkurenci nevedl vůbec špatně, a tak si Beneše zazpíval znovu, opět pod Ostrčilovým hudebním vedením, v říjnu téhož roku.

Po úspěšném vystoupení následovala pohostinská vystoupení v dalších rolích a v roce 1928 byl Hanuš Thein přijat do svazku Národního divadla. Zde strávil s výjimkou období 1939–45, kdy byl nucen z rasových důvodů divadlo opustit, celý svůj umělecký život – nejprve jako sólista, posléze stále více jako režisér a souběžně s tím taky pedagog, který předával ochotně mladším kolegům své zkušenosti.I když první role, kterou se Hanuš Thein na naší první scéně prosadil, byla role vážná, jeho budoucí doména byla v jiné oblasti. Byla to především sféra komických postav, kterým Hanuš Thein dokázal propůjčit neodolatelné kouzlo bezprostředního, inteligentního, kritického, ale v mnohém laskavého a moudrého humoru. Hanuš Thein nebyl obdařen mimořádným hlasovým objemem, ale zato mimořádnou bezprostřední múzičností, schopností přesné charakteristiky typologie ztělesňovaných postav a navíc absolutně přirozeným temperamentem, vitalitou a energií, jež z jeho rolí přímo vyzařovaly. Společná s poctivým žalářníkem, který čtyřicet let obětavě sloužil a zažil trpké zklamání, mu byla naprostá upřímnost a také to, že velice blízký mu byl právě český operní repertoár. Tak ve Smetanových operách byl skvělým Mumlalem ve Dvou vdovách, Bonifácem v Tajemství, poustevníkem Benešem v Čertově stěně, či v Hubičce na střídačku Otcem Palouckým a pašířem Matoušem. A generaci diváků Národního byl také jedinečným představitelem Kecala v Prodané nevěstě.V operách Antonína Dvořáka si s chutí zahrál a zazpíval Matěje v Králi a uhlíři, v několika inscenacích byl Luciferem v Čertu a Káče, což byla rovněž poslední premiéra, při níž byl v Národním v roce 1969 jako sólista obsazen. A k jeho nejslavnějším rolím patři komicky sebestředný purkrabí Filip v Jakobínu, jenž byl v jeho podání přímo prototypem všech hloupých maloměstských bařtipánů, kteří od dávné minulosti dodnes zaplevelují náš veřejný život svou sebestředností a zdůrazňováním vlastní důležitosti, aniž by si uvědomovali komičnost svého počínání.

V Blodkově opeře V studni hrál a zpíval Janka, ve Foersterově Evě se prosadil jako svérázný Rubač, v Jessice (hrané po dvakráte pod názvem Kupec benátský) jako Shylockův přítel a rádce Tubal. Do galerie jeho nafoukaných  samodurů zapadal výborně jeho Vrchní v Novákově Lucerně a naopak velkou laskavost a pochopení pro člověčinu projevil v roli Pana otce ze mlýna v Kovařovicově operním zpracování Babičky, v opeře Na Starém bělidle.K jeho operním láskám patřil vždy Leoš Janáček. Připomeňme jeho Rychtáře v Její Pastorkyni, Kuligina v Kátě Kabanové, Strojníka ve Věci Makropulos či dvojroli Farář/Jezevec v Příhodách lišky Bystroušky. Z jeho rolí v současné české operní tvorbě jmenujme alespoň Grigorije v Jeremiášových Bratrech Karamazových, kterého vytvořil v jejich prvním provedení v roce 1928 v inscenaci, kterou nastudoval Otakar Ostrčil v režii Ferdinanda Pujmana a posléze si ji po letech znovu zopakoval.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář