Nehynoucí příběh o Popelce se vrací do Národního divadla

Inscenace je charakteristická vytříbeným neoklasickým stylem a výrazným propojením tance s výtvarnou složkou díla. Těšit se diváci mohou na moderní jednoduchou scénu Ernesta Pignona-Ernesta, vizuálního umělce a předchůdce francouzského street artu, výstřední kostýmy Jérôma Kaplana i jemné emocionální odstíny strhující hudby Sergeje Prokofjeva.

Umělecký šéf Baletu Národního divadla Filip Barankiewicz premiéru komentuje: „Jean-Christophe Maillot, šéf Les Ballets de Monte-Carlo, patří mezi baletními choreografy ke světové špičce. Obdivuji na něm, že tanec vnímá jako dialog, v němž jsou ve vzájemné symbióze klasická technika na špičkách a moderní až avantgardní ztvárnění. Tato tvůrčí pestrost spolu s vysokou uměleckou kvalitou jsou zárukou nevšední podívané, a tak Maillotova díla zařazují na svůj repertoár významné světové baletní soubory.“

Sergej Prokofjev pracoval na partituře během druhé světové války. Použil leitmotivy, které odrážejí jednotlivé situace příběhu a podtrhují charakteristické rysy a emoce hlavních postav. Původní Popelka měla světovou premiéru v roce 1945 a spolu s Romeem a Julií a Kamenným kvítkem patří k Prokofjevovým nejčastěji uváděným světovým baletním titulům.

Jaká je Maillotova inscenace? Důležitou roli v ní hraje vzpomínka. „Když jsem vytvářel Popelku, truchlil jsem nad svým zesnulým otcem. Motiv smutku se vyskytuje v několika mých baletech. V tomto díle nabývá významný rozměr. Jak můžeme žít bez zdrcující vzpomínky na blízké, kteří nás opustili? Moje odpověď na tuto otázku je, že musíme být k ostatním laskavější, i když v zármutku spíš máme sklon izolovat se od zbytku světa. Náhoda nám staví do cesty přátele, lidské bytosti. Mezi nimi jsou dobré víly, které nás povznesou, zvednou nám náladu,“ říká Jean-Christophe Maillot.

Vzpomínka se jako motiv vrací v několika částech baletu. Když se zvedne opona, vidíme Popelku, jak svírá bílé šaty své zemřelé maminky, vzpomíná na šťastnější život. Ve chvíli, kdy si dívka šaty oblékne, zjeví se jí matka, vtělená do víly, aby jí pomohla vyhnout se nástrahám a falši světa. Popelčin otec si na plese všimne, že víla je podobná jeho milované první ženě, a jeho vzpomínky na ztracenou lásku kontrastují s nepříjemnou realitou v podobě manipulativní a hašteřivé druhé manželky. Později je princ hnán vzpomínkou na svou ztracenou vyvolenou a vytrvale ji hledá po celém světě. Vynaloží mnohem víc námahy než princové v jiných verzích pohádky o Popelce. Také epilog je věnován vzpomínce: Otec zůstává v myšlenkách se svou první láskou a macechu zavrhuje.

Choreograf Jean-Christophe Maillot
Pro nynějšího ředitele a choreografa souboru Les Ballets de Monte-Carlo se tanec snoubí s divadlem, vstupuje do cirkusové arény, přesahuje do výtvarného umění, je poháněn nejrůznějšími hudebními partiturami a vychází z rozmanitých literárních podkladů… Maillotův repertoár, sestávající z osmdesáti baletů (z toho pětatřicet vytvořených v Monaku), čerpá ze světa umění v nejširším smyslu slova, přičemž každý z nich slouží jako skica pro následující kreaci.

V průběhu třiceti let Jean-Christophe Maillot vytvořil celkem šedesát choreografií, od výpravných dějových baletů po kratší formáty, v nichž rozmanité spojitosti odrážejí dílo, které je součástí historie a diverzity. Jean-Christophe Maillot se narodil v roce 1960. Po ukončení studia tance a hry na klavír na Conservatoire National de Région de Tours se dále zdokonaloval na akademii Pôle National Supérieur de Danse Rosella Hightower v Cannes. V roce 1977 získal Prix de Lausanne a následně se stal členem Hamburského baletu Johna Neumeiera, kde jako sólista ztvárnil hlavní role repertoáru.

V roce 1983 se Maillot stal choreografem a ředitelem souboru Ballet du Grand Théâtre de Tours, který se v roce 1989 proměnil v Centre Chorégraphique National a pro nějž vytvořil kolem dvaceti baletů. V roce 1985 založil taneční festival Le Chorégraphique. V roce 1987 s velkým úspěchem uvedl své nové dílo Le Mandarin Merveilleux v souboru Les Ballets de Monte-Carlo, který ho angažoval jako svého uměleckého poradce pro sezonu 1992/1993. V září roku 1993 Její královská Výsost princezna hannoverská jmenovala Maillota jeho ředitelem-choreografem.

V souladu se svou charakteristickou otevřeností vůči různým stylům jiných umělců a ve snaze o neustálý rozvoj svého souboru a obohacení repertoáru Maillot pravidelně zve do Monaka renomované choreografy. Tato snaha o představení choreografického umění v jeho rozmanitých formách v roce 2000 vedla Maillota společně se Stéphanem Martinem k založení Monackého tanečního fóra (Monaco Dance Forum), mezinárodní platformy, v jejímž rámci se konají představení děl výjimečně talentovaných choreografů, výstavy, workshopy a konference.

V roce 2011 pod patronátem Její královské Výsosti princezny hannoverské se soubor Les Ballets de Monte-Carlo spojil v jednu organizaci s platformou Monaco Dance Forum a Académie Princesse Grace. Jean-Christophe Maillot byl jmenován do čela této instituce, která nyní kombinuje vynikající kvalitu mezinárodního tanečního souboru, přínosy multiformátového festivalu a potenciál prvotřídní školy.