(Nejen) Bohuslav Martinů pohledem Operního kukátka
Mirandolina v Benátkách
Opera Mirandolina Bohuslava Martinů (komponovaná v letech 1953 až 1954, premiéra 1959 v Praze) se stává hlavním červencovým operním lákadlem v Benátkách. Opera je uváděna v krásném klasicistním divadle Teatro La Fenice, které je benátskou první operní scénou a patří mezi nejvýznamnější italská operní jeviště. Pět představení od 1. do 14. července 2016 nastudoval americký dirigent John Axelrod, mezi jehož dirigentské pedagogy patřil i Leonard Bernstein.
John Axelrod byl v roce 2014 vybrán za uměleckého a hudebního ředitele Královského symfonického orchestru města Sevilly. Diriguje četné symfonické koncerty a také věnuje své umělecké síly opeře jako hostující dirigent. Vícekráte nastudoval operní díla pro festival v Lucernu. V posledních letech vystupuje jako operní dirigent v Itálii: v Neapoli, na festivalu ve Spoletu, v Římě a ve Florencii. Vedle běžného symfonického repertoáru se specializuje především na díla dvacátého století v širokém rozsahu. Ve světových premiérách uvedl řadu děl současných skladatelů z mnoha zemí světa (Kilar, Saariaho, Fazil Say a další).
Režisérem Mirandoliny je Ital Gianmaria Aliverta, který v loňské sezoně již v tomto benátském divadle realizoval zajímavý večer, skládající se z Poulencova Lidského hlasu a Janáčkova Zápisníku zmizelého, který byl proveden jako scénická balada. Autorem scény je italský výtvarník Massimo Checchetto a kostýmy navrhl Carlos Tieppo, který s benátskou scénou v posledních čtyřech sezonách spolupracuje pravidelně. Tvůrci představení přesunuli děj do současnosti (včetně všech použitých kostýmů) do jakéhosi moderního relaxačního centra v rámci většího hotelu, které nabízí vířivou koupel, masáže, horské slunce a další vymoženosti.
Pánská část souboru je většinou oděna do koupacích plášťů nebo plavek v rámci jednoduché, v podstatě geometrické scény. Titulní roli chytré hostinské vytváří italská sopranistka Silvia Frigato, kterou jsme slyšeli v Mariánských nešporách pod Václavem Luksem na podzim 2015 v Praze (naši recenzi najdete zde). Pěvkyně se převážně věnuje interpretaci staré hudby, na jevišti vytvořila například Amora v Monteverdiho Korunovaci Poppei (také v Teatro alla Scalla), Amora v Gluckově Orfeovi, Euridici v Periho stejnojmenné opeře, která je jednou z prvých dochovaných operních děl vůbec, nebo v Silvii v Haydnově opeře L’isola disabitata (Opuštěný ostrov). Jejího konečného vyvoleného, číšníka Fabrizia, zpívá italský lyrický tenorista Leonardo Cortelazzi. Ten ve stejné milánské produkci Monteverdiho Korunovace Poppei ztvárňuje hlavní roli Nerona. Zpěvák vystupuje na mnoha italských a francouzských scénách v širokém repertoáru lyrických tenorových postav (Don Ottavio, Tamino, Nemorino, Fenton a dalších). I ostatní role jsou obsazeny kvalitními italskými zpěváky s výbornými hereckými schopnostmi.
Operní příběh totiž nabízí hlavně mimořádné herecké příležitosti pro představitele s charakterizačními a komickými vlohami. Kde jinde by se měla tato veselá a hudebně podmanivá opera hrát více než v Itálii – vždyť sám skladatel, když ji komponoval na italský text podle předlohy Carla Goldoniho (úspěšná veselohra La Locandiera / česky uváděno také pod přiléhavým názvem Paní hostinská nebo Krásná hostinská), měl především na paměti zpěvnost italského jazyka. Následný český překlad užitý při světové premiéře byl spíše vynucen praktickými možnostmi a dobovými zvyklostmi na českých scénách. Teatro La Fenice disponuje zhruba tisícovkou sedadel a opera se hraje s pětadvacetiminutovou přestávkou. Lístky nejsou právě nejlevnější, pohybují se od 40 euro (galerie) až po 209 euro v parteru. Hraje se v italském originálu s italskými a anglickými titulky.
Není bez zajímavosti, že Goldoniho komedie z roku 1753 posloužila v minulosti jako libretní základ i pro jiná operní zhudebnění, mezi nimi najdeme třeba v Itálii příležitostně uváděnou Salieriho operu La Locandiera (1773) nebo nově vzkříšenou stejnojmennou operu klasicistního německého skladatele Simona Mayra (1800), který byl ale silně spjat s italským hudebním životem. Krátce po Bohuslavu Martinů dokončil svoji operní verzi francouzský skladatel Maurice Thiriet, ta byla uvedena v roce 1960. V současnosti se chystá kritické vědecké vydání partitury Mirandoliny Bohuslava Martinů, která má i díky mezinárodně známému libretu potenciál zařadit se do širšího repertoáru.
České opery v Evropě během léta
Benátky ale nejsou jedinou scénou, kam se můžete vypravit během července a srpna za českou operou. English National Opera v londýnském Coliseu uvádí tři reprízy Její pastorkyně pod tradičně zavedeným názvem Jenufa ve dnech 1., 6. a 8. července 2016. Americká sopranistka Laura Wilde debutuje v roli Jenůfky, její krajanka Michaela Martens zpívá Kostelničku a bratry Lacu a Števu zpívají Peter Hoare a Nicky Spence. Oceňovanou inscenaci, která původně etnograficky zabarvené drama přenesla do industriálního prostředí zchudlého Východního bloku, režíroval David Alden. Ten obdržel za režii této inscenace Cenu Laurence Oliviera v kategorii operní režie. Diriguje Mark Wigglesworth. Opera je zpívána v anglickém překladu. Ceny lístků od 12 do 125 britských liber.
V Londýně by se určitě vyplatilo zůstat i v srpnu. Na 19. srpna 2016 je ohlášeno koncertní provedení Janáčkovy opery Věc Makropulos v nejprestižnější místní koncertní síni – Royal Albert Hall. V rámci letního festivalu BBC Proms bude operu dirigovat Jiří Bělohlávek s BBC Symphony Orchestra. Koncertní produkci pod názvem The Makropulos Case vévodí představitelka hlavní role – finská sopranistka Karita Mattila. Ostatní obsazení je česko-slovenské: Aleš Briscein, Gustav Beláček, Jan Vacík, Svatopluk Sem a další. Koncert bude zvukově zaznamenán a vysílán v rozhlase.
Z operních pěvců činoherci
Dva slavní operní zpěváci – všestranná americká dramatická sopranistka Karan Armstrong (narozena patrně 1941) a proslulý wagnerovský tenorista René Kollo (narozen 1937) vystupují v konverzační hře Quartetto předního britského dramatika Ronalda Harwooda z roku 1999 v berlínském divadle Renaissance Theater.
Hra, jejíž žánr by se asi nejlépe dal označit jako komediální drama, se odehrává v domově pro přestárlé umělce, kde se rozvíjí komplikovaná zápletka mezi čtyřmi bývalými operními umělci, které svazovaly a dosud svazují úzké osobní a pracovní vazby. Oba dva hlavní představitelé vynikali na operním jevišti nezvykle tvárným hereckým talentem i osobním charismatem. Ostatně René Kollo po skončení operní kariéry ztvárnil více než osmdesátkrát Jedermanna v stejnojmenné Hofmannsthalově hře. I další role v tomto představení hrají operní pěvci – německá mezzosopranistka Ute Walther a německý basista Victor von Halem, který dosud na operní scéně aktivně vystupuje. I Karan Armstrong zpívá Larinu v Čajkovského Evženu Oněginovi v obnovené berlínské inscenaci svého zemřelého manžela, legendárního režiséra Götze Friedricha. Harwoodova hra je velmi populární na anglo-amerických scénách a v roce 2012 ji zfilmoval Dustin Hoffmann s výkvětem britských divadelních a filmových herců (Maggie Smith, Pauline Collins, Tom Courtenay, Billy Connolly a Michael Gambon). Samozřejmě i v berlínské inscenaci zazní na scéně několik ukázek z operních árií. Nová série představení od 15. do 24. července 2016. Rozhovor s oběma hlavními představiteli je dostupný zde .
Kniha týdne
Isolde Schmid-Reiter (editor) – Poetischer Ausdruck der Seele. Die Kunst Verdi zu singen (Poetický výraz duše. Umění zpívat Verdiho). (Schriften der Europäischen Musiktheater-Akademie) Německá/anglická verze. Regensburg, ConBrio Verlag 2016. 252 stran. Pozoruhodný sborník, který obsahuje šestnáct odborných příspěvků k hudební interpretaci operního díla Giuseppe Verdiho. K problematice se v mnoha aspektech vyjadřují jak pěvci (Christa Ludwig, Leo Nucci, Ramón Vargas), tak dirigenti (například Antonio Pappano), operní intendanti (Dominique Meyer) nebo operní historici (například Sieghart Döhring).
Název je odvozen od Verdiho citátu z rozhovoru z roku 1875, ve kterém charakterizoval mimo jiné nároky skladatele na provedení svého díla. Sborník obsahuje jak stati historicky zaměřené, tak texty, vztahující se k moderní současné interpretaci. Zajímavé je různé pojetí toho, co uvádíme dnes jako „voce verdiana“.
Operní nahrávka týdne
Bohuslav Martinů – Ariane (Ariadne). Essener Philhamoniker, dirigent Tomáš Netopil. Supraphon 4205-2 (1 CD).
Před třiceti lety nahrál Václav Neumann neoklasicistní jednoaktovou operu Bohuslava Martinů ze závěrečné skladatelovy umělecké etapy (konkrétně z roku 1958). Fascinace antickým příběhem – osudem krétské princezny, která pomohla Théseovi zvítězit nad obludou Mínotaurem, ale Théseus ji pak zanechal na opuštěném ostrově Naxos – provází dějiny opery od jejího počátku. Proslulý je především jediný dochovaný fragment Monteverdiho renesanční opery L´Arianna (1608), slavný Ariadnin nářek, ale téma zpracoval v melodrama i Jan Antonín Benda (Ariadne auf Naxos, 1775) a ve dvacátém století mu dal nový jevištní život Richard Strauss svou Ariadnou na Naxu (1912).
Mnohé další operní a baletní skladby zůstávají dnes spíše v rovině slovníkových hesel, ale mezi skladateli figurují i další velmi známá skladatelská jména jako Robert Cambert (1674), Benedetto Marcello (provedeno až ve dvacátém století), Johann Sigismund Kusser (1692), dvakrát Nicola Antonio Porpora (1714 Arianna e Teseo, Arianna in Nasso z roku 1733) a pak jeho londýnský konkurent Georg Friedrich Händel (Arianna in Crete, 1734), Johann Friedrich Edelmann (1782) a také pozoruhodná, byť v současnosti nehraná opera Julese Masseneta Ariane (1906), s originální dějovou zápletkou. Dva operní opusy dvacátého století se ale v přístupu k této látce značně liší. Prvním z nich jsou miniaturní minutové opery Daria Milhauda z roku 1928, které ve dvakrát deseti minutách přehrají celý příběh zápasu Thésea s Mínotaurem, respektive opuštění Ariadny. A druhým je právě Ariane Bohuslava Martinů, mimořádné dílo, jež se odvolává ještě na meziválečnou evropskou estetiku, především na francouzský literární surrealismus.
Martinů zkomponoval toto kratší dílo během práce na Řeckých pašijích na vlastní text podle hry svého přítele, francouzského literáta Georgese Neveuxe, Le Voyage de Thésée (Théseova pouť), ze které ale použil pouze text třetího dějství a části čtvrtého dějství. Libreto ve francouzštině je zvláštní a v podstatě fantaskní, látku nezpracovává jako mytologický příběh, ale jako záznam psychologických stavů. Vrcholem díla je závěrečné Ariadnino lamento, kdy skladatel byl podle dochované korespondence inspirován pěveckým uměním Marie Callas. V nahrávce tuto titulní a stěžejní roli vytváří slovenská koloraturní a lyrická sopranistka Simona Šaturová, a to vskutku mimořádným způsobem. Roli má již zažitou z koncertního provedení v pražském Národním divadle v roce 2010, které nahradilo původně plánovanou jevištní produkci. Již tehdy oslnila svým křišťálovým sopránem, výbornou technikou a psychologickým prožitím titulního partu. A to jsou i hlavní kvality jejího provedení v roce 2015 s Essenskými filharmoniky. Kvalitními partnery jsou jí maďarský barytonista Zoltán Nagy, host mnoha evropských scén, svázaný především s budapešťskou operou, kde vytváří i hlavní party. Svým mužným spíše basbarytonem dává postavě důležitou virilitu. Jeho protivníka v menším partu Mínotaura zpívá kazachstánský basbarytonista Baurzhan Anderzhanov. Dílo znamenitě a nuancovaně diriguje Tomáš Netopil, který řídil i dvě uvedená pražská koncertní provedení v září 2010.
Netopilova nahrávka tak doplňuje nabídku oper Bohuslava Martinů v katalogu Supraphonu vedle dosud jediné a referenční nahrávky Václava Neumanna s Celinou Lindsley a Normanem Phillipsem v hlavních rolích z roku 1986. Opera je doplněna skladatelovým Dvojkoncertem pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány se sólistou Ivem Kahánkem. Za zmínku stojí i kompletně papírový a ekologičtější obal CD.
Operní úsměv
Jistá známá italsko-americká sopranistka, která v šedesátých letech dvacátého století směla hostovat ve Velkém divadle v Moskvě na důkaz zlepšování vztahů tehdejšího Sovětského svazu k USA, vyprávěla po návratu rozkošnou historku.
Když při zkoušce na verdiovské představení žádala o radu režisérku, která byla během zkoušky v hledišti, a oslovila ji Madam Director, bylo jí ostentativně sděleno, že je nutné ji oslovovat výlučně Soudružko režisérko. Pěvkyně si to dobře zapamatovala a když se jí ředitel divadla po skončení hostování ptal, kde bude vystupovat příště, odpověděla mu, že v Janově v jisté Pucciniho opeře. Ředitel se jí zvědavě ptal, v jaké. A její odpověď zněla: „V Soudružce Butterfly!“
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
